Princezna drsňačka

Možná se vám to taky občas stává. V televizi nebo divadle vidíte herce nebo herečku a následně si představujete, jací vlastně jsou ve skutečnosti a jak moc se režisér ve svém výběru kloní ke skutečné povaze daného herce. Je to jenom o vzhledu nebo tak trochu i o povaze „toho v kostýmu“? Jana Plodková by podle mé teorie byla ve skutečnosti princeznou drsňačkou. A to proto, že si ji takovou pamatuju ještě z dob, kdy se mnou chodila do jičínského K-Klubu…

 

Princezny se mi vyhýbaly už od dětství.

V Jičíně skutečně nikdy nedostala roli éterické víly, protože na to byla až moc dobrá komička. Jezdila na tábory, spala ve stanu, nosila tepláky, zkrátka žádná růžová se nekonala. Když se jí podařilo dobýt český svět a vystřelit z toho malého pohádkového Jičína mezi filmové a divadelní legendy, sledovali jsme my dávní „kolegové od fochu“, jaké role jí režiséři nabídnou. A hle! Ani v tom velkém světě na ni nečekaly naivní princezny v pohádkách, ale silné ženy s vlastním názorem a prořízlou pusou. Je to ona! Naše Janinka, která ale nezůstala jen u herectví. Prim hraje i na poli módním a vyznává lásku přírodě.

 

Jani, máš v rukávu ještě nějaký trumf, který tě nehází do jednoho pytle s „růžovkama“? Slyšela jsem, že jsi jeden čas chytala tuňáky…

Myslím, že všechny trumfy jsi vyjmenovala za mě. Princezny se mi vyhýbaly už od dětství. První barbínu jsem ostříhala na krátko. Moje první role v dramaťáku byla statečný kovář z Werichova Fimfára. Už tehdy bylo evidentní, že nejsem typicky holčičí a nejsem předurčená pro čistě kladné postavy à la princezny. Ačkoliv růžovou barvu mám ráda. Tedy teď ji mám ráda. Tehdy, pravda, jsem ji na sobě nemívala. Tuňáka jsem skutečně chytla, když jsme byli na Galapágách. To byl zážitek, nádherná silná ryba, které se – asi logicky – za mnou nechtělo. Místňáci ji hned naporcovali a my tak ochutnali čerstvé „maso na sushi“. Tehdy to zážitek byl. Ale když jsem si fotku prohlížela zpětně, nebyl to dobrý pocit. Od té doby, kdekoliv byla možnost rybaření, odmítli jsme. Rybařit pro zábavu nás pustilo. Rybu bych si chytla jen tehdy, kdybych žila u moře a potřebovala nasytit svou rodinu.

 

Jak moc se podle tebe potkává skutečná povaha herce s jeho divadelní nebo filmovou postavou?

Zcela, či vůbec. To záleží, do jaké míry je postava dalece od herce napsaná. Je nepopiratelný fakt, že do postav vkládám něco ze sebe – jak já to vidím, jak já vidím tu postavu. A v mém případě mám štěstí na postavy, které mi jsou vzdálené. O to víc mě baví poznávat nové a nové vrstvy charakterů, které bych si třeba přála mít, nebo naopak si říkám – Ty brďo, ještě že to takhle nemám.

 

„Moje bublina se zvětšila o místa, kde jsem kousek sebe nechala.“

 

Stalo se ti někdy, že jsi dostala scénář k roli, kterou jsi odmítla?

Ano, stalo. Většinou se jednalo o postavy, které jsem už třeba v podobné verzi ztvárnila, nebo mi jejich jednání přišlo ploché bez možnosti tu plochost změnit, nebo jsem zkrátka měla pocit, že to není pro mě. V rozhodování se snažím dát na první pocit při setkání s postavou. Jakmile se ozve, že tudy ne, nesnažím se pocit násilím změnit.

 

Jak moc ty sama žiješ kulturou – tedy v normálním životě bez omezení?

Moji osobní kulturu nacházím spíš v přírodě. Jelikož zkouším a hraju v Divadle Na zábradlí, někdy točím, někdy nahrávám audioknihy, jsem kulturou prosycená. Málokdy se mi stane, že se jdu podívat na jiná představení. Většinou neminu premiéry svých kamarádů, ale všeobecně jako divák příliš času v divadle netrávím. Do kina chodím, to ano, přeci jenom plátno je plátno, to televize nikdy nenahradí. Ale jinak nejsem úplně typ, který by věděl o všem, co se v kultuře děje.

 

Svá výstřední léta mám za sebou.

Do povědomí veřejnosti ses dostala i díky označení „módní ikona“. Tvůj styl oblékání je velmi elegantní a nápaditý. Nikdy tě asi nenachytáme v něčem výstředním. Odráží se tvůj vkus a styl v nějakém vzoru z mládí?

Z mládí? No to by bylo! Leskáče, zvonáče, džíny s výšivkama, prestige. Svá výstřední léta mám za sebou. Ve volném čase se ráda obléknu tak, jak se zrovna cítím. Mám ráda měkké příjemné materiály. Během profesních akcí využívám služeb mého kamaráda Honzy Pokorného. Je to skvělý stylista. Zná mě, ví, kam má jít, a já jsem tak zbavena hledání, chození po obchodech. Musím říct, že je to velká úleva.

 

Podporuješ místní firmy a návrháře?

Ano. Snažím se. Víc přemýšlím o tom, jak daná věc dlouho vydrží. Jak stylově, tak materiálem. Dívám se na složení, dívám se, kde a kdo výrobek vyrobil. U našich návrhářů mám jistotu. A jejich kousky mám v šatníku léta a vždycky si najdou svůj čas. Nejvíce věcí mám od Kateřiny Geislerový a Jakuba Polanky. To jsou moje stálice. Ale je tu spousta dalších šikovných návrhářů, kteří stojí za pozornost. Chatty, La Formela, Zuzka Kubíčková… Investice se vyplatí. Moje skříň tak není přecpaná a je nositelná několik sezón. Po zimě a létě dělám ve skříni čistku. Věci, které tam jen visí, dám stranou a schovám pro charitativní účely. Mojí stálicí je vánoční bazar Natálky Řehořový, jehož výtěžek jde na Lékaře bez hranic. Nebo Becharity Báry Nesvadbové, kde výtěžek jde nemocným dětem či jinak znevýhodněným osobám.

 

Zajímají tě příběhy, které stojí za značkami jednotlivých firem?

Zajímají. Už nejsem tak lhostejná. Ale stále jsem se nedostala do bodu, kdy bych velkoobchody míjela. Spotřební zboží – myslím trička, džíny, co zkrátka nosím pořád – pořizuju v normálních obchodech. Ale je pravda, že i tam sleduju složení, místo výroby. Naštěstí i klasické řetězce se snaží o udržitelnou módu, v menším měřítku, ale snaží. Až bude i tam udržitelnost mít převahu, začne se v módním světě lépe dýchat.

 

Jsi ve svém ekologicky šetrném pohledu na svět ve zdraví a kráse alternativní? Tíhneš k bylinkářství a přírodní péči třeba ve formě nějakých po domácku vyrobených zábalů?

No, podívej se, mám doma knihu, kde všechny ty recepty a postupy jsou. Moje vidina mít všude všechno své, mnou vyrobené, je omamná. Ty lahvičky, vůně, slunce do nich zasvítí a byt hraje barvami. To je sen. A realita? Realita je kniha v knihovně. Nemám ti nějak čas. Raději ho věnuju jiným věcem – čtení, chození ven za každého počasí… a hlavně, je tu tolik skvělých firem, které přírodní kosmetiku vyrábějí. S jednou dokonce spolupracuju a musím říct, že jsem nadšená. Z vůní, funkčnosti. Večer se vždycky těším, jak celý den ze sebe smeju a napatlám se krémem, co voní jak rozkvetlá louka.

 

Kdybys měla ty sama vyvinout parfém nebo krém, jaký by byl?

Vůně čerstvě vyvětraných peřin. Trocha slunce, vánku a parfém by byl na světě.

 

Nejlépe dovedeme ochránit to, co jsme si zamilovali.

S přítelem jste cestovali po africké přírodě. Tvé instagramové fotky jsou doslova v těsném kontaktu s přírodou. Jsi odjakživa „přírodní“ typ, nebo by tě představa chaty v Krkonoších třeba před deseti lety nenadchla?

Odjakživa jsem ráda venku. Za jakýkoliv podmínek. Příroda se mění, mizí a já s ní. Tím, že jsme procestovali různé kouty světa, různé kultury, vdechli jsme je do sebe. Už mi není lhostejný zabíjení zvířat v Africe, kácení džungle, všechno se mě dotýká. Moje bublina není místo, kde bydlím. Moje bublina se zvětšila o místa, kde jsem kousek sebe nechala. Nejlépe dovedeme ochránit to, co jsme si zamilovali. Naše chalupa je vyústěním vnitřní potřeby dělat něco rukama a dívat se přitom do lesa, na louky – a v našem případě na úchvatné západy slunce. Máme místo, kde můžeme něco vytvořit a něco udělat pro přírodu. Sázet. Stromy. Chceme-li udržet vodu, musíme sázet stromy.

 

„Na Novém Zélandu posvátná řeka Whanganui získala stejná práva, jako mají lidé, uznali ji jako živou bytost. A to je můj sen – aby příroda měla stejná práva na život.“

 

Člověk utíká do hor, aby si odpočinul. Ani tam už ale nenacházíme nepolíbenou přírodu, ale lidskou rukou pohmožděnou krajinu. Vím, že jsi se veřejně vyjádřila proti umělému zasněžování. Je ještě něco, před čím bys chtěla hory nebo přírodu uchránit?

Že by před lidmi? To říkám sice v nadsázce, ale něco pravdy na tom je. Stále se setkáváme s nerespektováním, a to právě i v Krkonoších. Jsou zóny, kam se nechodí, a přesto tam lidi jdou. Les není záchod, les není odpadkový koš, les je samostatná jednotka, která dýchá, která si zaslouží naši úctu. Navíc teď o lesy přicházíme díky kůrovci! Není čas čekat, až všechny stromy padnou. Je třeba něco dělat. U naší chalupy nám kus lesa zmizel, proto jsme se hned spojili s místním myslivcem a na jaře se společně pustíme do jeho obrody. Víš, mám takový sen. A není to sci-fi, někde se tak už stalo… Například na Novém Zélandu posvátná řeka Whanganui získala stejná práva, jako mají lidé, uznali ji jako živou bytost. A to je můj sen, aby příroda měla stejná práva na život. Kdyby Bečva měla svá práva, to by vyšetřování probíhalo jinou rychlostí.

 

V jakých zemích jste se ještě toulali? Jaké nejsilnější zážitky jste si odvezli?

Navštívili jsme toho poměrně dost. Různé destinace, různé kultury. Nejčastěji jsme se vraceli do džungle. Milujeme teplo, vlhko, bujnou zeleň a obrovskou biodiverzitu. Pro nás nejrychlejší způsob, jak se zrevitalizovat. Byli jsme v Africe, v Chile, ve Střední Americe, když vezmu v potaz vzdálenost. Všechno, co jsem viděla poprvé, mě zasáhlo. První slon pár metrů od nás, první džungle, první ledovec v Patagonii, kdy jsme skákali radostí jak malý děti a náš průvodce Basilio se smál, že ještě nikdy neviděl takovou reakci. Milujeme dokumenty, ale ta realita je tak mocná, že nás to pokaždý sejme blahem. A nejde jen o přírodu, ale i o lidi. Během cest jsme se setkali s lidmi, kteří vědí, jak moc je příroda důležitá, jak moc je důležitý si předávat tradice a nenechat se strhnout technologiemi. Byli jsme na návštěvě u kostarické indiánské rodiny žijící hluboko v horách. Cesta k nim nám trvala asi pět hodin džunglí. A nebyli to indiáni, tak jak si je často představujeme, v kůži a s čelenkou na hlavě. Měli normální oblečení, měli solární panel kvůli nabíjení telefonu, kdyby náhodou potřebovali urgentní lékařskou pomoc. Jinak ale vařili na ohni, prasátka chodili „venčit“ do džungle na celý den, za svým šamanem chodili dva dny. Dokážeš si představit, že bys dneska šla za lékařem dva dny? Naopak v Africe u Masajů jsem byla zklamaná. Je to byznys. Všechno stojí peníze. Ale nemohla jsem se na ně zlobit, protože kdyby vláda nenutila jejich děti chodit do školy, kdyby to neukládala zákonem, nepotřebovali by peníze na školné, na učebnice, na uniformy. Žijí v začarovaném kruhu, ze kterého je jediná cesta. Nechat je být. A takhle bych mohla povídat hodiny a hodiny. Cestování je obohacující ve všech směrech.

 

 

Jak jsi do svého života přijala roli na sociálních sítích a jak moc jsi přemýšlela o tom, co na nich sdílet?

Facebook mi poprvé vstoupil do života, když jsem byla sama v New Yorku. A to jsem velmi kvitovala, že můžu sledovat střípky životů svých přátel. Dnes jsou pro mě sociální sítě dobrým prostředkem ke sdílení myšlenek, podpory různých charitativních projektů, samozřejmě zpráv z médií. Vše, co sdílím, mnou rezonuje. Nesdílím věci, u kterých vidím jen nadpis. Vše čtu a pak se rozhodnu, zdali to zveřejnit, či nikoliv. Jako veřejná osoba jsem odpovědná za vše, co napíšu, co nasdílím. A jako vyrovnávací moment mě baví sdílet věci ze svého života, které právě pomáhají rozbíjet představy o hercích, umělcích všeobecně. Ukazovat se tak, jak jsem normálně, nejen jak mě lidi vidí na plátně či na nějaké akci.

 

Je ještě něco, co bys nesdílela?

Nesdílela bych věci, se kterými nesouhlasím. Nesdílela bych něco jen proto, že to sdílejí ostatní. Zároveň i moje soukromí má své hranice. A pro jejich zachování ukazuju jen střípky z našeho bytu, z naší chalupy, z našeho vztahu.

 

Jako herečka s vysokou sledovaností je tvůj názor ve středu pozornosti. Ve svých postech nejsi nestranná, tudíž musíš čelit i kritice oponentů, kteří si občas neberou servítky. Mrzí tě pak takové komentáře?

Nemrzí. Nesdílím věci proto, aby mě za ně někdo pochválil. Sdílím, když chci, aby něco, o čem jsem přesvědčená, zaznělo. Jak si s tím poradí „čtenáři“, to už je na nich. Pokud komentáře překročí hranici slušného chování, upozorním je na to. Pokud i nadále zahlcují můj Facebook nevhodnými komentáři, blokuju je. Diskuze v dnešní době vyvolávají pocit, že si můžeme tykat, že si můžeme dovolit mluvit tak, jak se nám chce, používat sprosté výrazy, urážky. Čímž ve výsledku se diskuze stává pouze emočním výplodem frustrací a ztrácí na významu.

 

„Milujeme dokumenty, ale ta realita je tak mocná, že nás to pokaždý sejme blahem.“

 

Cílíš svými příspěvky třeba právě na lidi, kteří mají jiný názor, proto, abys je pobídla k zamyšlení?

Moje příspěvky nemají cíl. Nedomnívám se, že změním myšlení lidí. Pouze můžu inspirovat. Je ale pravda, že v poslední době se většina příspěvků týká našeho premiéra nebo prezidenta. Můj vnitřní nesouhlas s jejich činy a skutky je tak velký, že to nemůžu jen tak nechat být. A možná si někde v skrytu duše přeju, aby jim voličů ubývalo a aby postupně zmizeli z politické scény. Takže odpověď na tvoji otázku zní – ano, podvědomě cílím ke změně.

 

Myslíš si, že Češi dokážou žít v demokracii? Že si ji vykládají správně?

No právě mám dojem, že demokracie se vykládá všemi možnými způsoby. Demokracie doslovně znamená vládu lidu. Lidu, který zná svá práva a povinnosti. A známe je? Demokracie je rovnost před zákonem. A máme stejné parametry pro všechny, funguje u nás právní stát? V demokracii se stát nechová jako svrchovanost. V demokracii jsou političtí činitelé zaměstnanci občanů a je jejich povinností občany informovat a skládat jim účty. Je to tak u nás? Můžeme volit, máme právo volit, ale víme skutečně vše o dané straně, nevolíme jen proto, že jsme někde četli dobrej nadpis? Pokud bych si měla odpovědět na tyto otázky, budu velmi pochybovat o demokracii jako takové v naší zemi. Je naším zvykem se ohánět demokracií při výsledku voleb, takhle dopadly volby, tak držte pusu a krok, nebo při nenávistné diskuzi, kdy člověk má pocit, že má právo nadávat, urážet, vždyť je demokracie. Ale takhle já si demokracii nepředstavuju. Demokracii vidím jako křehký mechanismus, který zachovává rovnováhu. A vyžaduje péči a vědění, jejichž cílem je dobro.

 

Je v něčem současná světová pandemie přínosná? Má nás něco naučit?

Všeobecně je těžký odpovědět. Je příliš mnoho lidí, kteří si prožili své, přišli o své blízké, přišli o živnost. Nevím, jaké ponaučení by si mohli z této situace odnést. Snad jen naději. Za sebe můžu říct, a to říkám jako zdravá, nepoznamenaná tragickou covidní událostí, že mě naučila větší improvizaci. Na divadle jsem zvyklá improvizovat, ale v životě mé kroky vedou plány. Tudíž momentálně si užívám rozhodování, čím dnes naplním svůj den, kam mě nasměřuje, aniž bych předem věděla cíl. Dále mi připomněla, že život venku je nenahraditelný, nedá se nahradit „životem“ na sociální síti. A v neposlední řadě mě utvrdila v tom, že stále platí: „Když můžu, tak pomůžu.“ A to se netýká jen mezilidských vztahů, ale i mezistátních.

Text: Pavlína Slavatová

Foto: archiv Jany Plodkové