Může „kravaťák“ z korporace žít na samotě u lesa? Rozhovor s Petrem Dobrým.

Po zhruba dvaceti letech práce v korporacích začal pracovat v neziskovce a poté založil vlastní rodinný e-shop. Snaží se ukazovat, že jde spojit obchod a vydělávání peněz na živobytí s šířením osvěty, pomocí charitativním projektům a radostí z práce. A nutno podotknout, že se mu to daří. Provozuje několik webů a FB stránek na téma ochrany přírody a zvířat, vede středočeské Hnutí DUHA. Před pár lety se s rodinou přestěhoval z Prahy skoro na samotu u lesa, pořídili si zvířata, přírodní zahradu a v duchu rčení Nomen omen je jim tady „dobře“.

Může „kravaťák“ z korporace žít na samotě u lesa? Rozhovor s Petrem Dobrým.

V současné době tě člověk potká obvykle někde v přírodě, u žab, kachen, včelek, v obyčejném tričku, kapsáčích a pohodlných botách. Ani se mi nechce věřit, že máš za sebou docela dlouhé období, kdy jsi byl businessman a „kravaťák“.

Studoval jsem v dobách budování komunismu, kdy nám na ekonomické škole říkali, že za pár let už nebudou peníze a všichni budou mít vše, co potřebují. Do toho můj sen mít vlastní obchod moc nezapadal. Tak jsem nastoupil do Podniku zahraničního obchodu (tehdy se tomu tak říkalo) a vyvážel cihly sovětům. Potom český národ vykročil k budování kapitalismu a čas na ten vlastní obchod přišel. Jenže zas na něj nebyly peníze a možná ani odvaha. V té době jsem byl už několik let ženatý a se Zuzanou jsme měli dceru Anetu. A tak jsem si začal plnit americký sen a pracoval postupně pro několik mezinárodních firem. Z pozice obchodního zástupce jsem se vypracoval až na manažera pro prodej a marketing v pobočce německé firmy v Praze. Začínali jsme od nuly a nakonec jsme byli jedna z nejsilnějších firem v oboru. Prodejní plány jsme plnili, vedení bylo spokojeno. Ale já už tolik ne.

To je trochu zvláštní, americký sen se ti tím přece splnil?

Občas nastane chvíle, kdy zjistíš, že úspěch a peníze jsou sice skvělé, ale nejsou vše. Pokud člověka práce netěší a neuspokojuje, může jí sice i nadále dělat třeba z finančních důvodů, ale tahle frustrace se promítá do osobního života i do zdraví, a to nebylo nic pro mě. I dal jsem businessu po cca 20 letech vale a skočil rovnýma nohama do ekologické neziskovky. Od lidí, kteří si stěžují na vysoký prodejní plán, nevyplacenou část bonusů, na již dva roky staré služební auto a práci dělají hlavně pro peníze, jsem se ze dne na den ocitl mezi lidmi, které práce většinou baví a naplňuje a dostávají platy, za které by část manažerů ani nevstala z postele. (Ale samozřejmě nic není černobílé, našel jsem skvělé lidi v komerčních firmách i neziskových a v obou typech organizací najdete i lidi nesolidní.) Neziskovka byla skvělá volba, jen jsem to po čase prostě chtěl zkusit sám a znovu od píky. Tak vznikl eko obchod Zelená domácnost.com, který by měl propojovat obchod s neziskovými ideály a nadšením.

Jsou ti dneska zkušenosti nabyté v businessu k něčemu?

Každá zkušenost se v životě hodí. Těch 20 let mi hodně vzalo, ale i hodně dalo, takže rozhodně ničeho nelituji. Jen jsem možná ten krok směrem k tomu, co mě baví a opravdu naplňuje, měl udělat o pár let dříve. Ale spousta lidí ho neudělá nikdy, takže si vlastně nemohu stěžovat.

Říkáš, že ve vašem rodinném e-shopu propojuješ obchod a ideály, to je v dnešní době skoro až protimluv. Můžeš popsat, jak to u vás funguje?

Řekl jsem si, že to chci dělat jinak. Honů za prodejními rekordy jsem si užil v minulosti dost. Nechceme být velcí, nechceme expandovat s pobočkami do dalších měst nebo do ciziny. Chceme prodávat jen to, čemu rozumíme a čemu věříme, a dělat to dobře. Hodně se věnujeme také osvětě, sami vytváříme nebo podporujeme různé související webové projekty, pomáháme neziskovkám. Také jsme vytvořili originální způsob, jak podpořit projekty neziskových organizací 5 % z obratu obchodu. Zákazník si sám volí, na který projekt chce podílem ze svého nákupu přispět. Tím jednak pomůže, ale zároveň se seznamuje s podporovanými projekty, takže pomoc a osvěta v jednom.

Starý pán Baťa říkával, že 50 % peněz investovaných do reklamy jsou vyhozené peníze, jen nikdo neví, kterých 50 % to je. Tak my raději neinvestujeme do reklamy peníze žádné a dáváme je neziskovkám. To určitě vyhozené peníze nejsou.

Baví mě objevovat nové ekologičtější alternativy různých výrobků. Dneska je naštěstí z čeho vybírat. Inspiraci čerpám na internetu, cestovat se snažím co nejméně. Létaní po světě a eko obchod mi k sobě prostě nepasují. Proto se postupně snažíme část výrobků vyrábět v Česku, ale není to vždy úplně jednoduché.

Jak šlape taková rodinná firma? Jste ekologové nejen v práci, ale i doma v soukromém životě?

Někdy si za svými vizemi a nápady jdu dost přímo. A tak je štěstí, že mám tolerantní manželku Zuzku, která mě v tom sice ne vždy asi úplně chápe, ale snaží se. Však jsme také spolu už přes 30 let.

Věřím v sílu osobního příkladu. Jak bych mohl někoho přesvědčovat o ekologičtějších alternativách, kdybych je sám nevyužíval? Bydlíme a částečně i pracujeme v energeticky úsporném domě, splachujeme a pereme dešťovou vodou, topíme tepelným čerpadlem, 25 % elektrické energie nám vyrobí 12 fotovoltaických panelů na střeše domu, svítíme LED žárovkami všude tam, kde to má smysl. Zahradu jsme koncipovali jako přírodní s původními českými a jedlými rostlinami, využíváme hromadnou dopravu a jediné firemní auto máme na plyn. V obci nebyl zájem o třídění hliníku a použitých baterií, a tak jsme ten sběr umožnili všem zájemcům umístěním dvou speciálních popelnic u naší zahrady. A abychom se nenudili, máme doma ještě odběrné místo záchranné stanice pro živočichy, takže občas máme v kanceláři vypadlá ptáčata, neduživá ježčata a podobné mazlíčky.

Myslela jsem, že odběrné místo už je práce, kterou děláš v rámci středočeské organizace hnutí DUHA?

Upřímně, někdy mám problém odlišit, co dělá DUHA, co Zelená domácnost a co já, jako Petr Dobrý. Naše středočeská DUHA je malé občanské sdružení. Nemáme čas ani chuť žebrat a následně vykazovat nějaké granty. A tak jsme malí, chudí, ale naprosto svobodní. Vše si financujeme sami, na některé aktivity nám přispívá Zelená domácnost. Všechno děláme ve svém volném čase. Snažíme se oslovovat širokou veřejnost našimi webovými stránkami o včelkách samotářkách, čmelácích, ochraně ptáků, chovu kachen indických běžců. Přenášíme žáby při jarní migraci přes frekventované silnice, budujeme přírodní zahradu u našeho domu. Pod naší hlavičkou také kamarádka provozuje Azyl pro opuštěné kočky…

Co ti tahle práce dává?

Chci ukazovat „obyčejným“ lidem, že není potřeba se třeba dojímat nad vypalováním deštných pralesů, které můžeme ovlivnit jen velmi omezeně. Každý z nás může přispět k ochraně přírody doma, na svém parapetu, balkoně nebo zahradě. Tím, že přestane používat chemická hnojiva, nahradí alespoň kousek anglického trávníku přírodní zahradou nebo ještě lépe divočinou, pověsí ptačí budku, nainstaluje hmyzí domek… Možnosti jednotlivce jsou omezené, ale když jeden člověk osloví další a ti zase další, už je taková pomoc přírodě citelná. V době, kdy jsem začal chovat a propagovat indické běžce, chovali se hlavně na výstavy a na maso. Dnes na mé kachní FB skupině diskutuje přes 500 chovatelů o tom, jak jim zkvalitnit život, a mnozí vědí, že to jsou úžasná, společenská a kamarádská zvířata. Před několika lety znalo jen minimum lidí včelky samotářky. Já se k jejich propagaci formou přenášek a webu rozhodl poté, co jsem objevil „poradenský“ web, kde lidem radili, jak se těchto užitečných opylovačů zbavit a jak je likvidovat. Uplynulo pár let a dnes se o včelkách i dalších užitečných hmyzácích píše v mainstreamových médiích, radnice budují broukoviště, lidé si sami staví nebo kupují hmyzí domky na své zahrady. Stejně tak je to s čmeláky, které dříve nikdo neřešil, protože na ně nebyly dotace jako na včely medonosné. Mám z toho radost a malinko neskromně si myslím, že jsem tomu zájmu i trochu pomohl.

Otázka, jaké je tvoje nejoblíbenější zvíře, patří z novinářského hlediska k těm hodně neinvenčním až hloupým. Tobě ji ale prostě musím položit…

Já mám vlastně rád všechna zvířata. Z mnoha vědeckých pozorování různých zvířat jsem se dozvěděl, že zvířata berou každý den jako nejlepší, jaký mohl být. Zvířata neřeší, že dnes je ošklivo, že je málo toho a onoho, že tamten má to a ten zas ono… Není to úžasné? Představme si, kdyby takto uvažovali lidé. Žádné deprese, závist, hon za majetkem a kariérou. Tím neříkám, že horuji za návrat do jeskyní, jen se zamýšlím, zda jsou zvířata tak hloupá, jak o nich my lidé tak rádi a často říkáme. Já si naopak myslím, že v mnoha ohledech jsou chytřejší než my. Pánům tvorstva vypnou na několik hodin elektřinu a je pro ně skoro konec světa.

Láska ke zvířatům tě dovedla i k jednomu zajímavému projektu, který chystáš. O co jde?

On je ten projekt nejen zajímavý, ale i dostatečně šílený. Možná proto mě tak láká. Existuje skupina zvířat, kterým my, lidé, ubližujeme asi nejvíce. Zavíráme je do velkochovů, kde se za často naprosto otřesných podmínek, skryta před světem, mění na tzv. „živočišnou výrobu“.

Mnoho lidí se snaží upozorňovat na situaci ve velkochovech promítáním šokujících záběrů z jatek, ze slepičáren, kde se slepice nemohou ani otočit, natož roztáhnout křídla a vidět slunce. Chápu tuhle snahu, ale nemyslím si, že je to nejlepší cesta, která může oslovit většinovou populaci. Lidé už podvědomě nechtějí vidět další hrůzy. Mají jich dost v TV i v tisku – války, vraždy, krádeže, hádky politiků… Lidé chtějí slyšet pozitivní příběhy. Ty jsou ochotní poslouchat, o těch jsou ochotní přemýšlet.

Proto jsem se rozhodl přispět svými zkušenostmi, nápady, a když to bude možné i financemi, k tomu, aby vnikl Azyl pro hospodářská zvířata. Neměl by fungovat jen jako pomoc potřebným, ale i jako osvěta. Chceme lidem ukazovat hospodářská zvířata jako stejně chytrá, inteligentní a čistotná zvířata, jako je třeba pes a kočka. Takové prase dobrovolně neudělá potřebu tam, kde spí a jí, jen proto musí mít podmínky. Chceme také získávat „vynešené“ slepice z velkochovů a nabídnout jim nový začátek v Azylu a následně v adopci v malochovu v rodinách. Chceme navštěvovat školky, školy, domovy důchodců, veřejné akce.

V zahraničí mnoho takových míst existuje. Doslova mě nadchla třeba jedna australská organizace. A tak jsem si řekl, když to jde v Austrálii, proč by to nešlo tady. Mrkněte na www.edgarmission.org.au

Projekt je v samém začátku, ale ještě než vůbec začal, rozdělila se organizační skupina na dvě části. Můžeš vysvětlit proč?

Dělení a interní rozbroje, to už k Česku patří. Chtěl jsem Azyl budovat společně s veganskou komunitou. Nicméně se ukázalo, že moje koncepce Azylu s využitím slepičích vajec ke konzumaci je pro část veganů nepřijatelná. Já to beru tak, že chov slepice něco stojí, a tak považuji za skvělé, že taková slepička může část nákladů na chov splatit svými vajíčky, která stejně snáší. Vidím to tak, že každý nový majitel vlastních slepic nebude potřebovat vajíčka z velkochovu, a tím sníží poptávku po takto vyrobených vejcích. Samozřejmou podmínkou takové adopce ale budou dobré životní podmínky pro adoptovaná zvířata a ponechání na dožití.

Vegan by ti na to možná řekl, že kdyby lidé nejedli vajíčka vůbec, nebudou drůbežárny a nebude třeba nikoho zachraňovat…

Tomu pohledu rozumím, jenže to je běh na dlouhou trať, a já chci pomoci co největšímu počtu zvířat, která v té hrůze žijí teď. Nedokázal bych těm slepicím v klecích říci z očí do očí, že je mi jich líto, ale nemohu jim pomoci. A přitom bych věděl, že ve skutečnosti by si lidé takové slepičky, které jim přinesou nejen starost, ale i radost i užitek, adoptovali. A slepicím i lidem by bylo lépe.

Ty sám nejsi vegan, ale vegetarián ano? Co ti to přináší a proč ses k tomu rozhodl?

Přináší mi to dobrý pocit, že se až tak moc nepodílím na poptávce po produktech z velkochovu, ale také zdravotně se cítím lépe. Rozhodnutí byl postupný vývoj. Zdravotní problémy, pár knížek o velkochovech a jatkách, vlastní chov kachen a poznání, jaká to jsou skvělá zvířata. Rozhodně ale neposuzuji kvalitu lidí podle toho, zda jí nebo nejí maso. Vadí mi obecně dělení lidí podle toho, co jí, co poslouchají, co nosí na sobě, kolik mají peněz. Život je daleko pestřejší. Znám skvělé lidi, kteří se celý život věnují ochraně přírody, ale občas si dají maso od souseda farmáře. Takový vegan, který rád letecky cestuje po světě, může škodit přírodě více než někdo, kdo si jednou za čas dá maso, ale dovolenou tráví doma.

Jaká je tvá ideální představa toho, co by měl Azyl Šance přinést?

Věřím, že setkání se zachráněným zvířetem ovlivní lidi více než zhlédnutí deseti otřesných filmů o ničení přírody. Sám z vlastních zkušeností vím, jakou mají zvířata vůli po životu a jací to jsou bojovníci. Věřím, že Azyl přinutí lidi přemýšlet o tom, zda musí mít na stole tak často maso, a když už, tak zda by to opravdu mělo být maso nebo vajíčka z velkochovu. Věřím, že osudy zachráněných zvířat a právě ta jejich vůle a radost z nové životní šance dokážou inspirovat i lidi při překonávání různých nepřízní osudu, se kterými se každý z nás občas potýkáme.

Kam se mohou obracet zájemci, kteří by chtěli pomoci? Koho sháníte, koho potřebujete?

