Naše střípky z Banátu. Putování za Čechy z tichého kraje s drsnou tváří

Už to máme jinak. Přestaly nás lákat vyhlášené turistické destinace, pláže a přeplněná města. Čím „zapomenutější“ místo, čím větší divočina, tím lépe. Letos o Velikonocích si nás doslova zavolal český Banát v Rumunsku. Horská oblast, kde už téměř dvě stě let žijí lidé v šesti českých vesnicích tradičním způsobem života. V jedné z nejodlehlejších vesnic vysoko v horách – v Rovensku – jsme s našimi odrůstajícími dětmi strávili úžasný týden. Hlavně naše děti si měly šanci uvědomit, v jakém blahobytu doma žijí. Krajina i drsnost místních lidí nám nejvíc připomínala moravskou Žítkovou. Tohle jsou naše dojmy...

Naše střípky z Banátu. Putování za Čechy z tichého kraje s drsnou tváří

TICHO: Takové ticho jsme nikdy v českých vesnicích neslyšeli. Nerušily nás zvuky sekaček na trávu, motorových pil, motorek a aut. Automobilů je tady vůbec minimum. Ostatně s nimi ani není skoro kam dojet. V noci nás rušil jen štěkot psů a „hudrání“ krocanů.

DOMÁCÍ ZVÍŘATA: Jsou všudypřítomná. V každé vesnici se toulají spousty psů s mírným pohledem. Obojky, vodítka, řetězy neexistují. V každé rodině jsou běžné slepice a další drůbež, prasata, krávy, koně…

ASFALT: Pokud zde vůbec najdete asfaltovou silnici, začíná a končí ve vesnici. Silnice prý před časem dotovala česká vláda. Do vesnice se dostanete po cestách, po kterých by se u nás odvážil jet jen traktor. O moc lepší komunikace jsme neviděli ani pod horami. Nejezdí se tu vpravo nebo vlevo – jezdí se slalom mezi dírami a výmoly. Už nikdy si nebudeme stěžovat na české silnice!

ZUBAŘ: Od našich hostitelů jsme slyšeli hrůzostrašné historky o trhání zubů v autě. Když dospělou dceru naší paní domácí rozbolel o Velikonocích zub, vydala se autem na strastiplnou cestu k nejbližšímu zubaři. Cestování obnášelo téměř hodinové kodrcání po kamenité lesní cestě, pak ještě kus po podobně hrbolaté silnici do nejbližšího městečka, kde už se dal najít nějaký ten lékař. S vážnými nemocemi se jezdí až do Temešváru, což jsou tři hodiny cesty. Rodina nemocného tam během zákroků obvykle přespává v autě.

VZDÁLENOSTI: Je třeba připravit se na to, že z Rovenska je všude daleko. Po dvou pokusech končících málem zničením našeho auta, jsme si na výlety autem nechali zajít chuť. Jakákoliv silnice (pokud se tomu tak vůbec dá říkat) je všemi směry minimálně hodinu daleko. Následují dlouhé hodiny kodrcání po rumunských silnicích, než se vůbec dostanete k nějakému turistickému cíli. Nejbližší pěší cíl pro nás byla sousední vesnice Gernik, vzdálená 15 km. Jeden den jsme ten třicetikilometrový výlet absolvovali, ale jinak jsme raději zůstali u procházek po okolí.

SETKÁNÍ: Při setkáních s krajany jsme slýchali stále stejný příběh. Mladí odešli za lehčím životem a prací do Čech. Staří zůstávají a nemají komu předat své s láskou opečovávané chalupy. Když už ve stáří nezvládají péči o hospodářství, děti si je vezmou k sobě a stavení zůstane prázdné. O Velikonocích se vesnice zaplnily českými „chalupáři“, kteří se do Banátu vracejí už jen na prázdniny nebo si domek pořídili jako chalupu.

MALEBNOST: Předkové dnešních Čechů v Banátu našli jen hluboké pralesy, které si museli vyklučit, aby získali pole a pastviny. Dnešní horská krajina působí vlídně, kopce jsou pokryty zelenými pastvinami, remízky, lesíky. Setkáváte se s nádhernými výhledy do všech stran. Často se dá dohlédnout až k Dunaji, který nám tady připomínal spíš moře. České chaloupky pro nás byly malebnou a barevnou oázou po bezútěšnosti rumunských vesnic a silnic.

DIVOCÍ PSI: Před odjezdem jsme si přečetli varování před zdivočelými smečkami psů v přírodě a u rumunských salaší. Turisté prý mají nosit hole a po psech házet kamínky. Rozhodli jsme se na psy jít po dobrém a vyplatilo se nám to. Kapsy jsme měli plné psích pamlsků a vždycky se nám povedlo štěkající smečku „uplatit“ nějakou dobrotou. Zkrotlí psi nás obvykle ještě kus cesty doprovázeli.

DIVOKÁ ZVĚŘ: Podle průvodců je oblast Banátu místem s jednou z největších koncentrací divokých zvířat v Evropě. Za celý týden jsme v přírodě prakticky potkali jen jednoho fascinujícího tvora – žížalu. Napřed jsme si mysleli, že ze země vylézá had. Místní žížaly totiž bez přehánění měří okolo 70 cm a jsou silné jak malíček. Začali jsme snít o tom, že bychom maxižížaly přestěhovali do naší zahrady. Pár takových kousků – a máme nádhernou kyprou zem.

ODPADKY: Místní lidé evidentně ještě nepřišli na to, že PET lahve se opravdu v přírodě nerozloží. Čisté horské potoky, strže a údolí jsou plné plastových odpadků. V českých vesnicích a jejich okolí je situace o něco lepší, dokonce sem prý občas jezdí uklízet i dobrovolníci z Čech. Na obranu místních nutno uvést, že do hor žádné popelářské vozy nejezdí.

SOBĚSTAČNOST: Domácí maso, vejce, sýry, zavařeniny, zelenina stále činí podstatnou část jídelníčku místních. O plné soběstačnosti se ale mluvit nedá. Evropské dotace dorazily i sem. Louky se kosí kvůli dotacím. Je výhodnější brát příspěvky od státu než tvrdě dřít na horských políčkách.

TRADICE: Uslyšíte zde krásnou češtinu s novotvary, ale i s výrazy jako z knih Boženy Němcové. Uvidíte tady babičky v sukních a s šátky na hlavě. O svátcích se tu stále nosí kroje. Udržují se všechny velikonoční tradice. Jen místo houfu po vesnici chodí pouze tři až čtyři děti. Ostatní se odstěhovaly s rodiči do Čech.

RECEPT: V postním období se tradičně nejí maso, jen ryba. My jsme u paní domácí ochutnali výborné zapečené těstoviny s houbovou omáčkou. Formu vymažeme olejem, vložíme do ní uvařené těstoviny, které posypeme sýrem a zalijeme ušlehanými vejci. K těstovinám podáváme houbovou omáčku: Osmažíme hodně pokrájené cibule na tuku, přidáme pokrájené žampiony, pepř, bobkový list, nové koření. Podusíme a zahustíme moukou rozmíchanou ve studené vodě.

 DSC07939.JPG   ¶ivot farm†żÖ v Rovensku     NataÁa a Robin.JPG  

Lanýže u Natašky a Robina

Při svých procházkách po Rovensku jsme narazili na dřevěnou ceduli na vratech s nápisem: Lanýže u Nataši a Robina. Něco už jsme o tomhle manželském páru věděli, proto jsme s radostí přijali jejich pozvání. U bylinkového čaje jsme pak poslouchali Natašino vyprávění o hledání a naplnění v rumunské divočině.

Jak jste se ocitli v Rovensku, Natašo?

Původně jsme žili v Praze. Robin byl developer, já jsem byla zaměstnaná v reklamní agentuře. Později jsem si vybudovala vlastní firmu na zážitky s klamnou vizí, že budu mít víc času a svobody. Potkali jsme se, když už jsme oba byli vyčerpaní městským životem a náročnou prací. Robin měl plné zuby byrokracie a už nechtěl žít v Čechách. Původně jsme měli vybranou farmu v Ekvádoru, který jsme předtím procestovali a bylo nám tam dobře

O Vánocích jsem ale navštívila mé rodiče v Bratislavě a uvědomila jsme si, že nechci být od nich tak daleko, že nás časem mohou potřebovat. Začali jsme hledat divočinu, která bude „na dosah“ – a objevili jsme rumunský Banát.

Projeli jsme všechny české vesnice, ale nejvíc se nám líbilo Rovensko. Je nejvýše položené, na hřebenu, což je i zde neobvyklé. To sice vytváří nejdrsnější životní podmínky ze všech zdejších vesnic, ale ten pocit bytí „blíž nebi“, který člověk má, když ráno vyjde ven a rozhlédne se, je k nezaplacení. Ta krása nás vzala za srdce.

A jak jste řešili bydlení a živobytí?

Nejdřív jsme pár měsíců bydleli jako turisté u domácích a porozhlíželi jsme se kolem. Pak jsme potkali jednoho Čecha, který hledal lidi na bydlení a údržbu jeho chaloupky. Tenhle způsob bydlení nebyl zrovna ideální, proto jsme po roce sehnali starý karavan, který jsme zrekonstruovali a bydleli jsme v něm rok na salaši, dva kilometry za vesnicí. Úspory docházely a další přežití bylo mlhavé, ale byli jsme odhodlaní ke všemu. Tehdy jsme na našem pozemku náhodou našli lanýže.

Ty ale obvykle rostou pod zemí – je to tak?

Ano, a docela hluboko pod zemí. Ale my jsme objevili jeden z letních lanýžů, které někdy z té země vykukují. Zjistili jsme, že i když se Rumunsko neprezentuje jako lanýžová velmoc, zdejší lanýže mají velkou tradici. Už Marie Terezie si je žádala na svůj stůl pro jejich kvalitu a výrazné aroma. Nejdřív jsme se radovali, že máme díky těmto drahocenným houbám postaráno o živobytí.

Skutečnost byla nakonec úplně jiná. Byli jsme nezkušení, lanýže jsme nacházeli zřídka, ale začali jsme se poznávat s místními hledači. Postupem doby jsme začali většinu lanýžů získávat od nich, protože sami jich nacházíme nepatrné množství. Poskytujeme hledačům výhodnější ceny, než jim nabízí velkovýkup. A hlavně k nim přistupujeme s otevřeným srdcem. Není to o tom, že „já vydělám co nejvíc a ty mě nezajímáš“.

To se zdá být pro obě strany příjemnou změnou oproti tomu, co jsme zažívali u obchodu kdysi. Jelikož čerstvé lanýže je nutno rychle prodat a dovážet je do Čech se moc nevyplatí, začali jsme je zpracovávat sami.

To jste to všechno zvládli ve vašem karavanu?

V karavanu na to prostor opravdu nebyl. Proto jsme nakonec koupili od místních domeček, který postupně rekonstruujeme. Pro zpracování lanýžů máme upravenou kuchyni.

A co s lanýži vlastně děláte?

Lanýže sušíme, vyrábíme z nich pesto a nakládáme je do oleje. Recepty jsem získala od italské lanýžové asociace. Tam jsou srdcaři z rodin, které lanýže sbírají po generace. Jsou to s láskou uchovávané recepty italských babiček, bez umělých náhražek a přísad. Většina standardně prodávaných „lanýžových“ výrobků totiž obsahuje hlavně žampiony a jiné náhražky hmoty s umělým aromatem.

Bohužel s poctivým výrobkem se na tomto obřím trhu „fejků“ uživíte těžko. Poctivá výroba je nákladná a přiblížit se cenově falešnému výrobku je proto téměř likvidační. Zatím zkoušíme prodej na trzích i v e-shopu, ale nevidím to jako naši konečnou stanici.

Mám třeba obrovskou radost z místních bylin a divokých plodin. Je tu netknutá příroda a jejich hojnost a kvalita je jedinečná. Učím se je poznávat a zpracovávat. Práce s nimi má pro mě hlubší smysl, protože jejich blahodárné účinky sama plně využívám pro sebe i své blízké. Jsou pro mě darem.

  üernž lanžß  Zemōdōlskž ßivot v Rovensku  Rovenskā chalupy  

S hledáním lanýžů vám prý pomáhají i vaši dva psi. Je to tak?

Ano, jsou to vlastně psí manželé! I když naší fence Sáře se spíš líbí místní velcí rumunští hlídači stád. Jednou nám s jedním takovým utekla a přivedla na svět osm štěněcích obříků. Teď je ale po letech znovu v očekávání, tentokrát se svým psím partnerem Týdem, takže budou malí „Lagoťáci“.

Jde o rasu Lagotto Romagnolo, italský vodní pes, která se používala po staletí na lov vodního ptactva. Teď jsou tito psi hojně využíváni právě na hledání lanýžů. Je to opravdu tradiční hledačský pes. Rádi hrabou v zemi a mají výborný čich, takže pomůžou lanýže najít i vyhrabat.

V Rumunsku jste už osmým rokem. Jak vnímáte život tady?

Po těch letech už člověk celkem jasně vidí všechna pro a proti. Pro nově příchozí je těžké zařadit se do místní komunity. Zdejší lidé mají už většinou děti v Čechách. Staří zůstávají, ale život tu pro ně není jednoduchý. Stáří, těžká práce, nemoci, nedostatek lékařské péče, samota… To se na náladě společenství prostě podepíše.

Myslím, že dodnes nechápou, co tady děláme, a přistupují k nám i všem ostatním novým osadníkům velice podezíravě. Pomluvy jsou oblíbenou kratochvílí a nově příchozí na to nejsou zvyklí. Všichni se tu znají, každý ví o všech všechno a ještě trochu víc. Pro lidi z města je někdy taková ztráta anonymity velice náročná.

Předpokládám, že i podnikání tu může být náročné…

Kupodivu je v Rumunsku o něco jednodušší byrokratická část podnikání, ale zřejmě je to také otázka času. Náročnější je to s pracovní silou, protože místní lidé se věnují svým hospodářstvím a turistickému ruchu. Mladých je tady málo.

Naštěstí ale vždycky někoho na pomoc najdeme. Někdy jde o místní děvče, jindy o české nebo zahraniční woofery (pomocníky za jídlo, ubytování a péči). Jsme rádi za každou pomocnou ruku, která s námi sdílí láskyplný přístup nejen k práci. Naštěstí jezdí hodně návštěv z domoviny. A dokonce se začínají čím dál tím více přistěhovávat mladé rodiny z Čech.

Osamělostí tedy netrpíte?

Naopak! Milujeme podzimní a zimní období, když má člověk více klidu a samoty na uzemnění a rozjímání po náročné návštěvnické a výrobní sezoně v létě. To, co je tu pro nás nejcennější, je ticho, klid a energie divoké přírody. Toho najdete v dnešní Evropě už málo…

Více o Natašce a Robinovi najdete na www.rawtruffle.com

Více o autorce Radce Svatošové zase tady:

---

Tento článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2019/08. Celý výtisk najdete elektronicky v PDF v našem e-shopu. Tam také seženete všechny naše předchozí čísla.

Nové číslo PDČ seženete v trafikách GECO Tabák, Inmedia, TRAFIKA a ve vybraných prodejnách Albert (podívejte se mapu prodejních míst). Nejraději vám nové číslo pošleme do schránky přes předplatné