Problémy českého porodnictví. Rozhovor s porodní asistentkou Natálií Sedlickou.

To, co se v posledních měsících objevilo v mediích na téma domácí porody, přimělo i náš časopis k tomu, aby dal tomuto tématu svůj prostor. V první řadě je nutno hned na začátek uvést na pravou míru postoj redakce k celé záležitosti.Některé naše redaktorky a přispěvatelky své děti povily doma, většina pak v porodnici. Dalo by se říci, že jsme statisticky nadprůměrní, co se týče výskytu „domarodiček”. Nicméně jsme jednoznačně pro to, aby se každá žena mohla svobodně a informovaně rozhodnout, kde přivede své dítě na svět – ať už je to kdekoliv.

Problémy českého porodnictví. Rozhovor s porodní asistentkou Natálií Sedlickou.

Následující rozhovor je veden s porodní asistentkou a terapeutkou Natálií Sedlickou, která poskytuje ženám podporu při porodech a v problematice se dlouhodobě pohybuje. Chceme se dostat k podstatě věci – tedy proč vlastně tolik žen u nás chce rodit doma a proč nevolí raději porod v porodnici, který je pro většinovou společnost společensky přijatelnější. Proč na sebe berou dobrovolně zodpovědnost za toto rozhodnutí a jsou nuceny čelit častému ataku okolí, úřadů a dětských lékařů, který obvykle následuje? A proč se naše země staví k porodům doma jinak, než je tomu běžné ve světě?

Nechceme ale vlastně ani tak polemizovat o domácích porodech, protože tím se odvádí pozornost od skutečných problémů českého porodnictví z pohledu porodních asistentek i rodících žen. Naopak. Pojďme se bavit o tom, kde je zakopaný pes a co by se muselo změnit, abychom se alespoň přiblížili ke státům od nás na západ.

Natálie, dokážeš na základě svojí zkušenosti říci, proč se ženy rozhodnou rodit doma?

Asi je nejprve potřeba říct, které ženy si porod doma vybírají. V zemích, kde je domácí porod součástí systému zdravotní péče, se pro něj rozhodují spíše ženy, které jsou instinktivní, mají potřebu soukromí, ženy samostatné, sebevědomé, ty, pro které je domov prostředím, které cítí jako ochraňující. V Nizozemí se např. ženy diví, pokud doma nerodíte. Řekla bych, že v ČR se ženy rozhodují rodit doma většinou proto, že nejsou spokojeny s péčí, kterou v systému nalézají. Ty, co se rozhodují pro plánovaný porod doma, jsou především ženy informované. Ženy, kterým záleží na tom, jakým způsobem přijde jejich dítě na svět, a chtějí ho ochránit od škodlivých vlivů. Myslím, že se tak rozhodují převážně proto, že nejsou spokojené s tím, co je tu nabízeno. Pokud se žena dobře informuje o možnostech a způsobech, které jsou ve vyspělých zemích možné, a jaké standardy jsou považované za bezpečné, tak jí z toho vyplyne, že je tu nemá šanci v systému péče najít a že jí nezbývá než rodit doma. Často je také u žen důvodem k domácímu porodu trauma z předchozích porodů.

Zažila jsi někdy situaci, kdy jsi byla bezradná? Mám na mysli stav, kterým často argumentují odpůrci domácích porodů – že bez lékařského vybavení a přístrojů nastává beznaděj.

Beznaděj jsem cítila několikrát. Vždycky v porodnici. V Nizozemí jsem pochopila, že to, co bereme jako divné u nás, je normální tam a naopak, ale to je místo s vyspělým smyslem pro respekt k životu i smrti. To můžeme vidět na celém jejich sociálním systému. Příklad: Pokud necháte ženu rodit, jak chce, zřídkakdy porodí vleže na zádech. Většinou volí polohy, které jdou s gravitací. I dítě tak má bezpečnější prostup porodními cestami. Zkuste se ale zeptat na předporodní besedě v porodnici, jestli vám umožní volbu polohy. Při nedávné debatě s lékařkou a porodní asistentkou z jedné nejmenované nemocnice jsem se podivovala nad tím, že většina žen v jejich porodnici rodí vleže. Mám totiž ze své praxe naprosto opačnou zkušenost – téměř žádná žena spontánně vleže nerodí. Jejich závěr zněl: „… ale ony si tak všechny nakonec dobrovolně lehnou…“ To mě vlastně přivedlo k závěru, že ve většině případů jsou bariéry přirozených porodů v porodnicích způsobeny neznalostí fyziologie porodu samotného a nepřipraveností systému k jiným způsobům.

Jak by podle tebe měl vypadat ideální vývoj situace v českém porodnictví u nás?

Vytvořením fungujícího systému komplexní primární péče. Těhotenství ani porod nejsou nemoc. Je to zdravý lidský proces. Primární péče je založena na ochraně tohoto zdraví a komplexním přístupu k ženě i dítěti. Nejvíce se osvědčuje kontinuální model – tedy péče jednou osobou napříč celým perinatálním obdobím (období krátce před a po porodu). Primárním poskytovatelem je porodní asistentka. Takový systém se vyznačuje tím, že rozděluje ženy na nízko a vysokorizikové. Ty, co spadají do nízkorizikové skupiny, pak patří do primární péče, a těch je podle statistik cca 70 %. Když se o ženu starám celé těhotenství, mohu jí pak zajistit kvalitní a bezpečnou péči i při porodu. Důvěřuje mi, já vím, co potřebuje a celý proces porodu to usnadní. Těhotná a rodící žena potřebuje ve většině případů specializovanou, nikoliv lékařskou péči. Do změn, které by podle mého názoru měly následovat, bezesporu patří autonomní vzdělávání porodních asistentek specializované na fyziologii a uznání jejich kompetencí a odbornosti v této oblasti. Důležitá je i změna povědomí o tom, co porod ve skutečnosti je a jaké mohou být bezpečné možnosti. A v neposlední řadě i postavení porodních center či porodních domů.

V naší zemi relativně nově platí možnost rodit v nemocnici pouze s porodní asistentkou a nově zákon definuje i tzv. ambulantní porod. Máš informace o tom, že by tyto změny posunuly porody v porodnicích blíže porodu, který je definován jako přirozený?

Jistá snaha o změnu to je, nevidím ji ale příliš opravdově, protože pokud je mi známo, tak v zákoně stojí, že porod musí být „jako přirozený“ diagnostikován lékařem, což neodpovídá povaze věci samotné. Pokud něco „ještě není nemoc“, proč by měl lékař rozhodovat o tom, jestli něco „už je patologie“. Ve vyspělých zemích tomu je naopak. Systém stojí na primární porodní péči, která podporuje a ochraňuje zdraví a funguje hlavně preventivně, a v oblasti porodu je porodní asistentka ten, kdo určí, jestli ten konkrétní porod už přirozený není, a předává ženu do péče lékaře. Porodní asistentka i lékař jsou spolu v úzké spolupráci.

Co se týká ambulantních porodů, tak u nás bohužel chybí návaznost péče a ženy jsou často po odchodu z porodnice odkázány jen na sebe. V zemích, kde je zajištěna kontinuální péče, má žena v rámci pojištění nárok na péči až do konce šestinedělí.

Chodíš s rodičkami i do porodnice?

Do porodnice jako doprovod teď nechodím.

Proč ne?

Jakmile si člověk uvědomí, že to jde jinak, není už cesty zpět. Pomáhám, nebudu vědomě škodit. Po všech zkušenostech z ciziny dobře vím, že to, co je u nás pokládáno za standard v oblasti fyziologie (a teď nechci rozhodně nikoho urážet), je hluboko pod ním.

U kolika domácích porodů jsi byla?

Teď v našem systému péče nepracuji, protože není státem podporovaný a profese porodní asistentky není uznávána. Vnímám to jako velmi nedemokratické a omezující. Nemohu dělat svou profesi tak, jak by se dělat měla. V podstatě stát porodním asistentkám brání vykonávat profesi v celé její komplexnosti, jejich kompetence jsou omezovány. Poskytuji ovšem masérské, regenerační a psychoterapeutické vedení porodu v rámci svých dalších profesí a snažím se svou odborností a zkušenostmi snižovat rizika v průběhu porodu, která jsou způsobena právě nefunkčností systému. Paradoxem je, že mohu v současné době jít k porodu doma jako porodní asistentka kdekoli v EU, ovšem ve své vlastní zemi mě v tom příliš nepodporují. Je to pro mě zcela nepochopitelné. V červnu v Česku proběhl celosvětový vědecký kongres porodních asistentek. Sešlo se tu 3 800 porodních asistentek z cca 126 zemí a debatovaly, přednášely o tématech, jakými jsou např. specifika vedení vaginálního porodu koncem pánevním, a to i v souvislosti s domácím prostředím. V ČR je však v tomto případě žena často automaticky objednávána na císařský řez. Někdy se toto děje dokonce už v období, kdy poloha plodu není ještě stabilní, tzn. že dítě se ještě může otočit. Samotná poloha koncem pánevním dítěte není indikace k císařskému řezu, i to je fyziologická poloha. Ženy se u nás mnohdy ani nedozví, že by mohly i v takové situaci zkusit porodit vaginálně. Bohužel si tohle nefabuluji, terapeuticky to řeším se spoustou žen. A to je jen jeden příklad.

Dokážeš zhruba říci, u kolika domácích porodů jsi doporučila ženám jet do porodnice?

Z mé praxe mohu říct, že z cca 30 domácích porodů, u kterých jsem ročně asistovala, bylo potřeba zhruba v 6 případech poslat ženu do porodnice. Teď mluvím o všech transferech – před termínem i během porodu. Existuje jasný indikační list, kdy a za jakých okolností ženu přesunout. Porod je hlavně o individuálních potřebách a pro profesionála je na prvním místě následování ženy. Hodně ale záleží i na správném rozdělení žen na ty, které jsou pro porod doma vhodné a které ne, a také na následné komplexní práci s těhotnou. To samo o sobě snižuje pravděpodobnost, že bude přesun nutný.

Mohla by ses vyjádřit i k případu nedávného domácího porodu v Roztokách, při kterém miminko zemřelo a který byl hojně medializován?

Tento případ je skutečně absurdní. Chce-li žena rodit doma, nenachází příliš mnoho oficiální podpory a je v podstatě ve stavu nouze. Stát nerespektuje možnosti, které jsou ve světě zcela běžné a které jim už dokonce byly doporučeny například Výzvou OSN k České republice k odstranění všech forem diskriminace z roku 2010. Média i veřejnost neznají fakta. Porod probíhal fyziologicky a po porodu byly žena i dítě v pořádku. Vincent ale bohužel šest hodin po porodu zemřel na nádor neslučitelný se životem, o kterém se nevědělo a který odhalila až soudní pitva. Bylo konstatováno, že místo porodu nemělo žádný vliv na jeho úmrtí. Avšak namísto toho, aby měla rodina možnost prožít zármutek, byla jí popřípadě poskytnuta psychologická pomoc, krizová intervence, respekt a odborná pomoc, tak zažila policejní nájezd, výslechy a necitlivou mediální kampaň, která byla spuštěna kvůli informacím od členů záchranky. Celý případ považuji za neetický i za selhání systému.

Natálie Sedlická (*1980)
  •  své odborné vzdělání začala Všeobecným lékařstvím a studiem medicíny (po třech letech fakultu opustila)
  •  následně vystudovala bakalářský obor porodní asistence na Masarykově univerzitě v Brně, na který navázala Master studiem na Amsterdamské univerzitě
  •  v roce 2012 dokončila studium psychoterapie FSS MU
  •  v prosinci 2012 také zahájila 4,5 letý Psychoterapeutický výcvik Systemické psychoterapie Cestou systemických terapií, Umění terapie" v ISZ Praha pod vedením PhDr. Vratislava Strnada
  •  nyní dokončuje i své studium Master of Science na Univerzitě v Glasgow
  •  absolvovala tříletou školu shiatsu, naučila se kraniosakrální terapii, prenatální terapii, pracovat s čakrami, ladičkami
  •  dále vystudovala tři roky Tradiční Čínské Medicíny, obor Akupunktura v rámci Československého Institutu Sinbios.
  •  v roce 2007 se jí narodil syn Mathias

Zuzka naskočila do projektu s názvem Pravý domácí ještě předtím, než vůbec vznikl. Nejdříve měla na starost naši fanouškovskou základnu na facebooku, kterou vypiplala a věnovala jí péči. Zkusila si i psát a zalíbilo se jí to. Do budoucna by chtěla psát víc. Zajímá se o témata jako jsou udržitelné stavitelství, permakultura, přirozené porody, divoké bylinky, zdravé a udržitelné stravování, přirozená péče o děti a techniky duševního rozvoje.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné