Matěj Lipský - rozhovor - Dotyk a hlas

Matěj Lipský (42) je psycholog, speciální pedagog, muzikoterapeut, muzikant a ředitel Centra sociálních služeb Tloskov, které slouží lidem s mentálním a kombinovaným postižením. Je aktivní hudebník. Už v pubertě založil s bratranci metalovou kapelu Negative Face, jejíž album získalo r. 2009 cenu Anděl, zpívá v gotické rockové kapele Bratrstvo Luny, natáčí a vydává desky. S manželkou Ludmilou mají tři děti, Alžbětu (12), Šimona (8) a Matyáše (2,5). Matějův tatínek zemřel, když mu bylo 15, a dědeček, herec Lubomír Lipský, se stal v jeho životě na dlouho mužem číslo jedna.

Matěj Lipský - rozhovor - Dotyk a hlas
  Přimět Matěje Lipského, aby mluvil o sobě, dá fušku. O zařízení Tloskov, které už 6 let vede, ale mluví spontánně, nadšeně a s hrdostí. Právem. V Tloskově se testují nové přístupy, nové trendy, nové standardy, jezdí tam pro inspiraci zahraniční delegace… Dokážou se tam postarat o klienty, kteří nejsou jinde umístitelní. Kdybych byla „člověk s postižením“ (protože Matěj nikdy neřekne „postižený“ člověk), chtěla bych žít v Tloskově.

Proč jste vlastně chtěl být tím ředitelem?

Já jsem ředitelem nechtěl být. Bývalý ředitel Ing. Antonín Dušek mě o to poprosil a to se nedalo odmítnout, tak jsem zkusil výběrové řízení a uspěl jsem. Antonín Dušek byl člověkem, který mi nabídl první zaměstnání v mém životě, což byla práce s místní kapelou Kabrňáci, kde hrají jen muzikanti s postižením. Kapelu sám založil před pětačtyřiceti lety. V posledních deseti letech je to takový boom a oni už existují tolik let! Strašně mě to bavilo. Když pak odcházel do důchodu, poprosil mě, abych to vzal po něm. Já jsem úplně nechtěl, protože už jsem měl v muzikoterapii vlastní praxi, klientelu, spolupracoval jsem s různými zařízeními, byl jsem prezidentem Muzikoterapeutické asociace České republiky a musel bych úplně všechno pustit. On měl ale strach, aby Tloskov někdo pod záštitou transformace sociálních služeb nezavřel a nerozkradl. Tak jsem mu slíbil, že to zkusím na jedno funkční období.

A to je jak dlouhé?

No, to právě nikdo neví. (smích) Další výběrové řízení zatím nebylo. Navíc, ono se to po šesti letech už špatně přetrhává, mrzelo by mě, kdyby mě z funkce odvolali. Ale myslím, že bych se jen vrátil tam, kde jsem byl, a s těmi zkušenostmi, co teď mám, bych to dělal třeba i líp. Jsem pořád přesvědčen, že neztrácím kontakt s muzikoterapií. Ať jsou to studenti, konzultace s rodiči, supervize nebo komunitní muzikoterapie, kterou děláme i v Tloskově.

Co vlastně zřizovatel, tedy Ministerstvo práce a sociálních věcí, považuje za úspěch takového zařízení?

To byste se musela zeptat jich. Pro mě je úspěch to, že jsou tam naši klienti šťastní. Dědeček (Lubomír Lipský, pozn. aut.) a bývalý ředitel mi dali krásné rady, tak těmi se řídím. Dědeček říkal: „Nelituj se, pracuj a buď gentleman!“ A ředitel: „Nikdy si nesmíš začít nic s někým z Tloskova!“ (smích) A taky: „Na tomhle místě budeš řešit jenom problémy, tak si to vezmi jako pracovní náplň.“

[time-restrict on="2019-12-01"]

Tloskovská kapela je bez nadsázky unikátní. Je v ní nějaký pamětník?

Jeden bubeník je tam od začátku. Jinak se sestava samozřejmě proměňuje, ale kapela žije dál. V podstatě i já jsem v Tloskově díky ní. Úplně na začátku jsem jim dělal supervizi. To člověk nemůže dělat dlouho, protože potřebuje vnější odstup, takže jsme pak říkali, že jsem technik. Bandážoval jsem nohy, natahoval struny, skládal písničky, točil s nimi desky a jezdil koncerty. A naučil jsem se zvučit, protože neměli zvukaře, a díky tomu jsme, když už jsem byl v pozici ředitele, otevřeli uvnitř areálu rockový klub. Zjistili jsme, že to zatím neudělal nikdo na celém světě. Zároveň jsme ještě založili rádio, kde jsou moderátory lidé s mentálním postižením, což dokazuje, že můžou pracovat i jinak než manuálně, tedy „pracovat i hlavou“. Vlastní rozhlasovou stanici lidí s postižením taky v oblasti muzikoterapie ještě nikdo neudělal.