Azyl je krásný projekt, ale zatím jsem jen u vize. Bude to drahé a náročné a nepovede se to, pokud lidí se zkušenostmi, nadšením, penězi, kontakty a nápady nebude dost. Uvítáme pomoc každého. Vždyť máme zatím jen název AZYL ŠANCE a slogan NOVÝ ZAČÁTEK PRO HOSPODÁŘSKÁ ZVÍŘATA. Potřebujeme web, někoho, kdo nám povede FB, někoho, kdo se vyzná v péči o hospodářská zvířata a bude chtít v takovém azylu bydlet a pracovat, někoho, kdo má tip na vhodné nemovitosti (i když o jedné nadějné nyní jednáme)… Nechceme navíc skončit u jednoho azylu, máme ambice i na zřízení takových domácích depozit po celé ČR, kde by mohlo několik týraných a potřebných zvířat najít dočasnou pomoc. Potřebujeme proto také někoho, kdo nám pomůže s evidencí zájemců o adopci zachráněných zvířat i s monitoringem aktuální situace ve velkochovech, ale i některých nekvalitních malochovech. No prostě opravdu potřebujeme v tuto chvíli každého, kdo má chuť a trochu času. Můžeme sice zatím nabídnout jen uznání, nadšení pro dobrou věc a smysluplnou práci při startu projektu. Ale ono to není zase tak málo, co by za to lidé v businessu často dali.

Jak tě tak, Petře, poslouchám a dávám si dohromady výčet tvých aktivit, z nichž o mnoha jsme ani nemluvili, nedá mi to, abych se nezeptala, jak to chceš všechno stíhat.

Jsme rodinná firma a malá neziskovka. Proto odpadají dlouhé hodiny a dny na neplodných poradách, nesmyslných plánováních, reportování vedení a další věci, které zabírají strašně času. U nás také nehrajeme zákulisní hry, aby se jeden líbil nadřízenému více než ten druhý. Navíc, když člověka práce baví a naplňuje, dokáže toho zvládnout opravdu dost. Kdybych si nemyslel, že nemám volný čas, nikdy bych se do budování Azylu nepustil. Hodně času získám i proto, že nechodím do hospody, neběhám za ženskými a netrávím večery u televize při sledování stále stejných tváří těch, kteří nemají obvykle moc co říci, ale umí se do vysílání dostat.

Jistě se často zamýšlíš nad tím, kam to s tou naší planetou spěje a jestli se nám podaří ji nějak důstojně uchránit. Jsi ve svých úvahách spíš pesimista, nebo optimista?

Celý svět nezachráním, mohu dělat jen to, na co mi síly a schopnosti stačí. Kdybych byl pesimista, moc bych toho asi nedokázal. A já bych alespoň trochu té přírodě kolem pomoci chtěl. Lidé mi třeba říkají, že zamýšleným Azylem milionům slepic ve velkochovech svět nezměním. Mají pravdu, ale změním svět k lepšímu těm slepicím, které zachráním. Je to málo nebo moc? To nechám na každém čtenáři.

A jak to dopadne se světem? Žádný politik ani vědec svět nezachrání. Svět si můžeme zachránit jen my sami. Musíme chtít a musí nás chtít hodně a něco pro to udělat. U sebe doma, v práci, na zahradě… Není to tak složité, jak to vypadá. Malý krok pro člověka, velký krok pro lidstvo… Tak nějak to bylo, ne?

Petr Dobrý
  • Spolumajitel a holka pro všechno v e-shopu Zelená domácnost.com
  • koordinátor středočeského Hnutí DUHA
  • Provozovatel mnoha webů o ochraně přírody
  • Milovník indických běžců, včelek samotářek a vlastně všech zvířat
  • Táta dvou dětí
  • Novopečený dědeček

Koukněte na: www.zelenadomacnost.com www.zivotnazahrade.cz www.ochranaptaku.cz www.cmelaci.cz

www.vcelkysamotarky.cz

www.indickybezec.com

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné