Na jedné vlně s herečkou Natašou Burger

Rozhovor s Natašou Burger měl proběhnout u ní doma na Vinohradech. Těšila jsem se a zároveň maličko pociťovala nervozitu. S fotografkou Míšou jsme na danou adresu dorazily o deset minut dřív, tak jsme ještě chvíli couraly po okolí a klábosily a moje nervozita byla najednou ta tam. Přesně v jedenáct jsme zazvonily a vstoupily do příjemně zabydleného bytu provoněného bylinkami. Nataša mi v tu chvíli připadala ještě krásnější než na jevišti. Celou její bytostí prozařuje směs otevřenosti, lásky a šťavnaté ženské energie, která se ve vlnách šíří do prostoru. Jistě ne náhodou se jedno její autorské představení jmenuje Vlny! Krátce poté, co jsme si začaly povídat, nám Nataša ve své bezprostřednosti nabídla tykání a tím získal náš rozhovor ještě osobnější nádech. Míša, která měla v plánu vyfotit a odejít, setrvala až do konce. Nešlo to jinak☺.

Na jedné vlně s herečkou Natašou Burger
Rozhovor s Natašou Burger měl proběhnout u ní doma na Vinohradech. Těšila jsem se a zároveň maličko pociťovala nervozitu. S fotografkou Míšou jsme na danou adresu dorazily o deset minut dřív, tak jsme ještě chvíli couraly po okolí a klábosily a moje nervozita byla najednou ta tam. Přesně v jedenáct jsme zazvonily a vstoupily do příjemně zabydleného bytu provoněného bylinkami. Nataša mi v tu chvíli připadala ještě krásnější než na jevišti. Celou její bytostí prozařuje směs otevřenosti, lásky a šťavnaté ženské energie, která se ve vlnách šíří do prostoru. Jistě ne náhodou se jedno její autorské představení jmenuje Vlny! Krátce poté, co jsme si začaly povídat, nám Nataša ve své bezprostřednosti nabídla tykání a tím získal náš rozhovor ještě osobnější nádech. Míša, která měla v plánu vyfotit a odejít, setrvala až do konce. Nešlo to jinak.

Nataša Burger se narodila ve Slovinsku. Do Čech přijela se svým bývalým manželem (Janez Burger), který se v té době hlásil na pražskou FAMU a nyní působí jako filmový režisér. Nataša studovala herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka, na DAMU se pak dva roky věnovala autorskému divadlu pod vedením prof. Vyskočila. Z prvního manželství má syna Nikolaje. V současné době žije s hudebníkem  Andražem Poličem a spolu mají dceru Almu.

Natašo, žiješ a tvoříš v Praze. Hraješ i ve Slovinsku? Ne, ne, do Slovinska jen občas jezdím, mám tam takový workshop na univerzitě, jedná se o práci s herci pro režiséry. Potom ještě spolupracuju s kamarádem, filmovým režisérem. Když točí nový film, dělám pro něj přípravu herců. Ale jinak ve Slovinsku nehraju, musela bych pravidelně dojíždět do Lublaně, to by ani nebylo možné. Hraju jenom v Čechách.

Bavilo tě hrát už od malinka? Nebo jak jsi se k hraní dostala? Dalo by se to tak říct. Od malička jsem si vymýšlela různé postavy a příběhy, které jsem si pak hrála sama se sebou nebo se sestrou. Takže ta potřeba hraní tam byla vždycky, ale že bych dělala herectví profesně, to jsem si nejdřív ani nepředstavovala. V Lublani jsem studovala francouzštinu a slovinštinu, ale to mě moc neoslovovalo. Až když jsem přijela do Prahy, začala jsem se zabývat hraním. To už je teď skoro třicet let.

Takže jsi do Prahy přijela za herectvím? Proč právě do Prahy? Byla jsem tenkrát vdaná za Janeze Burgera a on tady dělal přijímací zkoušky na FAMU. V Praze jsem se pak při studiu herectví setkala s Jardou Duškem, se kterým hrajeme v Divadle Na Jezerce představení Manželské vraždění. Už to bude třináct let a představení má už přes tři sta repríz.

Hraje se ti to pořád dobře? Ano, výborně.

Změnilo se to představení za takovou dobu? Určitě. Hra se mění, protože člověk se mění. Já si připadám úplně jiná než před patnácti lety. Nevím, jak to má Jarda a jak to mají jiní, ale o sobě můžu říct, že jsem úplně jiný člověk, takže i jinak hraju.

Znám tě také z Divadla Kampa. Je to prostor, který ti vyhovuje? Mně jako divákovi je tahle forma divadla moc blízká. Určitě je to krásný prostor pro účely autorských a komornějších představení. Ale nemůžu říct, že by mi to stačilo. Jsem dynamický člověk, který potřebuje různé výzvy, potřebuje být tam a tam… Každopádně, pro jeden můj aspekt je Kampa krásné divadlo.

[hide]

A jaké jsou tvoje další výzvy? Teď pracuju na filmovém scénáři, píšu si pro sebe i role. Mám strašně ráda film. Musím říct, že mám vlastně raději film než divadlo. Právě kvůli tomu způsobu, jak se film tvoří. Potkáš se se skupinou lidí, s nimi něco vytvoříš a zase odejdeš. Já jsem takový „vnitřní poutník“, nejsem ten typ člověka, který by byl někde ustálený. Proto mi vyhovuje Divadlo Kampa a Divadlo Na Jezerce – v jednom mám pár představení, v druhém jen jedno představení, zahraju a odejdu. Ve vnějším smyslu nejsem součástí nikoho a ničeho, ale v tom vnitřním smyslu jsem součástí všeho. A kvůli tomu mám ráda film. Taky proto, že tam stačí strašně málo, stačí jen být. Vyhovuje mi, když nemusím nic hrát a jenom jsem. V divadle jsou zapotřebí výrazná gesta, aby vás viděli i diváci v zadních řadách, zatímco u filmu si vystačíte s jemnou mimikou a drobnými pohyby.

Kdysi jsi hrála ve filmech Horem pádem a Medvídek od Jana Hřebejka. Říkáš, že máš ráda film. Tvoje práce na filmech pořád pokračuje? Ano. Mám svou agentku a natáčím v různých seriálech, v českých i zahraničních filmech.

Takže cestuješ? Ne, točím tady. V Praze se natáčí hodně zahraničních filmů. Moc mě to baví, je pro mě dobrodružné potkávat pořád nové a nové lidi.

Zmiňovala jsi workshopy ve Slovinsku. Tady v Čechách taky učíš herce? Ne, tady neučím herce. Ale pracuju s autisty. Přes Jardu Duška jsem se seznámila s Michalem Roškaňukem (iniciátor projektu Adventor – pozn. red.), který pracuje s lidmi postiženými autismem a snaží se, aby ti lidé měli co nejkvalitnější život. Dělá pro ně třeba muzikoterapie a takové věci a mě přizval ke spolupráci. Scházíme se jednou za čtrnáct dní a to, co tvoříme, se jmenuje Drama života. Zjistila jsem, že s těmi lidmi nemůžu dělat herectví, ale snažím se vytvořit pro ně bezpečnou atmosféru. Víš, nejsem terapeut a nechci nikoho léčit. Jsem tvůrčí člověk a snažím se jen, aby se ti lidé se mnou cítili dobře. Děláme improvizaci, což pro ně ze začátku bylo těžké, protože tito lidé potřebují přesné zadání. Ale já se nijak nepřipravuji, nezadávám žádné téma. Oni už se naštěstí za ten čas, co společně pracujeme, trochu zorientovali a zvykli si. Já jim sice nedám zadání, ale zároveň jsem otevřená, beru všechno, pochválím, ale nehodnotím. Soustředím se na to, co je nosné. Nemám žádné ambice a nechci z těch lidí nic udělat.

Přistupuješ tímhle způsobem i ke studentům ve Slovinsku? Taky. Víš, dlouho jsem nevěděla, co znamená předmět „práce s herci“, určený pro režiséry. Protože oni nejsou herci. A pak jsem přišla na to, že s nimi budu pracovat na scénáři, ale z pohledu herce. Oni mi řeknou, o čem chtějí točit, a společně pracujeme na vnitřní dramaturgii filmové postavy. Já jim dávám otázky typu: co je to za člověka, jaké má strachy, kdo jsou jeho rodiče… Potřebuji zjistit, jaké je studentovo vnitřní téma a co chce divákům sdělit. Další věc, kterou probíráme, je psychologie scénosledu, to znamená, aby jedna scéna následovala druhou na základě nějakého vnitřního klíče. Snažím se vždycky upozornit na ten vnitřní proud. To máš jako v životě – žijeme jednu situaci za druhou, zdánlivě ty situace spolu nesouvisejí, ale vždycky je to tak, že v sobě něco nosíme – nějaké období, rozpoložení, emoci – a to následně přitahuje určité situace. Takže tímto způsobem se studenty pracuju. Svůj pedagogický úkol cítím tak, že „sebe dám pryč“, napojím se na studenta, pochopím, co chce, a vnitřně podpořím tu jeho vizi. Co je, myslím, u pedagoga důležité, aby se dovedl do studenta vcítit.

Takový pedagogický přístup máš vrozený, nebo jsi si ho postupně vědomě osvojila? To mám zděděné. Můj otec byl vynikající pedagog, babička byla skvělá pedagožka, takže tu učitelskou stránku mám v rodině. Jenže u mě to jde vlastně proti sobě s tím mým „vnitřním poutníkem“, který strašně nerad někoho něco učí. Už kvůli respektu k druhému. Osobně si myslím, že učit někoho znamená brát mu jeho sílu.

Třeba se dá říct předávat… …ani předávat. Já takový úkol opravdu přijmu jen v okamžiku, kdy vím, že chci sloužit tomu člověku. Tím, že podpořím jeho vizi, pak se i já něčím obohacuji. Jedině takovým způsobem můžu učit. Tohle rozhodně není klasický způsob učení, a proto nechci být nikdy pedagogem v žádné instituci. Tam to je rozdělené: já jsem pedagog a vím, a ty nevíš a já tě to naučím… K tomu mám a vždycky jsem měla bytostný odpor. Připadám si jako osamělý vlk, který putuje a dává nejlépe, jak může dávat, a současně se učí získávat něco pro sebe, přijímat. Vím, že když nebudu dávat ostatním, nemůžu ani přijímat, nenapojím se na vnitřní proud celku a začnu umírat. K tomu potřebuju být sama za sebe, nemůžu být součástí nějaké instituce. Z tohoto důvodu mám ráda film a mám ráda právě i Divadlo Kampa, kde mám obrovskou svobodu a necítím žádná omezení.

V Divadle Kampa už mnoho let hraješ monodrama Vlny, kde ztvárňuješ sedm různých typů žen. Když jsem ho viděla, byla jsem nadšená. Bavila jsem se, brečela, bylo to nádherný. V každé té ženě jsem se kouskem sebe sama našla. Před chvílí jsi použila termín „dát sebe pryč“ v souvislosti s učením. Napadá mě otázka: jak moc musíš „dát sebe pryč“, když ztvárňuješ několik žen a v každé z nich je kousek z tebe? V souvislosti s učením jsem frázi „dát sebe pryč“ nemyslela doslovně, ale spíš ve smyslu „dát pryč nějakou svou představu“ a pomoci co nejlépe naplnit záměr studenta. Co se týče herectví, myslím si, že člověk by měl jít do tvorby co nejvíc osobně, aby pak mohl přijít potřebný odstup, nadhled. Tak to vnímám já: pokud nepůjdu nejdřív dovnitř, nedostaví se nadhled. Když půjdu jenom po vnějšku, tak se ze mě stává pouhý pozorovatel, ale nejedná se o osobní nadhled. Domnívám se, že jsou to dvě různé věci.