Jak to napadlo vás?

To mi asi před šesti lety navrhl Michal Roškaňuk, což je zakladatel Adventoru, organizace pro lidi s poruchou autistického spektra. Jeho bratr je kytarista Roškaňuk, takže má Michal velice blízko k hudbě a zároveň má Aspergerův syndrom, takže má blízko i k autistům. To byla jeho myšlenka.

Jak se dáte naladit?

Na internetu na adrese radiotloskov.cz, takže nás chytíte i na Pobřeží slonoviny. Lidem s mentálním postižením trvá poměrně dlouho připravit rozhovory, takže jsme hlavně o hudbě. Vysíláme 24 hodin denně na přání klientů. Občas nám napíše někdo z Ruska, z Holandska a podobně, že nás poslouchá, ale že hrajeme často stejné věci. A my vysvětlujeme, že cílem projektu není pestrá dramaturgie. (smích)

Co se vlastně ve světě teď v oblasti muzikoterapie děje?

Jak cestuji po světě a přednáším, tak pozoruji, že posledních pět let nabývá na významu komunitní způsob muzikoterapie. Ukazuje se, že nestačí jenom individuální a skupinové působení, protože je spousta klientů, kteří jsou třeba zcela imobilní, ale v hlavě úplně normální. A pro ně je takové to muzicírování, které se dělá třeba s těžce postiženými, vlastně ztráta času. Klasická psychoterapeutická muzikoterapie u nich taky nejde, protože komunikují specifickým způsobem. Ale můžou se podílet třeba právě na projektu rádia.

A v čem jde o muzikoterapii?

Představte si, že máte konkrétního klienta, u kterého je nějaký problém, máte pak terapeutický cíl a jako intervenci použijete participaci na rozhlasovém vysílání. Probíhá to buď pomocí rozhovoru v rádiu nebo výběru hudby nebo reportáží z koncertu nějakého umělce, kterého má daný klient rád. A pak posuzujeme, jestli intervence v oblasti, kterou jsme sledovali, opravdu prospěla. A máme stoprocentní úspěšnost! To je tak neuvěřitelné, že jsme se spojili s panem docentem Kantorem z Univerzity Palackého a zkusíme na to udělat kvalitativní výzkum. Protože v těchto případech nelze kvantifikovat.

To by mě zajímalo, jak jste to zatím zjišťovali.

Na zpětné vazbě od klientů, potom na pozorování, jak klient funguje v komunitě, na komunikačních strategiích, které se mění, protože ti klienti najednou mají téma, které je zajímavé i pro běžného člověka. Sledujeme taky adaptační mechanismy. Třeba u klientů s poruchami chování, které by člověk ani nevzal na koncert, se ukazuje, že pravidelné koncerty je učí chování v různých situacích. A pak se to projevuje i v oblasti medikace. Někdy najednou není potřeba podávat psychofarmaka, protože se klient stabilizuje, nebo je možno medikaci snížit.

Ta úspěšnost komunitní muzikoterapie je vlastně hříčka osudu, protože já teď v Tloskově nemůžu dělat ani individuální, ani skupinovou terapii. V pozici ředitele musím být pro všechny. Nemohu se dlouhodobě někomu věnovat více, tím bych ho „privilegoval“ a to by mu paradoxně mohlo ublížit. Takže volím takové postupy, na kterých se může podílet celá komunita.

Tloskov kvete. Ale co dobrého ta funkce přinesla vám osobně?

Pro mě to je velká škola v tom, že jsem se musel naučit důvěřovat dalším lidem. V Asociaci jsem přece jenom hodně věcí dělal sám, privátní praxe byla odkázána zcela na mě, ale tady jsem se musel naučit delegovat odpovědnost víc, než jsem byl zvyklý. Trochu se bojím, že jsem až moc akční ředitel. (smích) Zaměstnanci by chtěli, abych trochu ubral.

Už jste v životě v nějaké své profesní roli vyhořel?

Po patnácti letech jsem začínal hořet právě v muzikoterapii. Když ji děláte každý den a o víkendech školíte, najednou si uvědomíte, že vás to přestává bavit. Vlastně mi začalo vadit, že nemám prostor dělat vlastní hudbu, poslouchat hudbu, protože když celý den hrajete, tak si pak v autě nebo doma radši nezapnete nic. Myslím, že to byl další důvod, proč jsem do ředitelování šel. Cítil jsem, že ta změna bude nutná.

Kdyby na váš odchod z Tloskova přece jen došlo, co byste poradil svému nástupci vy?

Aby moc nelpěl na ředitelském křesle, protože díky tomu může dělat dobrá rozhodnutí. To je z mého pohledu nejdůležitější a to je vlastně také rada bývalého ředitele: „Neříkej si o peníze navíc, i když projedeš strašně moc na benzínu, ale udrž si dál vzdělávání a to, co jsi dělal, protože tím budeš nezávislý.“ Také bych svému nástupci řekl, aby se nebál realizovat i věci, které jdou proti proudu.

Dneska jsem měl takový sen. Zdálo se mi, že jedu v autě, jedu správnou cestou, ale mám pořád auta v protisměru, protože najíždějí z nějakých cest, kde to ještě nestihli označit. V tom snu jsem to vždycky ubrzdil, jen jedno auto jsem malinko ťuknul. Do toho přišel bývalý ředitel Tloskova, nesl mi nějaké papíry, které se mají při nehodě vyplnit, a já jsem mu řekl, že jsou jiné, než potřebuju. To je strašně zajímavý sen, protože když jsem nastoupil, zdálo se mi, že jedu v autě a vedle mě sedí ten samý ředitel. Zaparkoval jsem, zatáhl ruční brzdu, udělal jsem všechno dobře, ale když jsem vystoupil, auto se rozjelo a on to dobrzdil. Mám pocit, že mi sny sdělují, že už jsem se skutečně ředitelem stal, byť někdy trochu netradičním.

Koukám, že se vám často zdá o autech…

No protože ta moje nová ředitelská role není o hraní, ale o řízení.

A do Tloskova z Prahy autem dojíždíte…

Taky. Já myslím, že to auto je pro mě v současnosti dobrý symbol.

Vy máte hodně pestré vzdělání. Střední zemědělská, na vysoké speciální pedagogika a psychologie, jste jeden z posledních, kdo mohl z muzikoterapie na pedagogické fakultě složit státnici, než byl ten obor zrušen. Z čeho máte doktorát?

Ze speciální pedagogiky, ale u vedení fakulty jsem si prosadil, že mě zkoušel pan profesor Wolfgang Mastnak, který je uznávaný celosvětově. Učí na univerzitě v New Yorku, ve Francii a v Šanghaji, původem je Němec, ale nějaké kořeny má i české. Mluví asi šesti jazyky a má asi pět doktorátů. Proklepl mě z fungování hudby v mozku a neurofyziologie a musím říct, že to byla strašně těžká, ale dobrá zkouška.

A proč jste chtěl právě jeho?

Protože přednáším po celém světě a Tloskov se stal univerzitním pracovištěm japonské univerzity Kobe, tak jsem potřeboval mít doktorát ukotvený v zahraničí. Nic proti našim univerzitám, já si nemyslím, že tady máme špatné vzdělávání, ale přece jen v té muzikoterapii nám díky komunismu a totalitě svět trošku utekl. Tady bylo strašně moc šikovných lidí, ale protože to dělali ilegálně, scházeli se spíš jako nadšenci. Zakladatel české psychoterapie Jaroslav Skála otevřel možnosti například u Apolináře. Třeba Jitka Schánilcová-Vodňanská tam dělala muzikoterapii, vycvičila další, ale pak to usnulo a až moje generace se k tomu nějakým způsobem vrátila. Jestli se to teď povede, tak by mělo na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého vzniknout první magisterské studium muzikoterapie při speciální pedagogice. Teď jsem právě docentu Kantorovi podepsal, že tam budu taky učit.

Co všechno by měl muzikoterapeut vědět a umět?

Vzdělání v muzikoterapii je samo o sobě na pět let, obsahuje sebezkušenostní výcvik, dovednosti muzikoterapie, praxi a supervizi… Není to tak, že jsem muzikant a psycholog a můžu dělat muzikoterapii. Je to svébytný samostatný obor a kritéria na vzdělání v muzikoterapii jsou mezinárodně velice vysoká. A je to dobře, protože si myslím, že terapeut není zralý v osmnácti nebo ve dvaceti. Tím se nechci dotknout lidí, kterým je osmnáct a dvacet. Já jsem to v té době taky hrozně chtěl dělat hned.

Opravdu?

Myslím, že ano. V osmnácti jsem chtěl být ještě psycholog, ale ve dvaceti už muzikoterapeut.

A co ta zemědělka?

Dědeček mi vždycky říkal: „Než se budeš věnovat kumštu, nauč se nějaké řemeslo.“ Na to se dalo vymlouvat, ale druhým důvodem bylo, že jsem byl ve čtrnácti hrozně líný připravovat se na konzervatoř. Zajímaly mě zvířata, takže jsem se opravdu dal na zemědělku. Ale když jsem dělal maturitu, tak jsme já i učitelé věděli, že touhle cestou nepůjdu.

A jaký obor jste vystudoval?

Já jsem agropodnikatel. (smích) Což je ale super, protože mám díky tomu docela dobré ekonomické vzdělání a i díky tomu jsem se mohl přihlásit na výběrové řízení na ředitele Tloskova. Jenom speciální pedagogika a psychologie by možná nestačily.

Vy byste taky dětem řekl, ať se nejdřív naučí řemeslo?

Já bych byl zase rád, kdyby se věnovaly umění. Dědeček dobře věděl, že herectví a muzikantství je řehole a že člověk musí být nesmírně pilný. A že to stejně nestačí, že musí mít i štěstí a někdy i kontakty. Doba jeho éry byla jiná, než je teď. Na druhou stranu, muzikoterapie na rozdíl od ředitelování není důchodové zaměstnání. Na ní mi přijde hezké, že člověk může zůstat duchem mlád a dělat něco i v době, kdy mu důchod klepe na dveře.

Váš dědeček zemřel v devadesáti dvou letech. Byl jste na to už připravený?

Na to se nedá připravit. A navíc, dědeček byl opravdu mladý člověk. Někdy jsem si připadal daleko starší než on. A hlavně byl taky úžasnej muzikant. Hrál na spoustu nástrojů a díky němu jsme i my muzikanti, protože když viděl, jak s kapelou pořád řešíme jen, co na sebe a jak se budeme jmenovat, koupil nám kytary a museli jsme začít cvičit. Měli jsme zkušebnu na půdě nad ním, takže se mu vždycky kejval lustr, protože jsme hráli death metal. Vozil nám na koncert bedny, protože jsme neměli auto, a říkal: „Kluci, když už jsem tady, tak já na ten koncert zůstanu.“ Takže přišla hromada metalistů a vzadu seděl známý herec Lubomír Lipský a všichni se divili, co tam dělá. (smích)

Co vám k té hudbě, kterou jste provozovali, říkal?

On byl rád, že nevysedáváme po hospodách a hrajeme. S babičkou byli naši první posluchači. Když jsme točili první šílený demo, tak nás zavezl do studia ke zvukaři Zdeňku Šikýřovi a řekl: „Tak to chlapcům hezky nahrajte.“ Pak jsme domů přivezli kazetu, posadili jsme dědu s babičkou do křesla a na jeho v té době velice dobré aparatuře jsme jim to pustili. Oni ten náš „bordel“ vyslechli a řekli: „To jsme, chlapci, rádi, že máte koníčka.“ (smích) To bylo vlastně hrozně moc hezký.

Když chlapovi umřou ti jeho starší chlapi – vám tatínek nečekaně zemřel dokonce v patnácti letech – měl by si najít nějakého mentora, nebo se má snažit obejít bez starších mužů?

Já myslím, že děda, aniž bych to tušil a aniž by on to tušil, trošku vyplnil místo po mém tátovi. Takže jeho odchod byla taková velká ztráta podruhé. Ale v mezičase si tady člověk musí „udělat“ ty svoje další chlapy. (smích) Takže já mám dva syny. Není třeba nutně hledat mentory. V těch čtyřiceti už se mužství a ženství člověka nějakým způsobem etabluje. Projeví se a stabilizuje a je potřeba to předávat dál.

Jste sám sobě muzikoterapeutem, nebo tudy na sebe nejdete?

Ono to nejde, protože muzikoterapie není o tom, že si něco pustím a dělá mi to dobře, ale opravdu o nějaké intervenci terapeuta.

Chápu. A kdybyste měl vyhledat terapeuta, byl by to muzikoterapeut?

To je zajímavá otázka. Nevím. Musel bych najít určitou pokoru, abych šel k muzikoterapeutovi. Každopádně bych asi šel do zahraničí. Ne proto, že bych nevěřil českým muzikoterapeutům, já si myslím, že jsou moc dobří, ale skoro všechny jsem proškolil. (smích)

Co vaše děti a hudba?

Všechny děti jsou k ní samozřejmě vedeny. Moje dvanáctiletá dcera má taky kapelu, říkají si Music Girls a první schůzka byla o tom, co si koupí v „háemku“. (smích) Ambice rodičů se ukázaly, když jsme ji učili čtyři roky na klavír, než už to s ní nešlo vydržet. Pak si sama vybrala příčnou flétnu a ta ji baví, hraje na ni doteď. U osmiletého Šimona mám pocit, že to bude podobná cesta. Má vynikajícího učitele na akordeon, ale myslím si, že jeho cesta budou bicí.

A ten nejmenší?

Ten hraje na všechno, co máme, od klavíru po bubny. Od akordeonu ho vyháním, aby ho nezničil. Do toho má rád slovenskou fujaru. Je to hrozná sranda, protože mu budou v březnu teprve tři.

To u toho leží, ne?

Leží, stojí, fujara je obrovitá, takže si ji vždycky někde opře. Ale hraje na ni dobře.

Vaše paní je dětská psycholožka. Nespolupracujete?

Já si myslím, že je i dobře, že nespolupracujeme. (smích) Ne, dělám si srandu, ale my máme každý to své jinde. Já jsem spíš do té hudby, muzikoterapie a supervizí a ona spíš do rodinné terapie, testování dětí, náprav poruch učení a tak. Ale co je pro mě a pro naše děti důležité, že jim odmalinka zpívá. Říkám to na všech přednáškách a je to vidět napříč kulturami, že když se v těhotenství a v útlém věku dětem zpívá, celkově se líp vyvíjejí. Třeba předčasně narozené děti v inkubátorech, když jsou v tomto podnětném prostředí, mají nižší riziko postižení a lépe a rychleji prospívají. Hlas matky je navíc to nejdůležitější, co dítě v rané fázi potřebuje.

Mám k tomu silný příběh. Hodně smutný, ale hezký. Když jsem pracoval v Dětském centru při Thomayerově nemocnici, dostala se mi do péče holčička, která při narození prodělala trauma a došlo k poškození obou mozkových hemisfér, takže jí zůstal jen mozkový kmen. Prognóza byla, že zůstane celý život úplně imobilní a bude ve fázi novorozence. S její maminkou, která ji navštěvovala, jsme udělali jednu intervenci, která byla možná silnou terapií pro obě. Zeptal jsem se maminky, co jí zpívala v době těhotenství a po narození, když ji ještě měla doma. Byla to jedna skladba, kterou nechci jmenovat. My jsme ji společně zazpívali u postele té holčičky a ona potom začala hýbat rukama a nohama. Synapse, která pravděpodobně vznikla silným emočním zážitkem, pak u nohou vymizela, ale ruce zůstaly. Nevím, jak je na tom dneska, ale když nás opouštěla, byla imobilní, ale rozhodně nebyla nehybná. Možná to bylo vyvolané i emoční reakcí té maminky, protože to hodně probrečela. Bylo to pro ni těžké, ale na druhou stranu si myslím, že se mohlo něco vyčistit i u ní.

Někdy málo udělá víc než hodně. Někdy celé řady nástrojů, co máme k dispozici, aby ta muzikoterapie byla pestrá, vůbec nejsou třeba, když trefíme to, co je v danou chvíli nejdůležitější. U malých dětí se mi osvědčilo, že dotyk a hlas jsou důležitější než hraní na jakýkoliv nástroj. S přibývajícím věkem samozřejmě děti experimentují, takže nástroje pak hrají větší roli, ale u každé terapie se po čase ukáže, že dítě přestane zajímat nástroj a zajímáte ho vy. Velké procento terapeutického úspěchu je založené na vztahu.

[/time-restrict]

Odkazy

www.tloskov.eu www.czmta.cz www.muzikoterapie.cz

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/02

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty na tel: 800 300 302

Předplatné zde.

Monika je novinářka, moderátorka a také dlouholetá kamarádka matky časopisu Petry Kruntorádové, kterou poznala na studiích žurnalistiky. Takže tak nějak přirozeně vyplynulo, že bude pro Pravý domácí NĚCO tvořit. Od prvního čísla píše pravidelně fejetony, tu a tam rozhovor a poslední dobou stříhá a lepí koláže, což ji náramně baví. Fejetony Odvrácená strana matky vyšly v r. 2016 knižně, knížka se líbí, a to Moniku baví také. Ještě ji baví její dcery Rozárka a Viktorka, kocouři Cipísek a Simba a manžel Martin, který její fejetony ilustruje. Prý rád. Moničiným koníčkem jsou aromaterapeutické masáže a společenský tanec.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné