Nakupování s dětmi jako antické drama

Několikrát jsem četla rozumnou argumentací podpořené názory, že malé dítě do samoobsluhy (chcete-li supermarketu) nepatří. Může se nakazit bacily, reklamou, sladkostmi a konzumem. Tak nějak tuším, že jsou pro dítě vhodnější interiéry, ale v otázce nakupování jsem manažersky selhala a esencí úpadku dnešní doby nebožátka napájela poměrně často.

Nakupování s dětmi jako antické drama

Čtou-li snad odborníci na výživu, dětští psychologové či moralisté nedopatřením tyto řádky, nechť v zájmu vlastního zdraví obrátí list. Zkušenosti a pud sebezáchovy mě hned po vstupu do obchodu hnaly k regálu s nejnezdravějšími rohlíky na světě. Děti totiž s pravým českým gumákem zápolily zhruba 7 drahocenných minut, během kterých jsem zvládla naši rodinu poměrně slušně zásobit ovocem a zeleninou. Přibližně na začátku oddělení s mléčnými výrobky se z pečiva stal hnusný slizký útvar a růžová pusinka se chtivě přeorientovala na rukojeť pojízdného vozíku. Vědoma si toho, že jde podle statistik o druhé nejšpinavější místo na světě, jsem zrychlila tempo, naházela do koše pár jogurtů a zamířila k nápojům. V tuto chvíli už holčičkám držadlo přestávalo stačit, začaly se nebezpečně rozhlížet a pofňukávat. Přesto jsem posbírala zbytky předsevzetí a zařadila do nákupní trasy rafinovaný oblouk ve snaze vyhnout se sekci cukrovinek. Nikdy se mi to nepodařilo.

Představa, že vrstevníci mých dětí zřejmě právě v lese objímají stromy a staví domečky pro lesní skřítky, stáčela můj toužebný pohled k východu, leč − chyběl nám toaletní papír. Sekce drogerie byla ožehavá. Má mladší dcerka trpěla mýdlovou obsesí a v naší domácnosti se kupily lesklé voňavé balíčky. Čím děsivější obal a vůně, tím byl stav dítěte hlubší, zorničky užší a košík plnější. Viktorka s posvátným funěním spouštěla do vozíku své fetiše a já je nepozorovaně vracela do regálu. Když nakonec po černém pásu u pokladny jela dvě tři mýdla, brala jsem to jako osobní výhru. Pokud tedy bylo možné nahlížet na události takto optimisticky ještě před uličkou hanby, která čekala u pokladny.

Holčičky už v tuto chvíli zpravidla nevnímaly. Rozžhaveny lavinou zákazů − nerozbaluj!, neházej!, nepij!, neolizuj!, nejez!, neječ! − právě rozjížděly třetí dějství antického dramatu. S oblibou zařazovaly náročný choreografický prvek, kdy zaklíněny kyprými stehýnky v drátěném sedátku visely hlavou dolů a řvaly. Také bych se někde pověsila a řvala, ale z úzkého prostoru mezi pokladnou a kovovým zábradlím nebylo úniku. Koridor vpředu ucpal brunátný dědeček huhňající pivním dechem: „Počkej, jestli nepřestaneš, na Mikuláše si tě odnesu. Já jsem totiž čert!“ Ústupu bránila bodrá žena svým rozlehlým tělem a slovy: „Ty bys radši byla na hřišti a máma tě tady vláčí po obchodech, viď…“ Prodavačka se verbálního lynče neúčastnila. Mezi dva prsty štítivě uchopila kejdu, která kdysi bývala rohlíkem, se slovy: „TOHLE můžu vyhodit?“

O scénkách, kdy nesvéprávná matka v tričku naruby, s nákupem vyloženým na pojízdném pásu zjišťuje, že nemá hotovost ani platební kartu, se rozepisovat nebudu. Stále se mi dělá nevolno. Ale přežily jsme a pokaždé nakoupily. Navíc máme slušné zásoby mýdla. Tipuji, že ještě tak dva tři roky vydrží.

Monice vyšla kniha fejetonů Odvrácená strana matky.

Koupit ji můžete zde:

Monika je novinářka, moderátorka a také dlouholetá kamarádka matky časopisu Petry Kruntorádové, kterou poznala na studiích žurnalistiky. Takže tak nějak přirozeně vyplynulo, že bude pro Pravý domácí NĚCO tvořit. Od prvního čísla píše pravidelně fejetony, tu a tam rozhovor a poslední dobou stříhá a lepí koláže, což ji náramně baví. Fejetony Odvrácená strana matky vyšly v r. 2016 knižně, knížka se líbí, a to Moniku baví také. Ještě ji baví její dcery Rozárka a Viktorka, kocouři Cipísek a Simba a manžel Martin, který její fejetony ilustruje. Prý rád. Moničiným koníčkem jsou aromaterapeutické masáže a společenský tanec.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné