Pravou mozkovou hemisférou umí kreslit každý. I vy!

Taky jste si mysleli, že neumíte kreslit? Váš mozek si myslí něco jiného a je mu u toho dobře.

Pravou mozkovou hemisférou umí kreslit každý. I vy!

Přede mnou na stole leží krásná Sharon Tate, tedy pochopitelně její fotka, a já mám za úkol ji překreslit na papír. Uf. Po očku se rozhlížím po osazenstvu kurzu. Nás všech osm dam rozpačitě bere do ruky tužku a jednoduchými tahy se snaží o nemožné. Mně se po chvíli na papíře kupodivu jakási slečna zjeví, do Sharon má ale sakra daleko. S ostatními jsme na tom vesměs podobně, opravdu žádná sláva…

Sympatická lektorka Renata nás přesto všechny svorně pochválí, u čehož už zůstane po celou dobu dvoudenního kurzu. A věřte, hned se nám náš výtvor zdá o chlup krásnější. K výkresu máme připsat odhad, o kolik že procent se do druhého dne dokážeme zlepšit. Základna je nízká, troufám si na progresi o 100 %. Uvidíme.

Vypnout logiku? Není co vypínat

Jak se vlastně kreslí za použití pravé mozkové hemisféry? Metodu vymyslela Američanka Betty Edwards, když se snažila přijít na to, proč její studenti při kreslení nevidí to co ona. Už v roce 1979 o tom vydala knížku. Proč to, doprčic, už všichni dávno neumíme, když se to dá naučit za dva dny, napadá mě logická otázka. S logikou ale prrr, při kreslení se prostě musí vypnout, objasňuje Renata. „Cha, já bych neměla co vypínat,“ směje se kamarádka, když jí o kurzu vyprávím. Ale jo. Všichni v běžném životě totiž víc proháníme levou část mozku, která má pod správou analytické myšlení a slova. Zatímco pravou půlku, která šéfuje vizuálnímu vnímání, necháváme lehce utlačovanou.

Na kreslení prý nepotřebujeme talent, ani správné držení tužky, zkrátka musíme vidět věci správně. Renata vyšvihne na tabuli několik jednoduchých pravidel. Tak třeba si máme představit, že po obvodu naší předlohy leze brouk a my ho JEN musíme sledovat. Důležité je taky koukat na předlohu mnohem víc než na papír. Tohle pravidlo tedy dělá mé levé hemisféře značný problém. Pořád má tendenci papír kontrolovat, nějak se své vlády nechce vzdát.

Nech brouka žít

Po zhruba 2 hodinách kurzu, po několika jednoduchých úkolech, které probudí pravou hemisféru ze zimního spánku, aniž bychom rozuměli tomu, jak to vlastně dělají, dostáváme první větší zadání. Namalovat vlastní botu! „Proč jsem si, proboha, brala kozačky?“ běduje Lída v protějším rohu stolu. „To vůbec nezvládnu,“ brblá nejstarší účastnice kurzu, elegantní paní Věra.

Pouštíme se všichni znovu do díla. Po botě položené před námi na stole nám „leze brouk“ a my nevěříme svým očím. Všem bez výjimky se na papíře objeví celkem slušný kousek obuvi.

Další úkol je tvrdou zkouškou trpělivosti a taky nás donutí levou hemisféru poslat dočasně úplně k šípku. Dost dlouhou dobu pečlivě překreslujeme něco, u čeho vůbec netušíme, co to vlastně je. Předlohu totiž odkrýváme postupně. Logika je v háji, nemůže spojovat čáry tak, „jak by to mělo být“, prostě jen přihlíží snažení svojí pravé ségry. „Mně se to vůbec nepotkává! “ vzdychá zase paní Věra. A pak je její obrázek jeden z nejhezčích.

Božský Karel

A teď už hurá na první portrét. Všichni dostaneme předlohu jakéhosi anonymního Karla, docela frajer. Renata radí, jak začít, jak pokračovat, jak nakreslit vlasy, aby z nich byla pořádná hříva… Věra ani u portrétu nepřestává mrmlat: „No ne, to zas bude paskvil…“ Už jí to ale nebaštíme, víme, že její Karel zase bude největší fešák.

Všichni si fotíme svoje výtvory a večer s nimi oslňujeme všechny, kteří nám přijdou pod ruku. Vážně jsem tohle zvládla za jeden den? Jak je něco takového možné? Co můžu čekat zítra? Ještě v noci se mi v hlavě spolu hašteří obě hemisféry. Nemůžu dospat.

Dávám tomu 300 %

A zase na to. Renata zadává další úkoly, dnes zkoušíme třeba kreslit oběma rukama najednou. V každé ruce jedna tužka, obě malují zrcadlově to samé. Pravá půlka mozku jde zkrátka do rachoty.

A pak už hlavní úkol dne. Renata po zemi a nábytku rozloží asi 40 fotek známých osobností. Každý pečlivě volí, zvažuje, kdo se mu bude lépe ztvárňovat. Zaujme mě Audrey Hepburn, na černobílé fotce vynikají její výrazné oči i ústa, dělá dojem, že „by to mohlo jít“. Pak ale zahlédnu fotku Adélky Gondíkové, se kterou jsme se kdysi potkávaly v rádiu a se kterou jsem se po letech znovu viděla zrovna předevčírem, a volba je jasná. Koneckonců ani Audrey nezůstala na ocet.

Teď už „jen“ obě holky a taky Horníčka, Picasa či Cloonyho přenést na papír. Tedy samozřejmě každý toho svého vyvolence. Je to sakra velká piplačka a zabere to skoro celý den, ale výsledky jsou fascinující.

Jasně, nějaké mušky by se našly, ale když srovnáme výtvor z předchozího dne, zlepšení je nepochybně několikanásobné. A nejenže jsme zvládly nakreslit něco, čemu bychom ještě včera nevěřily, i my se cítíme neuvěřitelně. Super pocit z „dobře odvedené práce“, z příjemně stráveného času a pochopitelně z nového rozměru vlastních schopností. Už se nemůžu dočkat, až se přihlásím na pokračovací kurz, příště hurá do pastelek!

Koukněte na:

www.KonecneKreslim.cz – stránky Serafin – sebevědomí, radost, fantazie, inspirace www.opravdovysvet.cz – kurzy na Moravě

Markéta je u PDČ od začátku. Později s manželem začali vydávat dětskou odnož PDČ - Prďáckej časák.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné