Předvánoční chaos aneb Nepáchejme rituální sebevraždu

Pro ženy-perfekcionistky jsou Vánoce Taxisovým příkopem, na kterém si jisté procento z nich každoročně láme vaz a sebevědomí. V případě matek-perfekcionistek lze tento svátek rovnou přirovnat k rituální sebevraždě.

Předvánoční chaos aneb Nepáchejme rituální sebevraždu

Nematkysvou obsesi ventilují skrze monstrózní vánoční výzdobu, mnohachodové štědrovečerní menu a fascinující přehlídku cukroví, které uspokojí všechny od strýčka-cukrovkáře po neteř-vitariánku. A je jistá naděje, že jim na minuty, kalorie a šťastné úsměvy propočítaný scénář nakonec vyjde. Matky mají pozici zásadně ztíženou faktem, že do své dramaturgie musejí zahrnout minimálně jeden nevyzpytatelný element s názvem Dítě. A když už detailní plán vypracují, následně se zhroutí, absolvují povánoční restart u svého terapeuta a poučí se z chyb, příští advent začínají nanovo. Žádné ctrl+c, ctrl+v. Element Dítě je totiž v čase dramaticky proměnlivý. Rok od roku se mění nejen počet těchto tvorů, ale i jejich schopnosti, hormonální hladina, víra v Ježíška, biorytmus a stravovací návyky.

Zatímco loni jste před zraky kojence bezstarostně balili dárky a na půlnoční nesli na břiše spokojeně funící uzlík, letos už batole nesmí zahlédnout ani vánoční papír, ráno se dusí včelím úlem, odpoledne spí a večer bývá nerudné. Za rok bude potřeba ukrýt nadílku na nejvyšší polici uzamykatelné skříně, připravit si odpovědi na příliš chytré otázky a sladit potřeby Dítěte s potřebami Novorozence, o jehož existenci neměl minulé Vánoce nikdo tušení. Nutno dodat, že Novorozenec vyžaduje kojení dvanáctkrát denně a trpí břišní kolikou. A to jsem ještě nenarazila na prubířský kámen – logistiku samotného příchodu Ježíška, která položí na lopatky i protřelé vánoční manažerky.

Vím, o čem mluvím. Poté, co jsme při pokusu rychle prorvat bohatě ozdobenou jedli dveřmi od komory přišli o valnou část skleněných ozdob a strom o většinu jehličí, nám Ježíšek stromeček přestal nosit. Poznal, že si ho rádi zdobíme sami… Děláme TEN den rádi i jiné věci. Je třeba zapálit purpuru, františka i andělské zvonění, uhasit kočku, zkouknout hezkou českou pohádku, rozkrojit jablka, ošetřit řezné rány, prohnat lavórem skořápky ořechů, dát si s přáteli punč na vánočním trhu, zazpívat koledy, zajít na mši… Ano, máte pravdu, NEJDE to. Jak to tak vidím černé na bílém, je to jasné i mně. Přesto jsem neustále hnána představou kouzelného zážitku, kdy zazvoní zvonek, aniž by tatínek musel předtím na záchod, za zvuku koledy „Narodil se Kristus pán“ vstupujeme do místnosti ozářené ohňostrojem prskavek, za křeslem jistí situaci hasicí přístroj, kočky předou a děti jsou blažené.

A přestože nám jednou prskavka zapálila dárek, podruhé mělo dítě angínu, potřetí jsme měli angínu všichni, počtvrté nesvítil stromeček a popáté nezvonil zvoneček, budu asi blbeček, protože zase přemýšlím, jak to letos zařídit, aby v okamžik „O“ za oknem proletěla kometa.

Monika je novinářka, moderátorka a také dlouholetá kamarádka matky časopisu Petry Kruntorádové, kterou poznala na studiích žurnalistiky. Takže tak nějak přirozeně vyplynulo, že bude pro Pravý domácí NĚCO tvořit. Od prvního čísla píše pravidelně fejetony, tu a tam rozhovor a poslední dobou stříhá a lepí koláže, což ji náramně baví. Fejetony Odvrácená strana matky vyšly v r. 2016 knižně, knížka se líbí, a to Moniku baví také. Ještě ji baví její dcery Rozárka a Viktorka, kocouři Cipísek a Simba a manžel Martin, který její fejetony ilustruje. Prý rád. Moničiným koníčkem jsou aromaterapeutické masáže a společenský tanec.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné