Probuďte svou kreativitu. Najděte vaše ideální místo na tvoření.

Existují místa, která jsou prioritně určená pro určité činnosti, jako například kuchyň, WC, zahrada, silnice, obchod a podobně. Ale kde je to správné místo na psaní článků, knih nebo jakoukoli tvůrčí kreativní práci? Vyzkoušela jsem skoro všechno, kavárnu, park, autobus, obývák, ložnici, WC, hotel, nádraží… Někdy příjemné psaní, někdy naopak. V jednu chvíli se mi zdálo, že k pohodovému psaní potřebuji přece logicky stůl. Ovšem ne ledajaký. Potřebuji takový, aby mě inspiroval. No a tak se stalo, že ze starého šicího stroje a masivní dřevěné desky vznikl opravdu originální psací stůl, jediný svého druhu. Ale časem se ukázalo, že ani ve stolu to není. A tak jsem koumala a hledala dál.

Probuďte svou kreativitu. Najděte vaše ideální místo na tvoření.

Kde píší „velikáni“

Při naší návštěvě skotského Edinburghu jsem se dozvěděla, že kromě hradu, královské jachty, tří mostů, muzea whisky a mnoha dalších pamětihodností je Edi (tak se obecně zkráceně Edinburghu říká) také proslavený autorkou románů o Harrym Potterovi a že právě v Edi, přesněji v kavárně Elephant House, se HP narodil. Právě zde v tomto místě paní Rowlingová napsala první díl později slavné série knih o mladém čarodějovi. A když jsme v Edinburghu byli, nebylo nic jednoduššího než TAM zajít a posvítit si na tu záhadu správného místa na psaní. Vyhledali jsme Elephant House a usedli. (Až později jsme zjistili, jak je složité se sem vůbec dostat, obvykle zde stojí u vchodu dlouhé fronty, ale my jsme měli štěstí, nečekali jsme.) Což o to, místo je to nádherné, s výhledem na hrad a s ním na ojedinělost, kterou jsem nikde jinde neviděla (no, nebyla jsem všude, možná někde ještě je, ale já o ní každopádně nevím). Tou zvláštností je vyvýšené hlediště pro skotské slavnosti hned pod hradem. Aha… tak tady Rowlingovou napadl ten famfrpál! No jasně, vždyť to hlediště je mu tak podobné! A pak za rohem od kavárny je ponurý, mystický hřbitov, kde to k představám o temných silách a boji dobra se zlem přímo vyzývá. Zkrátka genius loci.

Napíši druhého Pottera?

Nedalo mi to, sedla jsem si na Rowlingové místo u okna, na stůl položila papír (pro mě je ideální čtverečkovaný), z kabelky vyndala gumovací pero (to je pro mě taky ideální, protože můžu hned, podobně jako v PC, měnit slova a ne je škrtat – to nesnáším) a jala se psát. Přiznám se, že místo je to půvabné, milé, ale inspirace na psaní čehokoliv tam pro mě nebyla. :-) Vypila jsem tedy jen kávu a po ní jako obvykle následovalo WC. A hle!!

[time-restrict on="2019-09-07"]

Jiný kraj, jiný mrav

Náhle jsem se ocitla v říši snů. To, co by u nás, a nejen u nás v ČR, bylo striktně zakázáno, bylo zde podporováno. Ano, myslím tím nápisy na WC. Pravda, byly naprosto rozdílného obsahu, než bývají na WC v metru a podobných místech. Byly to totiž vzkazy paní Rowlingové a Harrymu, poděkování, obdiv, láska, radost… Místní kavárna tyto vzkazy dokonce hýčká, opatruje. 

Kampa je ráj

Odjakživa miluji Kampu. Zatímco „Pražáci“ z Prahy na víkend ujíždějí ven, do hor a nebo na vesnici, já mířím do Prahy. Ale ne ledaskam, nejlépe na Pražský hrad, pak Nerudovkou na Malostranské náměstí a na Kampu. Dělám to už mnoho let. Dlouho jsem netušila proč, až jsem se díky astrologii dozvěděla, že moje milovaná místa se vztahují k mému horoskopu RAKA, protože jsou podle zodiaku Prahy právě místem RAKA, tedy tradice, historie, mystiky, tajemna. Na svých toulkách Kampou jsem mnohokrát míjela Werichovu vilu. Humor Jana Wericha miluji, s jeho satirou jasnou a ostrou jako břitva, kritizující společenské poměry, jež je stále aktuální. I on zde měl svoje ideální místo pro psaní, tvoření her, schůzky s přáteli. A tak jsem se vydala do zrekonstruované Werichovy vily, dala si kávu a pozorovala „cvrkot“. Řeknu vám, to byl frmol. Je to hojně navštěvované místo jak zahraničními turisty, tak i „místními“, Čechy. Pořád se někdo zvedal a odcházel, aby někdo jiný zase mohl usednout. Ani tohle místo, krásné, s milou historií, ale plné šumu a shonu mi inspiraci k psaní nepřineslo.

Zámecká zahrada je taky ráj

Existuje ještě jedno místo, které mám nade vše ráda. Je jím zámecká zahrada v mém rodném Mnichově Hradišti. Nejenom že má historii, jsou v ní vysázené stromy a keře z celé Evropy, ale hlavně, žila zde moje babička. Ačkoliv měla život velmi těžký, na „stará kolena“ žila v domě s vchodem ze zámecké zahrady. Zahradu zaměstnanci města pečlivě udržují, a tak se babičce poštěstilo na sklonku svého života žít téměř jako šlechtična. A ona si to opravdu užívala. Každý den seděla na lavičce v zámecké zahradě, někdy sama, jindy zase s podobně „mladými“ kamarádkami. Nikdy se nehádaly, seděly v klidu, rozjímaly, občas si pověděly nějaký příběh ze života a zase mlčely. Od dětství jsem to místo milovala, jeho zákoutí s rozhlednou na kopec Káčov, rozlehlý keř, který nám sloužil jako „schovka“, kaštany i ořechy na podzim. Ale hlavně tu laskavou babičku sedící vždycky na tom samém místě a vyhlížející nás. Do zámecké zahrady jsem se proto vypravila. Sedla jsem si tak, abych na tu krásu pěkně viděla, vyndala blok a psala. Šlo to samo. Nijak jsem tomu nebránila ani do psaní netlačila. Zkrátka se to stalo. A tak jsem napsala pár stran nové knížky. Až když jsem skončila, uvědomila jsem si, že jsem neměla v plánu psát román o dívce z chudých poměrů, ale na papíře jeho kus najednou byl. Už se těším, až si zase najdu čas, posedím tam a nechám se inspirovat. Vím totiž už, že TO není venku, nýbrž něco uvnitř, co v určitých místech začne „zpívat“, vyprávět, uvolňovat se.

Ráj mám v sobě

Ano, hledala jsem ideální místo a přišla na to, že místo může být podporujícím prostředkem ke spojení se se svým nitrem, s vnitřním básníkem, skladatelem, spisovatelem, tvůrcem a možná i vynálezcem. Místo může naše napojení na inspiraci buď brzdit, a nebo podporovat a není jedno univerzální pro všechny, Každý potřebujeme to svoje jedinečné místo inspirace najít. V sobě i okolo sebe. A nebo si ho dokonce můžeme vytvořit. Vše je možné…

P.S.: Pravdou ale je, že téměř všechny články, a dokonce větší část knihy o auře a čakrách, kterou jsem napsala společně se svým manželem, vznikly v ložnici, v posteli na Ikea stolečku na snídaně. :-)

Kde tvoří členové redakce

Pavel Ovsík, fotograf, redaktor: Já tvořím více focením než psaním, a pak často není výběr lokace na mně. Tvořím prostě tam, kde je třeba. Na focení je zajímavé to, že nějaký vhodný motiv se nachází úplně všude. Záleží jen na úhlu a detailu pohledu. A samozřejmě maličko světla se hodí. :-)

Ohledně psaní, to mi nejde tak lehce… Všiml jsem si, že mnohem důležitější než kde je kdy.

A nejlepší kdy je vlastně právě teď. Tím, že mi to nejde lehce, psaní vždy trochu odkládám.

Ale jak jednou začnu, pak už je to jedno kde. Když se podaří první věta, už se to rozjede samo a je to prima.

Na tvoření je prostě nejlepší nepřemýšlet, neplánovat, neorganizovat. Vše vypnout. A tvořit.

Markéta Davidová, redaktorka: Dřív jsem potřebovala naprostý klid, sednout si někde o samotě, na pár hodin se zavřít v naprostém tichu, s výhledem do dáli. A pak jsem psala a psala a přepisovala a přepisovala, až byl text dokonalý. Se dvěma dětmi, v maringotce, na psaní nemám žádný prostor. Rozhodně ne žádný konkrétní. A tak si raději nedomlouvám termíny a mé články vznikají naprosto živelně. Texty a náměty se mi honí hlavou, někdy týdny a měsíce, i roky, a já nemám kdy je dát na papír. Až najednou bouchnu. Mám tak silnou vnitřní potřebu o něčem napsat, že jde vše stranou, děti, úklid, vaření… V tu chvíli si sednu doslova kdekoli, kde mi nikdo nedosáhne na klávesnici nebo mě nebuší nafukovacím kladivem do zad, ignoruju při tom jakékoli tahání za sukni a věčné dotazy: Mamííí, kdy už to budeš mít? A za půl hoďky mám hotovo. Nepotřebuju správný prostor kolem, ale nastavení uvnitř.

Zuzana Čítková, redaktorka a kuchařka: Pro mě je nejlepší místo pro psaní vlak. Když jedu do Prahy, většinou volím tenhle dopravní prostředek. Psaní ve vlaku má několik výhod: člověk je off-line, takže mu pořád nechodí e-maily a nemá nutkání kontrolovat sociální sítě a co je kde zajímavého, a pak tady taky nejsou děti, domácnost, prádlo, vaření, zahrada… Tedy děti tady občas jsou, ale ne ty vlastní. A když jsou některé z nich hlučnější, ani to mi nevadí. Jen si spokojeně ťukám do klávesnice a myslím na to, jaká je to paráda, že to nemusím řešit já, ale nějaká jiná maminka. Cestou do Prahy většinou napíši hlavní část textu a rozhodnu si rozvržení a na zpáteční cestě to učešu. Po pár dnech se na článek ještě podívám a upravím. S časovým odstupem člověk věci vidí zase trošku jinak.

Jitka Dvořáková, občasná redaktorka a autorka krásných šperků: Moje tvořící místo (pro různé druhy činností a různé cílové výrobky) je v kuchyni u jídelního stolu – a to vynechávám výrobky gastronomické, které stejně za moc nestojí. :-( Proč právě tam? Ze svého místečka vidím v létě do zahradní zeleně, v zimě, sotva zvednu oči, na mě sálá a poblikává oheň z krbových kamínek, také ke kafíčku je to blízko. Už mnohokrát jsem zvažovala – naposled dnes dopoledne – kam „dílnu“ přemístit, abych nesnídala, neobědvala a nevečeřela na 10 cm2 mezi labradority, dráty, kleštičkami a papíry. Pracovní zákoutí by se i našla, ale žádné nemá to nepojmenovatelné, co místo u okna v kuchyni. A to nemluvím o Máně a Mindže, mých kočkách, které se na tohle místo cpou z okenního parapetu. Tak nevím, jak je to s těmi geopatogenními zónami? Kočky je prý vyhledávají, ale tohle moje místečko, i přes kočičí přízeň, sálá energii příjemnou a – snad – plnou nápadů.

[/time-restrict]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/09

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​