Permakultura pro začátečníky. Zahrada i život v souladu s přírodou

Člověk může obývat kulturní krajinu a nebojovat přitom proti přírodě pomocí pesticidů a dalších chemických látek. Nemusí spalovat spousty nafty v traktorech a jiných strojích. Stačí, když bude skromnější a zároveň pozornějsí, okouká od přírody, jak to v ní chodí, a přizpůsobí se. Rostliny, zvířata i člověk mohou žít v harmonickém systému připomínajícím přirozený les. Permakultura přináší konkrétní praktické návody na trvale udržitelný život v krajině, v domě se zahradou, ale dá se využít i ve městě.

Permakultura pro začátečníky. Zahrada i život v souladu s přírodou

Slunečné ráno na permakulturním kurzu

„Dolů položte silné větve, na ně tenčí, mezi ně nasypte listí a na to dejte namočené kartony, aby se dobře vytvarovaly. Mají ten smysl, že skrz ně neproroste plevel. Teprve na ně rozložte vrstvu země, silnou asi deset centimetrů,“ radí nám slovenský lektor Peter, jak vytvořit německou kopu. Bude to mírně vyvýšený záhon ve tvaru podkovy, orientovaný k jihu, aby dobře zachycoval slunce. Větve a listí v jeho útrobách budou záhon zahřívat, podobně jako se zahřívá kompost. Proto na něm dobře poroste i teplomilná zelenina.

Další skupinky účastníků kurzu hloubí jezírko a tvarují kameny do bylinkové spirály, která je nejen krásná, ale také má tu výhodu, že na malém prostoru získají útočiště bylinky s různými nároky, podle toho, zda budou růst nahoře na suchém místě, nebo dole ve stínu, kde je i vlhko.

Fyzická práce je nám všem, zvyklým vysedávat ve škole nebo v kanceláři, strašně příjemná. Myslím na to, zda předchozí generace neudělaly chybu, když se tak důkladně zbavily veškeré „selské dřiny“. Natřásat se na sedadle zemědělského stroje, chrlícího naftové výpary, přece nemůže být zábavné ani naplňující. Zato pěstovat si vlastnoručně zeleninu na zahradě je nádhera.

Jak se dělají permakulturní návrhy

Praktickým cvičením na zahradě trávíme vždy dopoledne, odpoledne probíráme teorii, v závěru kurzu pak ve skupinkách vytváříme vlastní design pozemku.

Jsme v Hostýnských vrších na východě Moravy, připomínajících miniaturní Beskydy. Majitelé zdejší chaty Oneness Centrum nás nejen ubytovali a vaří nám, ale poskytli nám svůj pozemek ke stavbě útvarů typických pro permakulturu i pro naše začátečnické pokusy o design. Ze všech nápadů si pak vyberou, co se jim bude hodit.

V permakulturním designu jde o to, aby vytvořená zahrada nebo krajina napodobovala přírodní vztahy a vzory a přitom poskytovala hojnost jídla, dřeva i energie pro místní potřeby. Bio kvalita vypěstovaných plodin je samozřejmostí. Název prozrazuje původ v „permanentní kultuře“, což je porost co nejvíce podobný lesu, s několika rostlinnými patry, dobře zapojenou vegetací bez obnaženého povrchu půdy, který se udržuje sám, prakticky bez jakékoli péče. Na rozdíl od běžných zahrádkářů tedy nemáte na pozemku holou, obnaženou půdu, která je pro přírodu naprosto nepřirozená, neryjete, jen mulčujete (přikrýváte zem vrstvou slámy nebo jiného organického materiálu), plevele vám ani moc nevadí, protože si je přidáváte do salátů, a po několika letech, až vám zahrádka pěkně zaroste, skoro nemusíte plít, zalévat, okopávat. Samozřejmě že vůbec nepoužíváte žádná chemická hnojiva ani pesticidy. Čili permakultura vám ušetří i práci.

Alternativa ke konzumu

Permakultura je i způsob života, nebo životní filozofie. Odráží touhu po radikální proměně lidského života i hodnot a zpočátku měla dokonce protestně anarchistický nádech. Založili ji v 70. letech 20. století Australané Bill Mollison a David Holmgren. Protože tato myšlenka v té době evidentně „uzrála“, nezávisle na nich začal s permakulturním pěstováním rýže a jiných obilnin Japonec Masanobu Fukuoka. Dokonce i obilí totiž můžete pěstovat bez orby: zasejete semínka do země, plevele potlačíte porostem bílého jetele a mulče, skrz který obilí proroste, a pak už ho necháte vegetovat vytrvale.

Permakulturisté dobře zapadají do škatulky toho, čemu se obvykle říká „alternativci“: žijí skromně, co nejvíc v souladu s přírodou, která pro ně mívá i spirituální náboj. Často se cítí duševně spříznění s makrobiotiky (ačkoli sami nemusí být vegetariány), s přívrženci domácích porodů, s lidmi křísícími tradiční, polozapomenutá vesnická řemesla, s léčiteli využívajícími alternativní postupy, s novopohanským a New Age hnutím, s bylinkáři a podobně. Opticky patří mezi „batikované“. Také kladou velký důraz na budování místních komunit, vytváření sítí vztahů, na spolupráci a soběstačnost v rámci malých skupin. Výmluvná je skutečnost, že permakulturní svaz (Permakultura CS) se při dělení Československa nerozdělil. Proto se na kurzu proplétá čeština a slovenština a jen občas se někdo zeptá, co je to krhla (konev), fúrik (kolečko), rýľ (rýč), nebo jaký je rozdíl mezi rozmrviť a rozdrviť (rozdrobit a rozdrtit). Nejmladší účastníci jsou studenti, nejstarší frekventantky už jsou babičkami, a rekrutují se z nejrůznějších profesí – ale většinou uvažují o změně kariéry a životní náplně směrem od věčného kolotoče vydělávání a utrácení peněz k něčemu alternativnímu a smysluplnějšímu. Jako třicátnice Renáta, která si slušně vydělává v jedné bratislavské bance, ale cítí, že ji tato práce nenaplňuje a nemá pro ni smysl, nebo bývalý profesionální hokejista Jirka, který dnes pracuje v neziskovce a kromě toho na profesionální úrovni vytváří dětská hřiště a různé stavbičky z živých vrbiček.

Spirituální a esoterický prvek tohoto učení mi osobně dělá trochu problémy, protože se ve mně ozývá moje exaktně vědecká výchova. Například se učíme, že voda je živá bytost, která sama touží mít pokud možno čtyři stupně Celsia, a že dovolíme-li jí v potrubí přirozené spirální proudění, sama se dezinfikuje. To mě jako bývalou mikrobioložku zaujalo a požaduji vysvětlení: proč přesně bakteriím vadí spirální pohyb vody?

„Voda je přece živý organismus,“ zní odpověď.

„Nojo,“ namítám, „ale živé organismy přece mají imunitní systém, který je proti bakteriím brání! Nehraje v tom náhodou roli prostě to, že když se voda provzdušňuje, nemnoží se v ní anaerobní bakterie?“

„Měla by ses řídit víc intuicí a míň racionalitou,“ radí mi.

Jenomže já bych přece jen potřebovala nějaké vysvětlení, aspoň hypotetické…

Dětský ráj

V závěru kurzu vytváříme ve skupinkách permakulturní design pozemku patřícího k chatě. Při designování musíte myslet na koloběhy energií – jak využít vodu, slunce, vítr na pozemku, a taky co podniknout s odpady a jak je využít. Majitelé chaty si hlavně přáli vytvořit na zahradě pro děti, které sem jezdí nejvíc, velkorysý dětský ráj. V úvahu přicházely tunely z živých vrbiček, pískoviště, skluzavky, lanové prolézačky a domky v korunách stromů, brouzdací jezírka, kmeny otesané do podoby jezevčíků. K tomu jsme pro dospělé návštěvníky Oneness Centra navrhli spoustu meditačních zákoutí a indiánskou saunu.

„Na téhle stěně chaty musí být lezecká stěna… určitě! A bude na ní namalovaná mandala!“ navrhují Jirka a Petr, oba zapálení sportovci.

„Tady v tom místě navrhneme pro děti bahniště… jako pískoviště, ale děti se tam budou moct vyválet v bahně. A pak se osprchují, sprcha bude tady a slunce bude ohřívat vodu v černém barelu,“ přidává se Iva, která zatím pracuje v call centru, ale do budoucna to chce určitě změnit.

„Na tomhle stromě bude dřevěný domek, ale nedávala bych ho moc vysoko, aby se děti nezranily,“ připomíná Darina, učitelka v mateřské škole, která zároveň v rámci neziskovky zřizuje v mateřských a základních školách na Slovensku „jedlé zahrádky“, kde si děti samy pěstují ovoce a zeleninu. Padesátnice Eliška, profesorka matematiky a majitelka obrovského pozemku, všechno pečlivě zapisuje.

Společně vymýšlíme kousek po kousku, jak by mohl pozemek vypadat. Vychutnávám si to. Všechny nás spojuje dobrá vůle a snaha dělat něco konkrétního, praktického a pozitivního, co by aspoň trošku pomohlo změnit tvář tohoto světa k harmonii s přírodou i s vlastní duší.

Napsala Eva Hauserová.

Koukněte na www.permakulturacs.cz