V představení Vlny tě hudebně doprovází tvůj muž Andraž. Celé to vnímám jako kompaktní celek. Ano. Bez něj by to vůbec nebylo ono. Já jsem sice jakoby v prvním plánu a Andraž v druhém, ale pro mě jsou oba plány stejně důležité. On mi dává ten vnitřní proud, jsme na sebe napojeni. Před pár lety nastalo období, kdy mě Andraž nemohl doprovázet, protože byl nemocný. Jednou jsem hrála úplně v tichu, a i když si divák ničeho nevšiml, pro mě to bylo dost příšerný. Potom mě párkrát doprovázela Petra Bílková, která je skvělá hudebnice (Petra Bílková a Andraž Polič tvoří hudební duo Du-Chanson – pozn. red.). Kamarádka říkala, jak to bylo krásný, ale já to tak necítila. Prostě to bez něj nejde, představení je dobré taky díky němu.

Jak ty sama vnímáš hudbu? Je pro tebe důležitou součástí života? Vnímám hudbu jako rytmus, pro mě je hudba spíš můj vnitřní stav. Někdy potřebuju i vnější hudbu, někdy ne. Domnívám se, že přednost nás žen je v tom, že žijeme ve vlnách, v rytmech, máme různá rozpoložení, cykly. Muži jsou v tomhle směru od přírody plošší, a tím to mají těžší. Pokud je žena napojená sama na sebe, pokud vnímá svůj vnitřní cyklus a rytmus, tak žije v hudbě. Jsou to všechny ty změny rozpoložení, atmosféry, emoce… Sama se snažím žít v každodenním životě podle své vnitřní hudby. Když jsem mrzutá, tak jsem mrzutá, dovolím si to. Samozřejmě se pokouším, abych tím nezatěžovala ostatní, taky to vždycky úplně nejde, ale aspoň se snažím. Potom přijde něco lehčího a veselejšího, pak třeba zase těžká chvíle. Myslím, že je důležité si to dovolit, přijmout.

Zpíváš si někdy? Někdy, ale ani ne. Jsem spíš tichý člověk. Jaroslav mi nedávno říkal o Jungově teorii a já o tom teď pořád musím přemýšlet. Jung rozlišil extroverty a introverty takto: extroverty přirovnal k býložravcům, kteří mají to své stádo, ten svůj systém, pravidla a tímto způsobem pracují pro svět – na druhé straně introvert je jako šelma, která žije na základě svého vnitřního instinktu, podle sebe. Ale to neznamená, že je někde osamocená, odstrčená. Podle Junga právě ta šelma dělá víc pro svět tím, že žije podle sebe, žije pravdivě. A to je právě můj případ, vždycky jsem se cítila jako ta šelma. Já jsem ráda v tichosti, samotě, ale to neznamená, že nemám ráda lidi. Naopak, mám moc ráda lidi, soucítím s nimi, zajímají mě příběhy – jenže tak nějak „potají“, z odstupu. Šelma samozřejmě nechce pořád bloudit sama po lese, chce se nějak zařadit mezi býložravce, ale otázka je: jak? Je to výzva, jak se stát součástí společnosti svým způsobem a pravdivě podle sebe pomáhat světu. Když bereme život do svých rukou a jsme za něj zodpovědní, vznikne úplně jiná energie, která může inspirovat a podpořit někoho dalšího.

Připadá mi, že brát život do svých rukou se – aspoň tady u nás – zatím učíme. Ano, to je pravda. A ve Slovinsku to není jiné. Jsme zkrátka vychovaní v tom, že jiní jsou zodpovědní za náš život, za naše zdraví. Učíme se to. Ale myslím, že jde o to jenom změnit program, nastavení – a jde to.

Stává se, že když žiju podle sebe, pravdivě, někteří lidé to vnímají jako sobectví. Někdy je těžké to ustát, hlavně pokud se jedná o blízké osoby. No právě! Často slyším: Ty si děláš, co chceš. Ano, já si dělám, co chci, a je to velká práce dělat si, co chci.

A taky odvaha. Ano, velká odvaha. A člověk musí být připravený, že třeba zůstane sám. Taková je někdy cena za to, že si žijete život po svém. Mně například hodně pomohlo, když jsem ztratila všechny iluze, jak by měl vypadat vztah s partnerem. Ten proces byl strašně bolavý, ale najednou nastal moment, kdy se mi ulevilo. Pocítila jsem obrovskou svobodu. Všechny moje představy a sny umřely a najednou jsem zůstala jenom já. A ten pocit je nádherný! Je úplně jedno, jestli žiju sama, nebo ve vztahu. Jedinou zodpovědnost – kromě svého života – kterou mám, je k vlastním dětem. Mateřství – to je taky ohromně zajímavé téma.

Ty máš syna z prvního manželství… …ano, je mu dvacet jedna let. A pak mám dceru, té bude deset. To je zajímavé, oba jsou narozeni na velikonoční neděli a oba v Praze, přestože jsem mezitím žila deset let ve Slovinsku. Oba jsou tak krásné a úžasné bytosti! Hodně jsem se toho díky nim naučila. Pochopila jsem, že se musím hlavně vnitřně osamostatnit. Tím, že se napřímím, jim dám nejvíc, ne tím, že je budu „vychovávat“. Důležitý je vzájemný respekt. Každý máme svůj život, své problémy a myslím, že úkolem matky je pozorovat a být přítomná. Když dítě upadne, tak má být připravená podat mu ruku jen, jak je potřeba, nekomentovat a nezasahovat příliš. Matka má na dítě obrovský vliv. Často rodiče říkají dětem, co a jak by měly dělat, ale mně to připadá jako ponižování. Beru to jako vstoupení do prostoru někoho druhého. To je právě ta moje vnitřní šelma, která nemá ráda učení. Takhle já sama vnímám mateřství. Musím říct, že v tomto ohledu jsem nejvíc naplněná.

Na začátku rozhovoru jsi zmínila, že jsi „vnitřní poutník“. Ten termín se mi líbí. Putuješ i fyzicky? Máš ráda cestování? S Andražem jsme cestovali, byli jsme například v Mexiku nebo na Sahaře. Ano, mám ráda cestování, ale nemusím ho mít nutně. Teď třeba, když je zima, jsem moc ráda doma. Jsem opravdu spíš ten „vnitřní poutník“ ve smyslu, že nechci být nikde dlouho, na nic a na nikoho vázaná, pro mě je důležité žít si život po svém. To má samozřejmě taky tu stránku, že nejsem nikde zaměstnaná, peníze někdy jsou, někdy nejsou, ale pořád nesu odpovědnost za svůj život. Ukázněnost podle mého názoru spočívá v tom, že každý den zjistím, jak se cítím a co mám chuť dělat. Takže někdy cvičím, někdy spím, jindy vařím nebo uklízím, píšu… Snažím se dělat všechno pro to, abych svůj život co nejlépe vyplnila, poněvadž mi současný svět připadá zastavený a strašně nudný. Abych to vysvětlila, nemyslím tím svět jako takový, ten není nudný. Ale připadá mi nudný způsob, jak se teď a tady přistupuje k životu.

Cítím z tebe tak ohromnou energii, takovou šťávu! Připadá mi, že slovo NUDA v tvém životě nemá vůbec místo. No já se rozhodně nenudím, ale jenom kvůli tomu, že to nechci a že na tom pracuju. Kdybych se podvolila systému a nechala se jím unášet, tak bych se strašně nudila. Tenhle systém mě ničím neinspiruje a děsně mě dusí.

A jak vnímáš společnost? Společnost mi nepřipadá nudná. Ta je sestavena z různých jednotlivců a já mám ráda lidi. Myslím, že u každého člověka můžu vždycky najít něco cenného a zajímavého, pokud chci. Třeba když jdu na úřad, tak nesmím dělat tu chybu, že budu s úřednicí jednat jako se systémem. Musím ji brát jako konkrétního člověka a tak k ní přistupovat. Věřím tomu, že potom se i ona bude chovat jinak a bude to fungovat. Když k ní budu přistupovat jako k úřadu obecně, tak ona bude zlá a zapšklá a má na to právo, protože bude ponížená. Tímhle přístupem se lidi navzájem strašně ponižují, nechovají k sobě vzájemný respekt. Snažím se přistupovat ke každému člověku jednotlivě jako k bytosti a neházet ho do jednoho pytle se systémem. Svůj život si žiju, jak já chci. Mám na to právo. Když už jsem tady na Zemi zhmotněná, tak budu dělat všechno pro to, abych s radostí žila a pak s radostí zase opustila tu hmotu. To je taky moc zajímavé – téma smrti. Dřív, když jsem přemýšlela o smrti, tak jsem cítila strašnou hrůzu z toho, že už tady nebudu. Potom jsem si řekla, že to není dobrá cesta, takhle se nikdy nepřestanu smrti bát. Zkusila jsem se nastavit jinak. Vím, že nedokážu sama sobě uvěřit, že se nebojím smrti. Ale dokážu uvěřit tomu, že budu žít natolik kvalitně a naplno, že jednou přijde chvíle, kdy si řeknu: prožila jsem všechno, co jsem chtěla, cítím se naplněná a už to stačí. Takhle vnímám tvůrčí svobodu – že si člověk vybere něco, čemu je opravdu schopen uvěřit. Tam směřuje svou energii. I když je jasné, že může trvat třeba i hodně dlouhou dobu, než ten stav nastane, je důležité své vizi uvěřit.

No vida! Honilo se mi hlavou, na co se ještě zeptám, a napadla mě právě smrt. A ty jsi mě předběhla . Tak tedy, abychom se zase uzemnily, zeptám se na něco jiného. Připadá mi, že člověk jako ty asi má rád dobré jídlo. Mám strašně ráda jídlo. Dobré jídlo je pro mě moment čistého požitku. Já u jídla ráda vypínám, nechci si povídat, je to pro mě forma odpočinku, kdy vnímám jen chuť, vůni a nemusím o ničem přemýšlet. Dalo by se říct, že je to něco jako rituál. Mám ráda takové ty drobné osobní rituály. Třeba když jdu psát, zapálím si svíčku, vedle si postavím sošku, kterou vyrobila moje dcera, a píšu. Nebo když si sednu, dám si sklenku vína a jen tak zírám do prázdna. Smysl rituálu cítím v samotné přítomnosti.

Předpokládám, že jako tvůrčí člověk ráda vaříš. Jasně, moc ráda vařím. Ale zase, nemám ráda tu rutinu, abych vařila každý den. Když přijede syn na návštěvu, nebudu mu denně vařit. Ať taky sám něco uvaří. Opravdu si myslím, že stojí za to, aby se každý pokoušel dělat věci s radostí a ve chvíli, kdy na ně má chuť. Někteří lidé už jsou na taková slova alergičtí a docela to chápu. Ono teď je všude kolem nás spousta ezoteriky, spousta duchovních směrů, které nabádají k lásce a radosti, jenže já tam často cítím taky ideologii a manipulaci. Pro mě duchovní znamená dobře spojený se Zemí, otevřený k nebi a jedinečný. Každý je jedinečný a není tam prostor pro žádná všeobecná pravidla: mějme se rádi! Ano, je to pěkná myšlenka, ale jakým způsobem k tomu dojdeme? Každý svou vlastní cestou. Když se vrátím k myšlence dělat věci s radostí, věřím, že má smysl to zkoušet. A když to nejde, tak to taky nevadí. Nemá cenu se kvůli tomu na sebe zlobit. Prostě přijmout, že to nejde. Domnívám se, že když takový stav přijmeme, rychleji se z něj dostaneme. Pokud se někdy cítím hrozně, moc mi pomáhá vědomí, že to přejde. Jedná se jen o tu chvíli, odpoledne, den. Říkám si jen: Natašo, vydrž to. To ale vím teď. Dřív jsem se v takových věcech moc pitvala a bylo to vždycky ještě horší. Je to určitě hodně o tom přijmout i to špatné, vždyť je to naše součást. Život není o tom, co se mi líbí nebo nelíbí, ale o tom, co přijmu nebo nepřijmu.

Mohly bychom u Nataši v pokoji sedět klidně celé odpoledne a stále by bylo o čem mluvit. Náš čas se ale naplnil. Ještě několik hodin poté jsem uvnitř sebe pociťovala onu známou nespoutanou energii. Věřím, že jsem se s Natašou nesetkala naposledy. Kdykoli mám možnost koupit si lístek na její představení.

[/hide]

Celý rozhovor vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/03

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné