Proč rodit doma, skutečné příběhy.

Pokud v naší zemi okolo tématu domácích porodů něco chybí, pak jsou to fakta. Když se v diskuzi potkáte s porodníkem, který hájí porody v nemocnici a naopak zatracuje ty, které proběhnou doma, často debata začne a končí na mrtvém bodě, protože věta „Doma se může stát cokoliv, je to hazard s životem dítěte i matky“ je mocné zaklínadlo. Jak je to ale doopravdy? Před časem sepsala ekonomka Markéta Šichtařová na svém blogu 4 nejčastější argumenty proti domácím porodům a přesvědčivě je zpochybnila. Po domluvě s ní zveřejňujeme část jejího textu, rozhodně ale doporučujeme přečíst si ho celý: http://bit.ly/sichtarova-domaci-porody

Proč rodit doma, skutečné příběhy.
Pokud v naší zemi okolo tématu domácích porodů něco chybí, pak jsou to fakta. Když se v diskuzi potkáte s porodníkem, který hájí porody v nemocnici a naopak zatracuje ty, které proběhnou doma, často debata začne a končí na mrtvém bodě, protože věta „Doma se může stát cokoliv, je to hazard s životem dítěte i matky“ je mocné zaklínadlo. Jak je to ale doopravdy? Před časem sepsala ekonomka Markéta Šichtařová na svém blogu 4 nejčastější argumenty proti domácím porodům a přesvědčivě je zpochybnila. Po domluvě s ní zveřejňujeme část jejího textu, rozhodně ale doporučujeme přečíst si ho celý: http://bit.ly/sichtarova-domaci-porody

Markéta Šichtařová, ředitelka Next finance, maminka čtyř dětí, všechny porodila doma. Mé čtvrté dítě, stejně jako ty předešlé, se narodilo doma. Na tom by nebylo nic tak zajímavého. Tedy pokud bych žila v Německu, Belgii, Británii, Kanadě, USA… A mě by ani nenapadlo o tom psát… Argument číslo jedna: Doma se může stát cokoliv a pak jde o vteřiny. Ano, tohle je ten nejčastější a zdánlivě nejsilnější argument proti přirozeným porodům. A také nejsnadněji vyvratitelný, protože je nejlépe kvantifikovatelný. O to zajímavějším úkazem je, že tato doslova městská legenda je tak rozšířená…Posuzujeme-li tedy statisticky srovnatelné skupiny žen (tj. např. bez dopředu známých zdravotních omezení), pak světové databáze (v celém textu Markéta uvádí své zdroje – pozn. red.) skutečně potvrzují, že „doma se může stát cokoliv“ – a dodávají k tomu, že zrovna tak v nemocnici „se může stát cokoliv“, ovšem s tím rozdílem, že v nemocnici se toto „cokoliv“ stane s mírně vyšší pravděpodobností!

... Zakopaný pes je zřejmě v tom, že o mrtvých miminkách narozených doma se u nás informuje dokonale; o mrtvých miminkách a matkách v nemocnici nikoliv. Zcela konkrétně: Při domácích porodech letos zemřelo 5 miminek. U tří šlo patrně o plánované vraždy. Dvě zemřela na vrozené vady neslučitelné se životem – tato nešťastná miminka by podle zjištění patologa zemřela i v porodnici. Jinými slovy: Realita je taková, že vinou porodní asistentky nebo kvůli nezodpovědnosti rodičů (vylučuji plánované vraždy) u nás letos ještě při domácím porodu nezemřelo ani jedno jediné dítě. Úmrtnost v přímém důsledku domácích porodů je tedy letos nula. A jaký je mediální obraz téhož? „Již páté mrtvé dítě v důsledku domácího porodu! Kolik jich ještě musí zemřít, aby se domácí porody zakázaly?“

Jaký byl váš důvod, proč jste rodila doma?

Petra Sovová, spoluzakladatelka Hnutí za aktivní mateřství, organizátorka Festivalu o těhotenství, porodu a rodičovství v rámci Světového týdne respektu k porodu, maminka sedmi dětí, pět porodila doma.

Když jsem rozhodnutí rodit doma dospěla, vlastně to nijak pozitivní nebylo, protože jsem se cítila zahnaná do kouta. Původně jsem se totiž rozhodla napotřetí rodit ne doma, ale tak, jak to opravdu chci já, nikoliv jak velí rigidní pravidla nějaké porodnice. Předpokládala jsem, že budu v porodnici, ale měla jsem nějakou představu a tu mi zdravotníci nebyli schopni splnit. Věděla jsem, že bych si to nakonec prosadila, ale už jsem tomu nechtěla ten porod věnovat, nechat si ho zčásti vzít, obětovat vztah s dítětem. Nakonec jsem byla moc ráda, že jsme zůstali doma. Bylo to naprosto pozitivní! Jen mi bleskla hlavou drobná lítost, proč se v porodnicích nechovají jen trochu jinak. Vždyť já bych bývala mohla porodit tam, stačila by jenom normální vstřícnost. Při porodu doma pro mě bylo úplně nejdůležitější, že nás nejen během porodu, ale hlavně poté nikdo nerušil. Nikdo mi neodnášel dítě, nikdo mi neprováděl ani neříkal nic zbytečného, mohla jsem se naprosto samozřejmě soustředit – a to je slabé slovo! – na svoje dítě.

A přirozeně u toho byla moje rodina, cítila jsem se v bezpečí, nikam jsem se nemusela přesouvat… Zároveň jsem si mohla dělat, naprosto co jsem sama chtěla. Doteď mě dostává, když výjimečně někoho doprovázím k porodu v nemocnici, jak je to odlišné a jak je to k vzteku. V porodnici často zažijeme celkem pěkný fyziologický porod, žádné drama, ale pořád ho někdo narušuje, člověk se pořád cítí v ohrožení, protože neví, s čím zase personál přijde – přitom jde většinou o zbytečnosti, samozřejmě nemám na mysli potřebná pravidelná vyšetření. Jsem přesvědčena, že tento pocit ohrožení velmi výrazným způsobem narušuje průběh porodu a jeho bezpečí.

Lucie Harnošová, spolupracovnice PDČ, majitelka Brány k dětem, maminka dvou dcer, jednu porodila doma

V roce 2008 jsem prožila jeden z nejkrásnějších zážitků mého života. Porod druhorozené dcerky doma. K tomuto rozhodnutí vedla poměrně dlouhá cesta. Můj první porod proběhl v porodnici, byl náročný, ale ne tak fyzicky jako spíš psychicky. Na tak velké zásahy z vnějšího prostředí jsem nebyla připravená. Nakonec porod dopadl i přes vyhrožovánípersonálu („tlačíte úplně blbě, máte poslední šanci, jinak jdeme pro kleště, nebo se vám tam to dítě udusí…“) „přirozeně“. Pokud to tak můžeme vůbec nazvat. Dcerka byla po porodu na několik hodin bez nás a trvalo dlouhé měsíce, než jsem si její náročný příchod na svět odpustila. Než jsme si obě porod rehabilitovaly, přepsaly, než jsme spolu navázaly blízký vztah. Byla to ale součást naší cesty, která nás mnohému naučila. Proto jsem za ni vděčná.

Když jsem po roce opět otěhotněla, hned jsem si začala domácí porod plánovat. Domluvili jsme si soukromou porodní asistentku, ale i dulu k případnému porodu v porodnici. Připravili jsme si různé plány a čekali, co nakonec přijde… Celý porod provázela klidná atmosféra. V průběhu porodu mne ani nenapadlo se přesunout do porodnice. Cítila jsem, že je vše v pořádku, porod postupoval rychle a plynule. Dcerku jsem porodila v přirozené poloze vkleče za velkého křiku, který mi byl při prvním porodu personálem zakazován. Hned jsem si ji vzala do náruče, ona neplakala, nádherně se na mě dívala a pak na chvíli usnula. Zaplakala jen jednou a to asi proto, aby uklidnila mého tátu, který za dveřmi seděl, modlil se a čekal, až se dítě narodí.

Až jsme byli připravení, přišli rodiče i s naší starší dcerkou za námi a celé hodiny jsme prožili mazlením, spánkem, klidným plynutím. Neumím dát do slov vše, co jsem ten den prožívala. Bylo to dokonalé spojení sama se sebou, se svojí intuicí, vnitřní, velmi silnou a mocnou a divokou ženskou stránkou. Najednou se probudila a od toho dne jsem s ní propojená. A také to bylo dokonalé spojení s mým dítětem. Dcerka byla klidné miminko, velmi spokojené a nevyžadující pláčem pozornost. Byla hned přijata celou rodinou a věřím, že to velmi silně cítila. Porod doma rozhodně není pro všechny ženy. Na porod doma je potřeba se psychicky i fyzicky připravovat. A zejména je nutné naslouchat svému dítěti. Odložit ego, odložit vlastní představy a plány. A následovat dítě a vnitřní vedení.

Šárka Kučerová, dula a poradkyně pro vázání dětí do šátku, maminka tří dětí: první narozené v porodnici ambulantně s vlastní porodní bábou, další dvě doma

Porod doma jsme pro naše děti vědomě a zodpovědně zvolili proto, že naší prioritou bylo prožít tento významný životní moment bez rutinních zásahů zvenčí, bez narušování jeho přirozeného procesu cizími lidmi. Přáli jsme nepřetržitý kontakt s novorozeným děťátkem i se staršími dětmi, chtěli jsme mít možnost být spolu od prvních chvil jako rodina. Žádná porodnice nebyla schopná našim přáním vyhovět a nenabídla nám respekt ani podporu v našich rozhodnutích. Rodit doma pro nás bylo z mnoha důvodů nejbezpečnější.

Lucie Suchá Groverová, publicistka, spolupracovnice PDČ, maminka pěti dětí, čtyři porodila doma

Na téma porodů doma (nejen) jsem napsala rovnou celou knížku, s názvem „Aby porod nebolel“ a už několik let provázím stejnojmenné semináře. Porod doma není zárukou skutečně prožitého přirozeného porodního procesu. Přirozený porodní proces je ve skutečnosti to, o co jde. Rozdíl mezi tím, jestli člověk přijde na svět prostřednictvím ženy/ matky, která zůstane ve své ženské síle, je po celou dobu propojená se svým dítětem, které se v konečné fázi porodu ocitne v jejích rukou, a tudíž vnímá bezpečí, lásku, lidské teplo, ohromnou euforii z toho všeho a zároveň klid, a mezi člověkem, jehož maminka se v době jeho příchodu položí na lopatky, odevzdá se do rukou odborníků a vnější direkce, dítě mnohdy po porodu stačí sotva zahlédnout, natož aby ho měla ve své náruči…, je veliký. První varianta příchodu na svět v sobě obnáší jednak dokonalý limbický otisk (vrozené vzorce chování), tak ohromný manuál pro život, jak pro ženu, tak pro dítě, potažmo celou rodinu.

Druhá varianta zásobuje společnost lidmi, kteří prostřednictvím svých matek odevzdají svoji lidskou sílu už na začátku života. Pohybují se i nadále životem podle vnější direkce namísto naslouchání a respektování sebe samých (pozitivní zpráva je, že se tohle „nastavení“ dá samozřejmě vědomě změnit :-)) Moje první dítě se narodilo v porodnici, další čtyři doma do mých rukou.

http://luciegroverova.sweb.cz/materstvi.html