Mých 600 životů

Toho mrazivého, slunného a zasněženého dne se setkáváme v domku na jednom z cípů Vysočiny dvě Petry a jeden Petr. Takto jednoduše to alespoň zpočátku vidím. Pokud chci ale terapii, která mě povede do mých minulých životů a daleko za hranice mých omezených pěti smyslů, absolvovat tak, aby měla smysl, cítím, že by bylo dobré přistoupit na to, že situace není zdaleka tak snadno popsatelná, jak by se mohlo zdát…

Mých 600 životů

 

Že krom prostředí kuchyňského a obývacího koutu a třech postav v nich tvoří daný stav ještě spousta mých minulých životů, mnoho mých andělů či nešťastných duší bez těla, které se na mě navázaly. A že taková vlákna mají i mí dva dnešní průvodci. A že, přestože minimálně s Petrou se vidím dnes poprvé, už jsme toho spolu mnoho zažili. Rozhoduji se, že terapii chci absolvovat tak, aby měla smysl, a v následujících šesti hodinách se pokusím slyšet, vidět a cítit jinak než dosud.

Petr Hájek je architekt, který se dnes orientuje hlavně na přírodní architekturu a stavitelství. Původně se však se pohyboval hlavně v oblasti státních zakázek. Zážitky, které si odtud odnesl, asi nebyly moc pěkné, protože si i s jejich pomocí vykoledoval, že se „zbláznil“. Vykoledoval si pobyt na psychiatrii, antidepresiva i klinickou smrt. Pak se ale vrátil a do nové etapy života ho posunula regresivní terapie s Janem Kalinou ze Cvikova. „Léčení jsem prožil jako vzplanutí nové hvězdy ve svém srdci. Nikdy bych předtím netušil, že v životě může být tolik světla. Proto dnes podobné léčení dělám sám,“ vysvětluje Petr, jak se od práce architekta dostal k úplně jiné činnosti, díky které pomohl už zhruba třem stovkám psychicky nemocných lidí. Pracoval s nimi nejprve ve skupině, poté se ukázalo, že terapie zaměřená na jednotlivce je účinnější. Pracoval nejprve sám, ale velmi brzy přibral do týmu Petru Veverkovou, která si sama také prošla těžkými životními zkouškami a i jí regrese u pana Kaliny přinesla nové životní směřování. Petra se kromě jiného věnuje také grafologii, fytoterapii a sofioterapii. Regresi, kterou oba absolvovali u pana Kaliny, si přizpůsobili svým potřebám, možnostem a zkušenostem a soubor metod, které při ní provádějí, nazývají Terapie světlem Lásky. Petr při jejím průběhu funguje jako ten, kdo události provází, komentuje a vysvětluje zejména slovy. Petra dává do procesu svou maximální přítomnost a intuici. Promluví jen málokdy, ale máte díky ní zvláštní pocit bezpečí a toho, že je tu někdo, kdo to celé jaksi „jistí“.

Strachy, které nejsou moje

Já jsem ve svém životě nezakusila ani Bohnice, ani klinickou smrt, ale o nemocné psychice vím své. Má celoživotní souputnice deprese mě sice šetří, nikdy mi neukázala své nejkrutější stránky a její projevy byly vždy v kategorii „medium“. Oproti tomu strachy, panika a úzkost se mi mnohokrát v životě předvedly v tom nejděsivějším dávkování. Přicházejí zcela nečekaně, nelogicky a dávají zabrat mé psychické i fyzické schránce. Nikdy se mi nepodařilo najít jejich logiku ve způsobu svého života, v aktuálních vztazích, případně v raném dětství. Mnohokrát mě napadlo, že strach, který mě ovládá, musí pocházet odjinud než ze mě. A nejednou jsem dostala radu vyzkoušet regresi. Bylo tedy jen otázkou času, kdy a kde se s touto metodou setkám. Smutné a hluboké oči Petra Hájka mě dlouho přitahovaly a tušila jsem, že jestli někdy regrese, tak u něho.

Zločin ano, trest už ne

„Pacienty naší terapie jsou lidé, jejichž duše v minulých životech prošla na Zemi velmi mnoha zkušenostmi, včetně těch nejtěžších. Přijít o život není nejtěžší zkušenost. Ztratit svoje blízké, nebo dokonce ztratit svoje děti není nejtěžší zkušenost. Některé duše zakusily těžší věci,“ vysvětluje Petra. V dimenzích jednoho konkrétního právě probíhajícího života na Zemi se však nemůže zdát nic horšího než ztráta dětí, a proto by se mi chtělo se na toto téma přít. Petr ale dodává: „ Představ si, že jsi byla  v minulém životě obyčejným vojákem, který prošel skutečnou válkou a nech jen chvilku běžet film…“ Poslechnu tento pokyn. Jsem sice stále ještě více na vlně rozumu než nějakého hlubokého vědomí, ale začínám chápat (a snad i trochu pociťovat), že pokud mou duši tíží skutečnost, že se účastnila zabíjení, mohlo by to vlastně klidně vyvolávat daleko horší psychické stavy, než jaké znám a jaké jsem doposud zažila. A pokud jsem to byla já, kdo zabíjel, jsou má občasná psychická muka jen malým trestem za to vše. Petr k tomu ovšem dodává: „Jedním z nejdestruktivnějších virových programů v naší mysli je program zločinu a trestu. Zločinec zasluhuje potrestat. Ve skutečnosti je zločin velká příležitost k projevení a rozvoji lidskosti, dobré vůle a lásky.“ Těmito slovy Petr vlastně udeří hřebík podstaty naší nadcházející společné práce na jeho pomyslnou hlavičku.

A v praxi to vypadá jak?

Je mi to úplně jasné. Říkáte si, že to jsou všechno pěkná slova, ale co se na té terapii teda vlastně doopravdy děje. Zkusím to popsat. Slova sice budou trochu překážet, ale na telepatické předání své zkušenosti pomocí – pro oko – prázdné dvoustránky se nějak ještě necítím. Petr a Petra se mnou a mou duší komunikovali už před tím, než jsem přijela. Díky tomu se dověděli, že žiji zhruba šestistý život, na cestě mě doprovázejí více než dvě desítky andělů, v mnoha svých životech jsem sloužila zlu. Kyvadlo v rukou Petra neoblomně pravilo, že mám na kontě pár tisícovek lidských životů. No jasně, říkám si, z toho už může být pekelná depka. Dovídám se také, že moje karma má stupeň 10 (z dvanáctistupňové škály je to celkem dost, čili jistý nárok na to, aby mi občas „hrabalo“ tu je). Mám možnost nechat si přeměřit karmické zatížení vztahů se svými nejbližšími, mám možnost promluvit s jejich dušemi, což probíhá velmi podobně jako systemické konstelace, kdy je Petr „mluvčím“ duší mých žijících i nežijících příbuzných a velmi věrohodně za ně promlouvá. Ať mluvím s kýmkoli, není pro mě nikterak složitá představa odpuštění všeho, co jsme si ve všech předchozích minulých životech udělali zlého. Po této vlastně docela příjemné duševní očistě se „jde na věc“. Zdá se totiž, že je ke mně připoutaná duše válečníka, který nemá tělo, a svými výpady parazituje na těle i psychice mé. Mým dvěma terapeutům se podaří porušit pomyslné vlákno, které mě s ním spojuje. To vše se děje ve chvíli, kdy ležím na břiše, nad mými zády. Není to nepříjemné, ale v momentě, kdy je vlákno pryč, cítím jakýsi zvláštní smutek a opuštěnost. Připoutanost k neviditelnému tyranovi byla bezpochyby silná a vlastně mě to nepřekvapuje. V následující meditaci nechám v bílém ohni Lásky shořet všechny své zlé činy minulých životů a můj válečník se mění v anděla, který se připojuje k řádce těch, kteří mě již provázejí. Happy End!

Chci domů

Je po všem. Cítím se velmi vyčerpaná, unavená a toužím po samotě. Loučím se rychleji, než bývá mým zvykem, a těším se na následující hodiny ve vlaku, které budou jen mé. Chci domů. K nám domů do Čelákovic, odkud jsem odjela teprve dnes ráno, i k sobě domů, odkud jsem odjela už hrozně dávno. Cesta vlakem i životem mi dělá dobře. Andělé jsou se mnou. A možná to nejsou andělé. Říkejte si tomu, jak chcete. Buněčná paměť, metafyzická vina, hloubková psychoanalýza, zázrak kvantové fyziky, genový kód… vždyť je to jedno. Možná i genový kód má křídla a možná, že andělé se mohou skrýt do jedné jediné buňky. Ať už použiji jakékoli pojmenování, je přece jasné, že v mixu toho, čemu pro zjednodušení říkám JÁ, je kousek Žižky, Hitlera, Napoleona… Jsou to MOJE kousky a tím, že je přijímám a mám ráda, je osvobozuji a sebe s nimi. Jedu do další zastávky svého života. Posunuta tím, co jsem dnes zažila. A co říci závěrem? Po návratu ta slova nacházím na webu Petra Hájka. Lépe bych to sama nevyjádřila: „Je třeba si uvědomit, že kvůli psychologické práci jsme na Zemi přišli, že zpracování psychologických výzev je náš život, nikoliv naše slabost nebo nemoc, a že psychologická práce nikdy neskončí, to by totiž byla ztráta času. :-) Poděkujme těžkostem a výzvám ve svém životě, to ony zdokonalují naši duši, jako buňku vesmírného vědomí, jako Boží dítě, jako maličkou součást Boha… Skrze naši psychologii se podílíme na utváření svého života, svojí osobnosti, svého vědomí, naší společnosti a kultury, na stavu planety Země, ale také na zdokonalování celého vesmíru ve všech formách existence, na Boží stvořitelské práci…“

Epilog: Den po absolvování terapie jsem účastníkem zanícené hádky se svými blízkými, ba nejbližšími, které mám ráda. Pouštím ze sebe slova, která je mohou zraňovat, slyším slova, která mohou naopak zraňovat mě. Zlá slova, tito malí válečníci, se činí. Pomyslný boj zuří. Ale já si ho nějakou zvláštní částí své bytosti užívám. Nějakou zvláštní (možná novou) částí bytosti si dovoluji pouštět ven tyto nastartované vojáky a mít ráda je i sebe, neboť jsem to sobě ani jim už dlouho nedopřála. Dovoluji si mít ráda i vojáčky „protivníků“, protože to nejsou skuteční nepřátelé, ale mí nejbližší, či spíše já v trochu jiné podobě. Je tu boj a je ho zapotřebí. Ale láska, která nad vojáčky se shovívavým, vlídným a vědoucím úsměvem dohlíží, ví své. Že je to všechno v pořádku. A že všechno překoná. A vyléčí. A tak se stalo. A tak to může být. Na věky věků. Omnia vincit amor.

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné