Nežije jen ten „svůj“ život, ale taky pomáhá. S čím a kde? Rozhovor s Lucií Tomášovou.

Dobrých skutků, které „neutekly“, vám tentokrát v naší pravidelné dobročinné rubrice ukážeme hned celou škálu. Představíme vám totiž mladou ženu, která se práci v jedné neziskové organizace věnuje už 12 let, a projektů, které má pod palcem, je opravdu spousta.

Nežije jen ten „svůj“ život, ale taky pomáhá. S čím a kde? Rozhovor s Lucií Tomášovou.

Afrika víc dává, než bere

Poprvé navštívila tenhle kontinent v době svých studií na gymnáziu, byla tam s tatínkem na dovolené. A hned po maturitě se tam vrátila už jako dobrovolník v rámci spolupráce na jednom z rozvojových projektů. Láska k Africe a zejména ke Keni se v Lucii Tamášové od té doby jen prohlubuje. Každé nově adoptované dítě, každá další třída postavená klidně jen z vlnitého plechu, každý nový úspěšný počin ji těší a naplňuje. Nedovede si totiž představit, že by měla žít jen ten „svůj“ život.

Jaká byla vaše cesta k práci v neziskové organizaci? A jak jste se potkala zrovna s Centrem Dialog?

Na střední škole jsem se opravdu hodně hledala, asi jako každý. Chtěla jsem v životě dělat něco smysluplného, co by mi přinášelo radost a zároveň pomáhalo. A protože moji rodiče byli vždy docela světoběžníci, měla jsem možnost s nimi cestovat a láska k Africe mě přivedla až k rozvojovým projektům. Centrum Dialog bylo jedním z prvních sdružení tady v Česku, které dělalo takové projekty. Všichni tam byli v té době jako dobrovolníci, z každého setkání byla cítit velmi pozitivní energie, silná motivace, inspirace. Z každé schůzky jsem jezdila plná dojmů a chuti něco dělat.

Kolik vám aktuálně tahle práce zabírá času a co je pro vás na ní nejtěžší?

Když bych to posčítala časově, v tuto chvíli se aktivitám věnuji asi jako na poloviční úvazek. Ale někdy je toho víc než na plný úvazek a jindy zase onemocní děti, nebo jsem potřeba jinde a na týden se odmlčím. Nevím, co bych hodnotila jako nejtěžší. Pro mě osobně je to asi sladění a vybalancování osobního života, dětí a aktivit. A v rámci Dialogu pak už je celkem jedno, co dělám, protože mě většinou všechno baví a naplňuje.

Podle jmen uvedených na stránkách sdružení odhaduji, že se činnosti pro Dialog věnuje i váš manžel. Co bylo dřív, společná práce nebo váš vztah?

Dříve byly aktivity. Seznámili jsme se díky našim projektům. Honza dříve létal do Keni, v tuto chvíli se projektům už nevěnuje, našel se spíše tady v Čechách.

Vy ale lítáte do Afriky dál, kolikrát jste tam už od té maturity byla? A čím si vás vlastně získala?

Vlastně ani nevím, kolikrát jsem tam byla. Bylo by to asi něco okolo 20 cest. Afrika nejde úplně generalizovat. Je to kontinent plný různých kultur, náboženství. Ale když bych vzala třeba jen Keňu, která mi je nejblíž, tak mě vždy nejvíc dostává propast mezi obrovskou chudobou a obrovským bohatstvím, která je např. v Nairobi opravdu extrémní. Vedle Kibery, v tuto chvíli největšího slumu v Africe, je vystavěné golfové hřiště, za vysokou zdí a ostnatým drátem.

A jací jsou Keňané? Dají se nějak charakterizovat?

Fascinuje mě jejich dobrota. Jsou ochotni se podělit i o to poslední, co mají. Třeba jeden můj keňský kamarád, který má celkem dobrou práci, se stará nejen o svou rodinu, své rodiče, sourozence a jejich děti, ale ze svého platu se stará také o děti svých sousedů – když ty peníze teď má a oni ne. Přestože mu už nic nezbyde.

Vždy, když jsem byla v Africe, ať už kdekoliv, tak jsem více dostala, než dala. Poznala jsem víc sama sebe, přehodnotila svou životní situaci, přehodnotila způsob, jakým žiji, jak vychováváme naše děti. Uvědomila si více přítomnost smrti, upravila žebříček hodnot.

Líbí se mi, že v rámci projektů Centra Dialog nechcete poskytovat pasivní pomoc, ale vytvářet podmínky k aktivnímu řešení problémů. Bylo to tak od začátku?

Ano. Od našich prvních cest bylo jasné, že bezmyšlenkové rozdávání pomoci, ať už finanční, nebo materiální, nikam nevede. Jen k závislosti. Utvrzuje to lidi v tom, že sami nic nezmůžou. Samozřejmě jsme měli při našich prvních cestách „humanitární záchvaty“, kdy byste rozdala úplně vše, co máte, včetně bot a oblečení, naslibovala hory doly. Ale když člověk trochu „vychladne“, uvědomí si, že to opravdu nepomůže. A že to chce něco jiného. No, a pro nás to bylo podpoření projektů v jejich soběstačnosti, v tom, aby sami byli schopni vymyslet, jak situaci řešit, dlouhodobě a do hloubky, ne jen krátkodobým záplatováním.

Největším projektem Centra Dialog jsou adopce dětí na dálku, jsou podle vás také tím nejdůležitějším?

Adopce afrických dětí má největší ohlas a jsou fajn, protože to není jen o darování peněz – je to o vytvoření vztahu, o podpoře někoho konkrétního, člověk má zpětnou vazbu, vidí výsledky. Pro mě jsou ještě zajímavější projekty výstavby a zřizování škol, v Keni jich takto máme 7 a v Guineji 5. Nejsou brány jen jako školy, jsou to taková komunitní centra, kde se lidé scházejí, vzájemně si pomáhají. Odpoledne v nich probíhají třeba kurzy čtení a psaní pro dospělé nebo řemeslné kurzy.

Centrum Dialog spolupracuje se stovkami dobrovolníků, jak tady, tak v Africe, sháníte další? Jaké jsou jiné možnosti pomoci?

V tuto chvíli je asi nejaktuálnější prodej našeho kalendáře. Z výtěžku se v Keni bude financovat další rozvoj školky Utu Montessori v Kibeře a školy Thomas Sankara v Guineji. Bohužel se nám nepodařilo vytisknout kalendář včas a je pravda, že po novém roce se prodává trochu těžko. Když by měl někdo zájem nám s prodejem pomoci, budeme rádi. Určitě hledáme další dobrovolníky, kteří by chtěli pomoci nárazově, nebo dlouhodobě a pravidelně. A finanční pomoc – ta se vždycky hodí. Ať už jako dar konkrétnímu dítěti na vzdělání v rámci adopce, nebo jako dar na konkrétní školu nebo jiný projekt.

Umí Češi pomáhat?

Takový ten „boom“ s projektem adopce je už za námi. Byla doba, kdy byl zájem o adopci větší, než kolik jsme měli připravených dětí. Teď to tak už zdaleka není. Přesto ale cítíme, že lidé pomáhají rádi.

Co vás na vaší práci nejvíc těší?

Samozřejmě se mi velmi líbí, když třeba na nějaké místo přijedu po delší době a vidím, jak se mění, jak se posouvá dál… Při mé poslední cestě mě rozplakala paní, HIV pozitivní, která založila skupinu „lvice z Paponditi“. Tyto ženy, všechny s AIDS, pomáhají dělat osvětu na školách, pomáhají s testováním, s distribucí léků – a vše dělají v tuto chvíli dobrovolně. A bohužel mnoho z nich je kvůli své nemoci úplně vyloučeno ze společnosti. Setkání s Karen, paní, která vše žene kupředu, mě dojímá, vždycky. Je tak neuvěřitelně silná, odhodlaná, nápomocná. To jsou momenty, kdy bych svou práci neměnila za nic na světě.

Jaké máte plány do budoucna?

Tisíc nově adoptovaných dětí do konce roku, to je můj osobní „cíl“. Dál bychom chtěli pomoci s výstavbou několika knihoven v Keni i v Guineji, rozšířit a dovybavit některé existující školy, v Keni máme plán na postavení sirotčince a střední školy… Jak to půjde, uvidíme. Každopádně to bude určitě pěkná cesta.

Lucie Tamášová, ředitelka obecně prospěšné společnosti Centrum Dialog

Je mi 30 let. Jsem vdaná, mám dvě děti. Verunce budou 2, Jakoubkovi bude brzy 5. Jsem z Kolína. Kromě našich aktivit v Africe jsem velmi zamilovaná do všeho, co se týká dětí, pedagogiky paní Marie Montessori. Velmi mě zajímají otázky osobního rozvoje, smyslu života… I proto se mi líbí a podporuji takové projekty, jakým je např. Park Studií a reflexe v Pravíkově (www.parkpravikov.cz). V Centru Dialog mám na starost projekty v Keni včetně adopce keňských dětí na dálku. Kromě této své role v o. p. s. mám také eshop s Montessori pomůckami (www.MontessoriHracky.cz) a píši blog (www.RustSpolecne.cz).

Koukněte na: www.centrumdialog.cz

Centrum dialog uvítá dobrovolníky, finanční pomoc

Č. ú. 51-168 765 02 57/0100

Příběh jedné africké školy…

Jak oslík vydělal na plat pro paní učitelku Lucie Tamášová

Škola Peace Kids v Paponditi vznikla z iniciativy místních dobrovolníků, kteří věděli, že v dnešní době se jejich vesnice neobejde bez vzdělaných lidí. Státní škola byla ale daleko, navíc přeplněná. A tak vzali situaci do svých rukou. Sehnali paní učitelku, sami jí přispívali a společnými silami nakoupili materiál na výstavbu jedné třídy, školky. Když děti povyrostly, opět se složili a postavili první třídu základní školy. V té době bylo dobrovolníků už tolik, že se rozdělili do skupinek a každá dělala něco jiného. Jedna pěstovala zeleninu, kterou prodávala. Půlku výtěžku si rozdělili mezi sebe, pro svou vlastní spotřebu, druhou polovičku dali na školu. Další skupinka si pořídila osla. Osel se dal „pronajímat“ jako výpomoc při stěhování čehokoliv kamkoliv. Třeba vody z řeky na pole, do domácnosti, při transportu zboží na trh. Oslík na sebe vydělal a potom vydělával i na plat paní učitelky. Každá skupina přispívala svou troškou do mlýna, výrobou šperků, šití oblečení, prodejem mléka. My v Čechách jsme také dělali, co jsme mohli. Našli se i firmy, které podpořily výstavbu celé jedné třídy, tenkrát to bylo cca. 60–80 tisíc korun, čímž se škola posunula skokově hodně dopředu. V tuto chvíli je na místě celá základní škola, s ubytovnou pro dívky, které nemají kde jinde bydlet. Do školy je přivedená voda, elektrika. A v roce 2012 byla tato škola vyhodnocena jako nejlepší v celém kraji! Naši studenti se dostávají na ty nejlepší střední školy v zemi! Věřím, že je to hlavně proto, že učitelé vědí, jak moc všem ve vesnici na škole záleží, a oni sami jsou součástí tohoto neuvěřitelného projektu a uvědomují si svou důležitost.

… a příběh druhý

Jak se na skládce zrodila školka z vlnitého plechu

Když se mi narodil syn Jakub (teď v květnu mu bude 5), nechtěla jsem hned letět do Keni, takže jsme financovali cestu tří našich tamních koordinátorů do Čech. Spojili jsme jejich návštěvu s krásnou přednáškovou sérií na školách, udělali jsme tady v Česku spoustu práce. A kromě toho se byli kluci podívat v Montessori škole na Roztylech. Jednoho z nich škola tak zaujala, že se rozhodl v Kibeře, kde bydlel, jít tímto směrem. A řešilo se opět, kde na to vzít peníze, jak sehnat učitele, který by měl potřebné vzdělání atd. Vzešla z toho spousta vtipných řešení, která by mě vůbec nenapadly… Od města si skupinka dobrovolníků půjčila pozemek, kde byla původně skládka – hlavně toho, co nešlo spálit. Z plastů, hlavně tašek, začaly místní ženy vyrábět pletené tašky, nebo dokonce oblečení. Z různých drátů šperky, já mám například doma náušnice z barevných drátků z počítače. Na místě se postavila jedna třída MŠ z vlnitého plechu. A za ní se nechal prostor na další místnost, kde místní udělali takovou provizorní posilovnu. Ta potom vydělávala na plat učitele, prodej tašek a šperků na obědy pro děti. Školka se teď díky pomoci z Česka rozrůstá do druhé patra, bude mít kromě dvou tříd mateřské školy ještě dvě třídy školy základní. A svým alternativním přístupem si úplně získala místní komunitu, kapacitu má přeplněnou. Děti ve škole pochází z extrémně chudých podmínek a takové podnětné prostředí je pro ně jak ráj na zemi. No, a protože má škola takový úspěch, hledáme nové prostory, kde by se dala rozšiřovat dál, na vlastním…

Markéta je u PDČ od začátku. Později s manželem začali vydávat dětskou odnož PDČ - Prďáckej časák.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné