Myslet na to, co bude a je, nekoukat dozadu

Nikdy se před dětmi nezlobit, neúkolovat a nekřičet

Helenko, jakým způsobem je podle vás dobré děti ve výtvarném kroužku vést? Jak s nimi jednat?

Učitel si musí jemně a přirozeně získat respekt, sám nenápadně tvořit, být přátelský, vždy radostný s dobrou náladou, nenaříkat. Vždyť dlouhé roky kolegové výtvarníci ze Svazu umělců neměli tušení, že učím, protože jsem se zúčastňovala všech spolkových výstav a pracovala na všech společných akcích. Takže obě práce se skloubit dají, když se chce a člověka to baví.

Přátelství, chuť do práce, zájem, žádné nucení, volnost, mít vlastní myšlenky, svoji fantazii. Dokázat jim, že učitel rozumí řemeslu, že má nápady, které dle nutné potřeby může dětem navrhnout. Neúkolovat, nikdy se před dětmi nezlobit, učitelsky nekřičet. Lépe hned ze začátku jim vysvětlit, že když se z vlastní vůle přihlásily do kroužku, mají dbát na to, aby jejich práce něco druhým říkala, aby se snažily pochopit vše, co jim učitel jen tak mimochodem radí, a hlavně pilnost – pracovat i doma, nosit tyto práce ukázat a s nimi o práci mluvit. Využívat různé soutěže, vymýšlet výstavy, které poučí i druhé a donutí je přemýšlet o zadaném tématu. Pokud možno chodit do přírody, muzeí, občas pozvat někoho ze známých výtvarníků na malou besedu. Z té přírody, když něco nakreslí, mohou v ateliéru dělat obrazy malované nebo kresebné a grafické. Když budou pravidelně docházet, dá se hodně udělat.

A co když se chce někdo věnovat výtvarnému umění profesionálně?

Ti, co se chystají na školu s výtvarným zaměřením, se ovšem musí podrobit většímu studiu zátiší, portrétu, což se jim nechce líbit. Nejlépe jim ukázat dobré kresby – reprodukce starých mistrů-malířů a grafiků pro poučení. Chytré děti to pochopí, že je potřeba se na takovou školu připravit – práce podle modelu, v přírodě, doma, všude mít tužku v ruce a skicák. S těmi nejmenšími vše brát jako hru, žádné mračení, stálé povzbuzování. Jednat s nimi spíše jako s dospělými. Ani ty nejmenší nechtějí být miminka!

Svoboda je být samostatný

Jak si zachovat svobodu? Svobodu v tvorbě?

Svoboda… Musíš mít svůj cíl, u nás je to např. výtvarný cíl, a nesmíš se nechat omezovat druhým. Když ti někdo moc radí, tak to raději neposlouchat, protože tě to splete úplně. Nenechat si do své tvůrčí práce mluvit. Stát si za svým. Být samostatný, být pro sebe. Například můj manžel Miloš byl svobodný – vždy ráno šel do ateliéru a večer se vrátil. Ten měl svobodu. Děti moc neviděl a svobodně si tvořil. Já svobodně tvořila při čekání na dceru, když měla hodinu klavíru. To jsem měla svobodnou hodinu pro sebe a čas malovat někde v parku. Pak jsem ji vyzvedla a doma mi pomáhala bábinka a já zase měla chvilku čas svobodně tvořit.

Přijde mi, že jste si celý život plnila své sny…

Ano, to je pravda. Když člověk má nějakou svou myšlenku, tak si za ní musí prostě jít.

Já žila mimo všechno a pořád jsem si malovala. Tenkrát byla Jednota malířská, já tam dala do komise vždy obraz, oni ho prodali a já si mohla takto klidně malovat. Tenkrát tam nemohl nikdo bez školy. A tak to bylo jednodušší než nyní.

Příroda je nejlepší recept na štěstí

Jak žít šťastný, spokojený a naplněný život? Máte nějaký návod?

No, šťastný život. Když ono se vždycky něco povede a pak se to zase zhroutí. To je život. Třeba když jedu na hory a tam si sama chodím po lese, tak nemám žádnou starost. Tam jsem šťastná a spokojená. Takže příroda je nejlepší recept. Být tam sama, ne s někým, aby mně něco povídal, to ne. Hezky sama.

Dříve jsem si naložila na vozík barvy, štětce a papíry a šla jsem sama do lesa, tam jsem malovala. Po cestě zpět jsem do vozíku nandala dříví a dovezla ho do chalupy, takový ty spadaný větve. A bylo čím topit.

A jak se vypořádat se složitějšími situacemi v životě?

No, já vždy říkám, že koukám dopředu a ne dozadu. Pořád jen dopředu. Protože když se člověk dívá dozadu, tak vidí, jak to dopadlo… Takže koukat dopředu a je to. To jsou vždycky takové pěkné věci v životě a pak je to najednou všechno pryč. Všelijací lidé, přátelé a pak najednou už nejsou. Jsou to různé životní etapy. Jako třeba ten kroužek – celé roky jsem tam učila a najednou to už není. Proto je lepší myslet na to, co bude, na to, co je… než koukat dozadu.

Dá se nějak srovnat dřívější doba s dnešní dobou? Jaká byla společnost dříve?

Dříve se lidé více sdružovali. Například v ateliéru u Josefa Sudka jsme se pravidelně scházeli a poslouchali vážnou hudbu z gramofonových desek. Nebo i tady u nás doma se scházelo. A pořád se debatovalo. Někdy se úplně u těch debat lidé až rozčílili. A taky jsme pořádali mini bály s dražbou našich děl. Na to jsme společně dělali výtvarnou výzdobu a masky. Kvůli tomu tvoření výzdoby jsme se scházeli v ateliéru v Bubenči. Tenkrát se ten mini bál dělal v Mánesu. A chodili tam i herci a ti pak dražili ta naše díla. Tak to bylo takové sdružování. Dnes se lidé více oddělují. Každý si jde po svým. Koukají se na televizi a hotovo.

Text: Jana King Kochánková

Foto: Pavel Ovsík a archiv Pravý domácí časopis