Pro raný vývoj mozku dítěte jsou nejdůležitější rodiče. Hrají klíčovou roli

Při rozhovoru s psychoterapeutkou a srovnávací vědkyní Petrou Winnette o raném vývoji mozku dítěte mi naplno došlo, že matka příroda má pro děti i rodiče připravenou tu nejlepší možnou cestu a vyplatí se po ní jít. Klíčem k vývoji dítěte jsou totiž jeho rodiče.

Pro raný vývoj mozku dítěte jsou nejdůležitější rodiče. Hrají klíčovou roli

Někdy pozoruji naše tři děti a třeští mi hlava z toho, jak se mezi sebou dohadují. Říkám si, proč jsem každé z nich hned po šestinedělí nepředala chůvě a neodkráčela do zaměstnání? Naplno rozjela kariéru a po práci si za odměnu s nimi pohrála chvíli před tím, než jdou spát. Vážily by si toho, že maminka vůbec přišla domů! Jenomže tohle jsem nedokázala. I když trochu pracuji a zkusila jsem přidat, pokaždé mi to děti „vrátily“ rozladěností, podrážděností, pláčem nebo virózou. Vzdala jsem se tedy práce na plný úvazek a dala jsem na svůj vnitřní hlas, chcete-li intuici, která mi říkala, že předat děti na celý den do péče jiným lidem zkrátka není moje cesta. 

Jak probíhá vývoj sociálního mozku na začátku života?

Lidský mozek je úžasný, složitý a zatím o něm i o jeho vývoji víme poměrně málo. Mozek se intenzivně vyvíjí již před narozením, v prenatálním období, ale i poté. Člověk je, zdá se, jediný tvor, který se rodí s nedovyvinutým mozkem. Vývoj lidského mozku probíhá přibližně do dvaceti pěti let věku, některé jeho části a systémy jsou ale už v době narození dítěte plně funkční a aktivní. Pravá hemisféra je připravena k činnosti dříve než levá. Je zodpovědná za nonverbální a emocionální procesy a také systémy odpovědné za přežití.

Děťátko je na začátku života zcela bezmocné. Přežije jedině tehdy, když ho ochrání rodič, když rodič změní situaci k lepšímu. Systém, který to má na starosti, se nazývá limbický a je centrem emocí, paměti a motivace. Jde o systém, který je založen na emocionálním prožívání a na schopnosti v milisekundách reagovat na ohrožení.

Ohlásit dokáže nejen nebezpečí, ale i radost, spokojenost…

Ano. Dítě je v této době zcela závislé na rodičích a interakcích s rodiči nebo primárními pečovateli. Pokud jsou dobří, poskytují dítěti pozitivní zkušenosti, jako je příjemný kontakt, spojení s druhým člověkem, uklidnění, radostně hravé prožitky. Tyto zkušenosti, stejně jako případné negativní rané zkušenosti, se ukládají do paměti. Je nám spolu dobře, mohu být bezstarostný, uklidnit se, mohu být veselý, objevovat svět. A stejný systém ukládá do paměti zkušenost o tom, že jsme málo spolu, jsi na mě zlý, bojím se, jsem osamělý, mám hlad.

Miminka se rodí i s vyvinutými smysly. Jaký to má význam?

Hmat, chuť, čich, sluch, všechny smysly jsou po narození již zcela vyvinuté. Smysly v této rané fázi vývoje umožňují dítěti, jehož mozek ještě nemůže používat řadu funkcí, které se vyvinou později, být ve spojení s vnějším světem a reagovat na něj. Jeden ze smyslů, který u miminek považujeme za nejvyvinutější v době narození, je hmat. Dítě dokáže rozpoznat a reagovat na láskyplný dotyk maminky.

Dítě pozná matku i podle vůně

Novorozeně nepřichází na svět jako cizinec, který tady nikoho nezná. Děťátko a maminka už se znají. Výzkumy ukazují, že miminka mají také před narozením vyvinutý čich a že rozpoznání vůně matky patří k informacím, které mozek miminka dokáže vyhodnotit hned po porodu. Mozek si z prenatálního období pamatuje i barvu a výšku jejího hlasu, tonalitu, také zda mluví rychle nebo pomalu.

Opět je tento systém připravený k tomu, aby se novorozeně k mamince přimklo a cítilo kontinuální jistotu a důvěru. V období prvních osmnácti měsíců až tří let a následně dalších pěti let je třeba, aby bylo takto intenzivně a bezpečně přimknuté k rodičům nebo prvotním pečovatelům. To umožní, aby byl organismus v klidu, měl naplněny potřeby a mohly se tak rozvíjet další části mozku, které dítě a potažmo dospělý bude potřebovat celý život.

Co je to dyáda?

Dyáda je v tomto kontextu termín používaný pro vztah mezi dvěma bytostmi. Zdá se, že skutečně na počátku, v prenatálním vývoji a bezprostředně po něm, je mozek dítěte schopen být plně napojen na maminku. Vztah má spíše dyadickou povahu. Dítě se ale rozvíjí nesmírně rychle, takže když je všechno v pořádku, brzy je schopno rozlišit: tenhle má fousy a hluboký hlas, který si pamatuji z bříška, to je on, je s ním legrace, vyhazuje mě nad hlavu. A tady je moje maminka, ta má jiný hlas a dává mi papat.

Jak je možné, že někteří rodiče zvládají péči o miminko lehce a jiným miminko často pláče, nespí, je nespokojené?

To je složitá otázka, na kterou nelze jednoduše odpovědět. Pro různé projevy dětí jsou různé důvody. Jedním z mnoha důvodů může být někdy i způsob, jakým rodiče poskytují péči dítěti. Někteří velmi milující rodiče poskytují pečlivou starost, ale jsou méně schopni být na své dítě emocionálně a vztahově napojeni. Dětský mozek „potřebuje být napojen“ na druhý mozek. Chce být v neustálém kontaktu. A někteří rodiče se snaží ohlídat, aby miminko jedlo jednou za tři hodiny, spalo v tmavé vyvětrané místnosti, mělo samo pokojíček, nechávají dítě vyplakat. Nenechají se přece dítětem terorizovat, aby si nemyslelo, že ho budou stále chovat…

Blízký kontakt s rodičem a útěcha ve chvíli radosti a ve chvíli stresu je ale velmi cenný a jedinečný emocionální zážitek. A ukládá se do emocionální paměti. Vzájemný blízký kontakt, důvěra v rodiče je v tomto období zásadní. Láskyplná citlivá péče a přítomnost rodičů se v implicitní paměti stane drahocennou bankou pocitu jistoty a lásky na celý život.

mozek

Myslím, že tento model péče měly už naše maminky a babičky a stále přetrvává. To se po maminkách dodnes chce v  porodnicích, krmit po třech hodinách, vážit dítě před a po kojení…

Často říkáme, že je důležité, aby miminko bylo nakrmené, čisťounké, chované, nošené. Ale můžete dítě nosit v šátku na břiše a být přitom duševně někde úplně jinde, pracovat na počítači a vůbec s ním v kontaktu nebýt. Samozřejmě fyzický kontakt je dobrý, ale malý tvor velmi rychle potřebuje ještě jiný kontakt než jenom fyzický. Je třeba, aby fyzický kontakt měl hlubší význam. Kvalita bytí s dítětem je opravdu zásadní. To se ale dá splnit těžko, když mamka po šesti týdnech odejde do práce. Dítě se pak napojuje osm hodin na chůvu, která v jeho dalším celém životě nehraje žádnou velkou roli. Miminka po tom úzkém kontaktu touží a vytvoří jej s každým, kdo se jim věnuje. A když tam nebude maminka, bude tam někdo jiný, anebo dítě takový vztah postrádá.

Co se pak děje s vývojem mozku, když se miminko takhle dlouho napojuje na někoho jiného, byť je mu to příjemné, ale máma to není?

Emocionální paměť dítěte je velmi aktivní a také precizní. Takový zážitek je uložen jako záznam o kontaktu s někým jiným než s maminkou a tatínkem. Pokud jste maminka a s vaším děťátkem prožíváte hezké chvíle, máte ho ráda, ale jste s ním asi jen čtyři hodiny denně. Zatímco chůva je s ním až deset hodin denně. I když dítě dostává všechno – chůva je milá, šikovná, umí to s ním, ale v jeho paměti to není jeho maminka, kdo s ním prožívá společný čas. Na nějaké úrovni to dítě ví a na nějaké úrovni si to uloží.

Můžeme tedy říci, že je to sice dobrá volba v tom smyslu, že miminko dostane to, co potřebuje, nedostává to však od vás, ale od jiné osoby. A o víkendu hlídá babička. A už jste najednou tři primární pečovatelky… Dítě pak neví, kdo je vlastně ta klíčová pečující osoba. Pomalu tato situace může vést k vytvoření nějaké formy nejistého, například vyhýbavého attachmentu (pouta), protože dítě se chtě nechtě naučí měnit a střídat své nejbližší pečovatele. Hlubší vztah se tudíž nevytváří tak snadno a přirozeně, jako by tomu bylo, kdyby vnímavá maminka byla tím hlavním a nejbližším člověkem v tomto období. Je-li maminka „jistá“, pak pouto dítěte k ní je také jisté, bezpečné. Říkáme tomu jistý attachment.

K čemu vyhýbavý attachment vede?

Dlouhodobě to může vést k tomu, že dítě bude sociálně zdatné, bude dobře navazovat kontakt s lidmi, ale bude mít slabší schopnost prožít s někým hluboce navázaný vztah. V raném věku se totiž naučilo, že je s ním ten, pak tamten a další odejde. V paměti nemá uloženo splynutí, totální odevzdanost, spřízněnost duší. Může to mít vliv i na to, že v životě možná nebude snadno prožívat hluboký vztah s partnerem, možná nebude mít nejlepšího přítele a možná, že nebude umět sdílet hluboké emoce se svými dětmi. I když život mu bude fungovat jinak dobře.

Nejlepší pro miminko je péče maminky, ale co když matka pečuje špatně a jako rodič selhává. Co se v takovém případě s mozkem dítěte děje?

Pokud zanedbávání nebo týrání nebude extrémní, bude se vyvíjet a růst, i když jeho rodiče neposkytují dobrou péči. I velmi těžce týrané a zanedbávané děti to často dokážou přežít. Nebude to ale bez následků. Mozek dítěte, které má hlad, zažívá agresi nebo zanedbávání od rodičů nebo pečovatelů, bolest, na takové chování reaguje stresem. Stres způsobuje jinou produkci hormonů, jinou činnost mozkových center a negativně ovlivňuje fungování celého těla.

Co na to říká ten druhý systém, o kterém jsme mluvili, objevuji, zažívám radost, láskyplné spojení?

U vážně zanedbávaných nebo týraných dětí většinou není přítomen, nebo jen občas a málo. To znamená, že „banka pozitivních zkušeností s rodičem v emocionální paměti“ je skoro prázdná, zatímco „banka stresových zkušeností“ je plná. Implicitní emocionální paměť má uloženy špatné zkušenosti a jen málo dobrých zkušeností s rodičem nebo pečovatelem. Víme, že na chemicko-neurologické úrovni to většinou znamená, že v těle dítěte je dlouhodobě přítomen zvýšený stav stresových hormonů, kortizolu a adrenalinu.

Co to způsobí?

Chronicky vysoká hladina kortizolu má řadu důsledků. Mimo jiného například zamezuje správné distribuci růstového hormonu. Takové děti bývají menší a pomaleji rostou. Amygdala, významná struktura limbického systému, je často u těchto dětí zvětšená a hyperaktivní. Z neurobiologického a somatického hlediska vede nakonec tento stav k tomu, že dítě bude mít problémy s regulací emocí a chování. A to někdy i poté, když bude případně umístěno do dobré rodiny.

Jeho systém je totiž nastaven na stres místo na klid, pohodu a radost. Takové dítě, a to známe z klinické praxe, není nikdy úplně v klidu. I v případě, že se dítě dostane do dobré péče pěstounů nebo adoptivních rodičů, vyžaduje dlouhodobě velmi trpělivé rodiče a někdy i intenzivní terapii, než se „splašený, vyděšený organizmus“ dokáže s dobrým rodičem nebo pečovatelem zklidnit. Dítě, tedy jeho implicitní paměť, si pamatuje: blíží se dospělý – bude zle! Alarm!

Největší nepřítel pro emocionální a sociální vývoj mozku dítěte je dlouhodobý stres bez nápravy. Děti by nikdy neměly být dlouhodobě a opakovaně ve stresu a my jako pečovatelé bychom měli vědět, co je stresuje, a eliminovat to.

Velkou rolí rodičů je poskytovat dítěti podporu, bezpečí, uklidnění a také radost a společné poznávání světa. Lidský mozek je úžasný, ničím nenahraditelný orgán, který pro svůj zdravý vývoj potřebuje nutně klid, pozitivní vztahy a napojení na blízké lidi. Klíč k vývoji dítěte je ukrytý ve vztahu s rodiči.

PhDr Petra Winnette, PhD

PhDr. Petra Winnette, PhD

Petra Winnette vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a získala doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru srovnávací vědy. Dále studovala vývojovou a aplikovanou psychologii na UCC v Irsku. Je certifikovaným psychoterapeutem v Dyadické vývojové psychoterapii v USA a v Pesso Boyden System Psychomotor psychoterapii v USA. Působila jako vysokoškolská učitelka na katedře komparatistiky FF UK a Centru adiktologie na katedře psychiatrie UK.

V roce 2003 založila Institut rodinné péče Natama, organizaci zaměřenou na odborný rozvoj a praxi v oboru péče o děti a dospělé s těžkým začátkem života a náhradní rodinnou péči. Je ředitelkou a odborným garantem Institutu Natama. Přeložila a napsala několik knih.