Markéta Davidová – má ještě 100 let na vše co chce

Markét máme v redakci několik. Musíme je proto ještě nějak odlišovat. Markétu Davidovou si sám pro sebe označuji jako „lítací“. Není to proto, že by byla stále v pohybu, neklidná, rozlítaná… Naopak, působí klidně, má rozvážné pohyby, a když mluví, je zřejmé, že o svých slovech uvažuje. Uvažuje vlastně o hodně věcech. Proto jsem byl zvědavý, co mi odpoví na otázky. A proč je „lítací“? To se právě dozvíte z odpovědí.

Markéta Davidová – má ještě 100 let na vše co chce

Markéto, co si myslíš o životní radě „Nejsme na světě, abychom byli normální, ale abychom byli šťastní.“?

Být šťastný chce skoro každý, ale jestli jsme kvůli tomu na světě, to fakt nevím. Někdo je zrovna nešťastný, že není normální. Takže si myslím, že ta rada, jako ostatně každá, je hodně relativní. Nicméně zrovna u mě to docela platí. Neřeším moc, jestli jsem normální. Zato jestli jsem šťastná, řeším dost. Jinak ale rady do života a moudra, co se dají tesat, moc nemusím.

Jako lidské bytosti si dáváme (zbytečně) mnoho omezení. Jak bychom měli žít, v čem bydlet, kdy se čemu věnovat, co a jak jíst… Ty myslím mnohé tyto zvyklosti překračuješ. Kdy k Tobě přišla ta odvaha dělat si věci „po svém“?

Nevím, jestli to je odvaha. Bydlím sice aktuálně v maringotce na letišti, ale mně to připadá úplně normální, strávila jsem v ní první rok života. Byla to spíš z nouze ctnost než odvaha. Nechtěla jsem jít do stálé práce, dát syna do jeslí a vydělávat na nájem nějakého bytu. Potřebovala jsem proto omezit výdaje. Takže, jak vidíš, také mám v hlavě nastavená nějaká omezení – třeba právě co se týče těch jeslí a trávení většiny života v práci, která mne nebaví – takže si také vlastně nedělám věci „po svém“, jedu jen trochu alternativnější program. Juchůůů.

Když partu lidí spojuje specifická činnost, drží hodně při sobě. Ti, co lezou po horách, cestují pralesem nebo třeba skáčou padákem, drží hodně při sobě. Je dobrá vaše parta?

Představuješ si to trochu idylicky a to se mi líbí. Na letišti jsme vážně taková velká rodina a zažíváme chvíle plné soudržnosti, pomáháme si, někdy podnikáme společné akce i mimo, no a občas si také jdeme dost na nervy, panuje rivalita. Ale já jsem moc ráda, že do té famílie mohu patřit. Díky, bráchové a ségry. I když v téhle rodině Pravý domácí časopis nikdo nečte. Až na Áju. Tímto ji zdravím: „Ahoj.“

Co Tě baví nejvíce? Psát reportáže do časopisů, vychovávat syna, věnovat se sama sobě a své duchovní cestě nebo právě ty volné pády, než se otevře padák?

Nejvíc mě baví věnovat se sama sobě. To je jasné. Jen mezi to počítám všechno, co jsi řekl a ještě mnoho dalšího. Až na to vychovávání syna. Toho moc nevychovávám, mám pocit, že teprve vedle něj pomalu sama dospívám. A má duchovní cesta, tak po té jsem ještě nejela ani prstem po mapě.

Dnešní doba je taková zrychlená, jako kdyby z každé hodiny deset minut někdo ukradl. Ty ale působíš jako člověk klidný a nikam nespěchající. Je to tak, nebo je to jen vnější zdání? Našlo by se něco,na co i Tobě chybí čas?

Kdybych odpovídala v jiné fázi měsíce, řekla bych: „Blázne, to víš, že také nemám čas na nic, že zoufale nestíhám. Teď je půlnoc, tři dny po uzávěrce a já teprve až Ti odpovím, půjdu psát článek, co jsem slíbila poslat včera…“ Ale že je tato fáze měsíce, říkám: „Já jsem se jednoduše už dávno rozhodla, že budu žít do sto dvaceti a nedávno jsem si to ještě prodloužila do sto třiatřiceti, takže mám ještě sto let na všechno, co chci. Teď jsem zahájila čerstvě dekádu, ve které se hodlám věnovat především skákání. Dalších deset let věnuji asi houslím. Když totiž něco dělám, chci to dělat naplno, jinak z toho nemám radost. Jenom kdyby těch věcí a možností nebylo tolik…“

Máš nějaký sen, který bys ráda časem proměnila ve skutečnost?

Všechny svoje sny bych ráda proměnila ve skutečnost. Ale ne časem, teď hned.

Rozhovor vedl: Pavel Ovsík, foto: archiv Markéty Davidové

Pravý domácí časopis... je časopis. Pro mne to ale není jen sešit naplněný texty a obrázky. Je to energie celé té nádherné party, kterou tvoří autoři i čtenáři dohromady. Energie celého kmene, která se každý měsíc zhmotní v podobě dalšího vydání. Pokud mohu k té energii něco přidat, přispět, nejčastěji nějakou fotografií, mám vždy velikou radost. Vím, že v tu chvíli více dostávám, než dávám. Jestli máte malování světlem rádi tak jako já, můžete se na nějaké mé fotografie podívat na pixpo.cz

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné