Prenatální komunikace skrze automatickou kresbu. „Aby porod nebolel.“

Těhotenství – kresba – porod. Stále se k tomu vracím: Připravilo mě kreslení nějak na porod? Porovnávám, hledám společné rysy. Kresbu ani porod nešlo vymyslet. V obou případech mě vedl pocit. Při obou jsem ztrácela pojem o čase, odpoutávala se od dění v okolí a mířila pozorností do sebe. Oba procesy byly tvořivé, oba obsahovaly radost. Skrze kresbu v těhotenství jsem si zautomatizovala vnitřní rozhovor s miminkem, který se mi při porodu zúročil. Vnímala jsem miminko jako partnera. Porod probíhal v souhře.

Prenatální komunikace skrze automatickou kresbu. „Aby porod nebolel.“

Koktejl počátečních pocitů

Do těhotenství jsem kromě nezdaru u státních doktorských zkoušek vstoupila se vzpomínkou na dávný dětský sen, který se mi opakovaně zdával: Jsem těhotná. Řeším v sobě dilema, zda jít na potrat. Na moje rozhodnutí zbývají dva dny. Jsem váhavá. Moje váhavost nakonec určí následný běh událostí. Jak těhotenství postupuje k termínu porodu, zachvacuje mě panický strach a úzkost.

Přiznám se, jsem strašpytel. Největší strachy zažívám při představách neznámých věcí, do nichž mám jít poprvé. A tak jsem se přihlásila na seminář Lucie Suché-Groverové „Aby porod nebolel“. A tam jsem se dozvěděla o možnosti prenatální komunikace skrze automatickou kresbu. Inspiruji se. Jsem zvědavá, bude-li mi kresba také fungovat. Ano, lákavá je i vize bezbolestného porodu, který Lucie opakovaně prožila.

Kreslím si od sedmého týdne těhotenství. Zprvu usedám k čistému papíru, aniž předem vím, co nakreslím. Je ve mně jen téma, aktuální pocit, které nechávám ze sebe v podobě obrázku vyplynout. Kreslení se věnuji jednou týdně, ale brzy pastelky potřebuji častěji.

Pocit klidu s pastelkou v ruce

Kresba mě přenáší přes vířivý rej ne zrovna příjemných emocí: návalů smutku, lítosti, obav, vzteku, ublíženosti, vzdoru, tíhy odpovědnosti… přes pocity nevděčnosti, malosti a marnosti ze sebe samé, kopu vlastních výčitek, přes pocit, že část mě musí umřít, aby se miminko mohlo narodit… a také přes stresy přicházející z vnějšího světa: zařizování svatby, smrti kamaráda, operace táty, těžkého úrazu tchána, stres z vnějších reakcí na mé chování a rozhodnutí… kresba mě vrací k radosti, hravosti, spontánnosti a vnitřnímu klidu.

S pastelkou v ruce relaxuji. Ladím se na miminko. K obrázkům se často vracím, čerpám z nich sílu. Jak mé bříško získává těhotenské křivky, dostávají obrázky reálnější podobu. Objevuji v sobě proud, který mnou probublává, i když nedržím zrovna pastelky v ruce. Přináší náměty co kreslit. Na papír přenáším konkrétní obrazy, které mám před očima. Jsou stále propracovanější.

Už jde!

Je středa, šestý den po lékařsky stanoveném termínu porodu. Zůstávám zatím klidná. Pokud přeci jen ucítím sebemenší smítko obav, vracím se k obrázkům. Prohlížím si cestu, kterou jsme spolu s miminkem ušli. Obavy mizí. Nyní si kreslím miminko, jak kráčí po provaze odněkud z dalekého bodu přes vlnitý hřbet. Balancuje na jedné noze. Z nicotné tečky míří Vesmírem směrem k planetě Zemi (obrázek Už jdu!).

Půl hodiny po půlnoci zaznamenám cosi dosud neznámého. Zbystřím. Jsem překvapená prudkým nástupem. Nechápu, jak v tom mám sednout do auta a jet do porodnice. V duchu všechny ženy obdivuji. Dostávám se do vědomí bez času. Vnímám kontrakce jako mořské vlny, jako tahy pastelkou, žádná není stejná. Zcela automaticky se obracím na miminko, ptám se, co jak mám dělat. Povzbuzuji i krotím. V miminku vidím rovnocenného partnera. Spolu jsme kreslili obrázky, spolu procházíme porodním procesem. Kroužím pokojem po čtyřech jako tygřice obcházející svou klec. Jednu kontrakci zvládnu, druhá mě přelije jako tsunami. Rozhodně to není bezbolestný porod. Cítím se ale v bezpečí. Nenacházím v sobě vůbec strach, úzkost nebo paniku.

Jízda na tobogánu

Pak nastupuje vlna euforie. Předznamenává konec. Na tři kontrakce je miminko venku. Svět úplně vyšuměl. Držím mrňouska v náručí a jsem bezmezně šťastná. Je 6:42 ráno. V 6:52 se manžel nesměle i netrpělivě ptá, co máme, pak mě nechává vybrat jméno: Linda.

Jaký byl můj porod? Jako jízda na tobogánu. Poslední námět jsem nakreslila dodatečně. Vnímám, že čas strávený s pastelkami během těhotenství byl čas věnovaný miminku. První způsob hraní si. Zamilovala jsem se do miminka dříve, než to fyziologicky zařídily hormony. Slaďování se s miminkem v reálném životě bylo, jako když se do života vrátí známý člověk.

Mgr. Kateřina Borčin (*1980)
  • původním zaměřením molekulární bioložka
  • v roce 2010 absolvovala kurs kreslení tužkou a pastelkami pravou mozkovou hemisférou
  • o možnosti prenatální komunikace skrze kresbu se dozvěděla na semináři Lucie Suché-Groverové „Aby porod nebolel“
  • pořádá těhotenská setkání s pastelkami
  • spolupracuje s pražským A centrem, strakonickým Centrem V ŽITĚ
  • Koukněte na www.intuitivnikresbavtehotenstvi.cz