Jak jsme si pořídili chov našich prvních slepic

Už delší dobu ve mně s každým rozklepnutým vajíčkem ze supermarketu zahlodala výčitka, cože to svým nákupem vlastně podporuji. Klece, haly, trápení zvířat. Ale svědomí rychle umlčel argument skvělé akční ceny, která pro matku na mateřské dovolené hospodařící s utaženým rozpočtem, bývala dostatečnou omluvou. A tak jsme ta vajíčka kupovali a jedli dál.

Jak jsme si pořídili chov našich prvních slepic

Slepice v nouzi

Ke změně mě nakopl až projekt Slepice v nouzi, na který jsem narazila v rozhovoru s jeho zakladatelem Petrem Dobrým. V prvním roce snůšky jsou slepice v intenzivních chovech doslova
vyždímány na maximum, aby pak nastoupily na jednosměrný výlet k řeznickým nožům. Tato organizace
tyto tzv. „vynesené“ slípky z chovů vykupuje a hledá jim nové dvorky, neboť ony do výslužby
zdaleka ještě nepatří. Vejce dávají i další roky, sice již ne každý den, ale dost na to, aby pět slepic pokrylo potřeby čtyřčlenné rodiny a ještě něco zbylo pro sousedy.

Maringotka jako kurník

A tak započala naše drůbežářská mise. Za domem máme kousek zahrady, kde kvete akorát tak harampádí. Máme tedy i plácek. Toť vše. A jak dál? „Musíme načerpat nějaké znalosti, jak na to,“ povídám svému manželovi. Babky-sousedky však na moje zvídavé otázky ohledně chovu kuru domácího odpovídaly jen velmi jednoduše a neurčitě: „To jim něco hodíš, ňáký zbytky, nasekáš kopřivy,
vodu, aby měly, ráno je pustíte a večer zavřete.“

Jistě, pro ně jsou slípky celoživotní samozřejmostí a příliš o tom nedumají. Potřebuji
edukativnější přístup, potřebuji odbornou literaturu, říkala jsem si. A tam v jedné knížce jsem
objevila i vysněný kurník. Upřímně, do tohoto okamžiku jsem vůbec netušila, že nějaký vysněný kurník mám, ale byl to on! Maringotka, jejíž interiér byl přestavěn na slepičí dům: hřady,
kukaně s hnízdy, prostor pro nářadí a krmivo, okna, žebříček. Nádhera! „Manželi, musíme koupit maringotku!“ Sehnat vhodnou maringotku, která není na konci světa, nestojí ranec peněz, a zařídit její převoz je nelehká věc. Můj muž to dokázal. Natřel ji načerveno, zateplil, ze dřeva sbil potřebný slepičí nábytek a celý plácek ohradil plotem. Hurá, jsme připraveni přijmout kvokající osazenstvo!

   slepice   Spokojené slepice   

Zbídačené zachráněné

Od Slepic v nouzi jsme dostali tip na výkup nosnic z jednoho středočeského velkochovu. Vyjeli jsme brzičko ráno. Po 80 km jsme byli na místě. Nikde nikdo. Nesměle jsme vešli do nejbližších vrat. U pásu tam sedělo několik lidí a čistili vejce. Stovky, ba tisíce vajec všude kolem. Velice slušně jsem se optala na výkup. „Spletla jste si čas. Slepice budeme prodávat až odpoledne, teď čistíme vajíčka. Musíte počkat,“ zněla velice břitká odpověď. Čekat několik hodin v zapadlé vesničce v srpnovém horku s naštvaným manželem nebyla příjemná vyhlídka. Naštěstí se nás jednoho pána zželelo, a když jsme mu prozradili počet chtěných slípek, zmizel v útrobách obrovské kdákající haly. Když se opět vynořil, držel za pařáty hlavou dolů pět slepic. „Máte nějaký pytel?“ „Ano, ano, tady máme bedýnky.“ „To se vám vejde do jedný,“ a pustil ptáky do bedny. Téměř vypelichané, polámané brky na křídlech, vybledlé svěšené hřebínky. Slepice ani nepíply. Mlčí i v horku auta, mlčíme i my.

Už chybí jen kuřátka

Konečně jsme doma. Opatrně nové rodinné přírůstky vyndáváme a stavíme na trávu. Drží se u sebe, přešlapují, po očku vše sledují, tiše čekají, co bude dál. Čekáme s nimi. Že nikdy neviděly
trávu ani slunce, je jasné. Přišel se podívat i náš kocour. Slepice se vyděsí a začnou kdákat. Nepřestávají a křičí na celé kolo. Přes plot nahlížejí sousedé. „Jéé, vy máte slepice? A to takhle budou kdákat pořád?“ „Ne, my jen nevíme, jak je vypnout.“ Kocour je dávno za humny a kvočny se
konečně uklidňují. První zobnutí jetele, protažení křídel, hrábnutí do písku… Nemůžeme se jejich pozorování nasytit. První vajíčko! Ó, jak je dobré! Pírka pomalu dorůstají, bledé hřebínky se barví do zdravě ruda. Aby byla jejich spokojenost úplná, pořizujeme i kohouta a k němu chovnou slípku. Třeba se zjara zadaří kuřátka a naše holky budou mít co pozorovat.

Slepice ve volném výběhu

Suma sumárum

Cena vynesené slepice se pohybuje v rozmezí 35–50 Kč. Za chovný pár kohout–slípka jsme dali 300 Kč. Pytel krmné směsi pořídíte též za cca 300 Kč. Hlavní složkou potravy jsou však u nás zbytky ze školní jídelny a brouci a tráva, co si samy nazobou. V našem případě se do vstupních nákladů hluboce zařízlo i pořízení a přestavba maringotky a plot. To vše je však natolik stylové, funkční a krásné, že vynaložených investic v nejmenším nelitujeme.

Oproti tomu stojí nepopsatelně dobrý pocit z vlastních vajec i peníze za prodej jejich přebytků, nakypřená a prohnojená zahrada plná života a radost ze zdravých zvířat. A pak to napětí, když
jdete do kurníku pro vajíčka! Budou tam, nebudou? Kolik asi? A jsou! A jsou to ta nejlepší na celém světě. Jsou to vejce od šťastných slepic.

PS: Ten plot nakonec nepotřebujeme, neboť jsme hejnu dovolili pohybovat se po celé zahradě, i za cenu rozhrabaných záhonů (letos je ohradíme dalším plotem) a pokálené terasy (před příjezdem paňmaminek slepičáky zametáme).