Permakultura aneb Zahrada fungující na principu udržitelnosti a samostatnosti

Permakultura, toť cesta jako žádná ze sta, roubená je stromama.... a taky bylinami a původními keři a starými odrůdami ovoce a zeleniny a zvířaty a potokem a…, no zkrátka přírodou. Povím vám o tom, jak po této cestě vyšli dva úplně obyčejní, přiměřeně konzumní lidé. Třeba se rozhodnete putovat s námi.

Permakultura aneb Zahrada fungující na principu udržitelnosti a samostatnosti

Přistřihnout ofinku

Když jednoho podzimu můj manžel podruhé v roce posekal na zahradě trávu, stáli jsme na novém pažitu a koukali, jak zahrada prokoukla. Asi jsme měli cítit úlevu, že se náš pozemek konečně o krůček přiblížil sousedským standardům, ale náš pohled byl poněkud rozpačitý. Zmizely žlutavé penízky vratiče i kropenatá třezalka, pryč je uschlá slunečnice a k zemi se odporoučela i odkvetlá divizna. To vše nikdo z nás nesel a my si říkali, jakým právem jsme to pokosili. Právem líného zahradníka, který ví, že i ta nejpřírodnější zahrada tu a tam potřebuje přistřihnout ofink

Původní plány

Před lety, když jsme postavili dům a začali upravovat jeho okolí, jsem neměla ani tušení o nějaké zahradní udržitelnosti, ohleduplném pěstování a pod pojmem permakultura jsem si představovala trvale zamrzlý kus země někde v tundře (ano, já vím, pletla jsem si to s permafrostem). Sázeli jsme tújky a cypřiše, geometricky rozparcelovali pozemek na sekce a pásy pro stromy, keře a záhony, nakoupili postřiky a z domu vyvedli hadici s připojením na vodovodní řad. Dělá to tak každý a já jako mladá a nezkušená jsem o jiném způsobu ani nepřemýšlela.

Můj velký objev

Ať už to byla Matka Příroda, Vesmír nebo jenom náhoda, jednoho dne jsem v knihovně sáhla po knize rakouského zahradníka pana Plobergera a s úžasem jsem vstoupila do své „země za zrcadlem“. Poznání, že lze zahradničit i líněji, levněji a především ohleduplněji ke svěřenému kusu země, nás zcela vtáhlo a my se začali tomuto řemeslu učit. Avšak cesta od učedníka k mistru je dlouhá a trvá roky.

A tak jsme za drahý peníz koupili i onu sekačku a křovinořez, abychom zjistili, že je z kůlny vytáhneme všehovšudy dvakrát za rok a že by jejich práci zastala i staromódní kosa. Stání pro auto jsme vydláždili betonovými kostkami a teď sníme o obrovské haldě kamenů, která narůstá u zdejšího zemědělského družstva. A koupila jsem i pytle s rašelinou a mulčovací kůrou, protože to bylo v akci a bez dobré zeminy a úhledného zakrytí nám přece nic neporoste.

Vše na sebe navazuje

Čas plyne. Náš kdysi anglický trávník dnes rozkvétá luční flórou a my se z učedníků stali permakulturními tovaryši. Celá ta přeměna jde pomalu, někdy táák moc pomalu. Zjistíte totiž, že tři záhony vám najednou rozhodně nestačí, neboť začnete objevovat všechnu tu málem již zapomenutou zeleninu. Prostor, který jsme kdysi vytyčili volnému trávníku, pěkně zarůstá původními odrůdami keřů a vzniká pestré křoví. A dokonce máme i vlastní jezírko na dešťovou vodu!

A když už to konečně máte všechno zaseto, zasázeno a vykopáno, zjistíte, že rozhodně chcete vyzkoušet kouzlo vyvýšených záhonů, že keře přitáhly ptáky, kterým chcete postavit budky a krmítka, a že když už máte vodní plochu, byla by škoda nenabídnout ji indickým kachnám. Ty nás na oplátku zbavily slimáků do té míry, že už mi nevadí, když k nám lezou z okolních zahrad.

 

Kamínek ke kamínku

Je to zázračné, úžasné a pořád je na co se koukat, čemu se divit, co plánovat. Plánujeme bohužel rychleji, než dokážeme realizovat, a tak se občas přistihnu, že závistivě házím očkem po sousedovi, který ráno z vozíku vykládá prefabrikáty betonových schodů, aby si večer již mohli pohodlně vyšlápnout od branky až ke dveřím domu. Pak však stočím pohled na naši přístupovou cestu dlážděnou placáky z okolních polí, se schůdky z rozlámaných kamenných sloupků, kterou manžel pokládal řadu dní a jejíž spáry pěkně zarůstají travičkou, a uvědomím si, že o tom to je.

Permakultura není o rychlosti, ale o důkladnosti, permakultura není o nákupech, ale o hledání, a už vůbec není o návodech, ale o vlastní fantazii.

P. S. Tu rašelinu i mulčovací kůru jsem nakonec darovala sousedce.