Nerozšlápneš bábovičku dítěti mému…

Coby nematka jsem se nad pískovišti nějak hluboce nezamýšlela. Vždy jsem je pokládala za klidové zóny a bezpečná korýtka, zaoblená dle norem Evropské unie. Ještě ve chvíli, kdy jsem první dceru slavnostně posadila na pravý velejemný písek a obklopila ji fungl novým nářadíčkem, mi nedocházelo, na jak žhavé půdě se ocitáme.

 Nerozšlápneš bábovičku dítěti mému…

Mikrokosmos, ve kterém se střetává tolik názorů, nálad, emocí, nemocí a výchovných postupů, jinde nenajdete. Pokud nejste osobně zainteresováni, je zábavné pozorovat, jak dramaticky dětská lobby narušuje zajeté komunikační koleje dospělých. Vaše dítě kašle na to, že jste stydlivý introvert. Pokud mu vedle trůnící soused hodí píseček do obličeje a trefí se dobře, začnete se socializovat, ani nevíte jak. Pokud vaše dítě už podesáté úpěnlivě prosí: „Bábovicko, poved se mi!“ a Xena bojovnice v růžové mikince se mu už podesáté chystá pískovou kočičku rozdupat, musíte ŘEŠIT. „Budeš bita jako žito,“ odříkáváte s dítkem nad jedenáctou bábovkou, pražíce pohledem zlotřilou holčičku.

Zajímavým pravidlem se ukázalo být, že děti bořící, házející a mlátící nemají na hřišti rodiče. Někdo nezkušený by se mohl domnívat, že se tito snad skrývají mezi netečnými osobami v černých brýlích čtoucích na lavičkách časopisy, ale jde zřejmě o ochranku pískovišť, která vyhazuje střepy, toulavé psy a narkomany. Děti peckoidní, spořádané a bojácné, snaživě zaříkávající pracně naplněné bábovičky, rodiče mají, ale mají jich málo. Vyndávat synchronně z očí písek, vlastním tělem bránit hrad a tunel, shánět po hřišti odcizené hrabičky a asertivně přesvědčovat sveřepého chlapečka (bez rodičů), že TENHLE kyblíček opravdu NENÍ jeho, je na jednoho člověka příliš.

Vše se ještě zahustí o víkendu, kdy všechny – už tak komplikované fenomény – prostoupí erotické dusno. Většina štamgastek doma vaří a odpočívá a na hřištích se scházejí tatínci a matky samoživitelky. Tatínci koukají samoživitelkám do výstřihů, rozjíveně dovádějí se svými předškoláky a na vhodných prolézačkách se snaží rozehrát symfonii svalů. Nic netušící děti kvitují, že jsou tatínci tak veselí, a ani se jim nechce domů za maminkou, byť má také pěkný výstřih.

Asi jste si všimli, že autorka textu má povážlivě jednostranný úhel pohledu. Své děti vidí coby nevinná holoubátka odolávající drsným praktikám pískovišťového gangu. Je to tak. Nikdy by mě nenapadlo, že mě ohrádka naplněná pískem tak semele. Že budu podepisovat bábovičky! Že se budu tahat s tříletým chlapečkem o NAŠE (!) hrabičky! Že budu KŘIČET na cizí paní, která odstrčí mé dítě ve frontě na kladku! Nepokradeš, nesesmilníš, nerozšlápneš bábovičku dítěti mému…

Čas je naštěstí milosrdný. Nezastírám, jsem poměrně ráda, že bylo po několika letech na čase hodit lopatku do ringu a přesunout se na jiný písek.

Monice vyšla kniha fejetonů Odvrácená strana matky.

Koupit ji můžete zde:

Monika je novinářka, moderátorka a také dlouholetá kamarádka matky časopisu Petry Kruntorádové, kterou poznala na studiích žurnalistiky. Takže tak nějak přirozeně vyplynulo, že bude pro Pravý domácí NĚCO tvořit. Od prvního čísla píše pravidelně fejetony, tu a tam rozhovor a poslední dobou stříhá a lepí koláže, což ji náramně baví. Fejetony Odvrácená strana matky vyšly v r. 2016 knižně, knížka se líbí, a to Moniku baví také. Ještě ji baví její dcery Rozárka a Viktorka, kocouři Cipísek a Simba a manžel Martin, který její fejetony ilustruje. Prý rád. Moničiným koníčkem jsou aromaterapeutické masáže a společenský tanec.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné