Vzdělání a výchova jako důležitý proces začleňování člověka do společnosti

Vzdělávání, a ještě šířeji výchova, je součástí procesu socializace člověka, tedy jeho zespolečenštění. Lidem nestačí jen fyziologicky dospět a mentálně dozrát. Lidskou bytostí se člověk stává, až když je patřičně socializován. A jelikož existují různé společnosti, existují také různé způsoby socializace.

Vzdělání a výchova jako důležitý proces začleňování člověka do společnosti

Potřeba socializace

Primitivní společnosti mají své přechodové rituály (často náročné a fyzicky bolestné), kterými mladí lidé musí projít, aby se stali dospělými. Členem náboženské obce se člověk také stane až po rituálu přijetí, kdy splní určité požadavky či podmínky. V našem středoevropském kontextu se obecně považuje za úspěšnou socializaci dokončení střední školy, respektive maturita.

To, že se maturita považuje za úspěšnou socializaci, ještě neznamená, že se absolvent střední školy něco naučil nebo najde práci. Důležitější je osvojit si schopnosti ráno vstát a dojít do školy, vydržet předepsaný počet hodin v pozici na židli v příslušném ústavu a na konci roku trošku máknout, aby nedošlo k vyloučení individua z instituce. Mnoho dětí jde na střední školy nikoliv ze své vůle, ale kvůli aspiracím svých rodičů. (Vím, o čem mluvím. Byla jsem gymnazistkou z donucení.) A dokončená maturita spíše poukazuje na to, že mladý člověk má trpělivé rodiče, kteří do rané dospělosti (v současnosti 19–20 let) byli schopní podporovat svého potomka na střední škole. Možnosti rodičů děti podporovat a výše dosaženého vzdělání dětí spolu úzce souvisí více, než koreluje dosažené vzdělání a přirozená inteligence. Dokončené středoškolské vzdělání znamená spíše než vyhlídku na uplatnění vyhlídku na příslušnost ke střední třídě. S devalvací diplomů to ale pokračuje i do vyšších vzdělávacích pater. Vysokoškolský titul magistra neznamená dnes v podstatě víc než úřednickou kvalifikaci. Za známku odbornosti se považuje až doktorský titul.

Něco se naučit

Vzdělávání se tedy nemusí nutně shodovat s tím, že se lidé něco naučí. Povinná školní docházka zaručí, že všechny děti jsou do určitého stupně vzdělávání pod dozorem institucí, což může pomoci dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí a otevřít jim dveře do jiného světa. Díky škole poznají, co je „normální“. Ale těžko říct, jestli jim toto poznání později k něčemu slouží. Povinná školní docházka každopádně slouží státu, který skrze školu vtiskává všem svým občanům svou logiku a morálku.

Pak tu máme děti, které chtějí studovat a něco se naučit. A tady se to komplikuje poté, co se děti naučí psát a počítat. To, čím se zaplňují osnovy základních škol, podle mnohých alternativních vzdělavatelů nemá pro děti valný význam. Také jsme v posledních letech zaznamenali nárůst zájmu o waldorfské, montessori a další typy vzdělávání, které přistupují ke vzdělávací látce trochu jinak a především – snaží se nezabít v dětech přirozenou zvědavost a kreativitu. Na nižších stupních tedy už možnosti jsou. Temno nastává o něco později. Střední školy a odborná učiliště ještě moc alternativy nenabízejí, navíc se čelí problémům, které nedokázaly předvídat. Rodičovské aspirace ženou stále více dětí na střední školy, přestože ty by byly často spokojenější, kdyby se naučily řemeslu a měly v životě zajištěné uplatnění.

Řemeslník – nová šlechta?

Časopis ČiliChili z listopadu 2016 nesl titul Řemeslník – nová šlechta. Pomůže tedy, když se vykašleme na středotřídní aspirace a pošleme děti na učňák vyučit se řemeslu? Ne tak úplně. Je málo učilišť, kde se děti něco skutečně naučí. Nicméně prý taková existují. Lenka Liederhausová, která jako učitelka působila na učilišti oboru Opravář zemědělských strojů několik let, říká, že například v Mladé Boleslavi učiliště má úroveň. „Taky si tam nepustí žádné blbce,“ dodává. Podle Lenky jsou problémy středních škol a učilišť spojené nádoby. „V současnosti máme převis nabídky středních škol, na gymnázium chodí děti i s trojkami a na učňáky pak už jdou hodně slabé děti. Laťka se snižuje.“ A už skoro není kam. Jediné, co má přitažlivost a trochu mladé lidi táhne, jsou umělecká řemesla.

Když se tedy setkáte se schopným a samostatným řemeslníkem, zkuste se zeptat, jaké má vzdělání. Možná budete překvapeni. Už dlouhou dobu můžeme v Čechách pozorovat jev zvaný „sestupná kariéra“, kdy mladý člověk vystuduje průmyslovku, pak vysokou školu technického zaměření, a protože následné kariéry nejsou lákavé, pustí se již vystudovaný inženýr do řemesla. Ze čtyř členů tesařské party, se kterými manžel dělal minulý rok roubenky, jsou dva vystudovaní inženýři.

Osnovy jsou arbitrární

Z tohoto krátkého pojednání vidíme, že se nalézáme v jakémsi patu. Talentované děti, které mají zájem vzdělávat se, jsou brzděny dětmi průměrnými, které by podle mého názoru byly daleko spokojenější s nižšími aspiracemi. Školy namísto toho, aby rozvíjely přirozené talenty, navršují objem nezáživného a nepotřebného učiva, aby se přeci jenom nějak oddělovalo zrno od plev. Paradoxně, takový přístup může způsobit to, že ze škol vypadnou právě ty přirozené talenty a projde nezajímavý průměr. Průměrní pak reprodukují stávající systém, protože nic nového je nenapadne. To si ale zaděláváme na pěkný průšvih. Svět čelí velkým problémům sociálním a ekologickým a pouhou reprodukcí současného myšlení těžko dojde k tomu, že ho zvládneme opravit. Vzdělávací instituce tak stojí před obrovskou výzvou – přestat se tvářit, že mají patent na vědění, a vytvořit mladým lidem prostor pro to, aby se zorientovali a sami začali přemýšlet a hledat řešení, jak z té bryndy ven.

To, co se ke svému „zespolečenštění“ máme naučit, je arbitrární. To znamená, že z obrovského penza vědění každá společnost vytáhne jen pouhý zlomek, a který to bude, je záležitostí nějaké shody. Té shodě u nás říkáme „osnovy“ a já bych tam kupříkladu dala úplně něco jiného. Na střední bych třeba zařadila antropologii a právo. Proč se všichni máme učit chemické vzorečky, které později zapomeneme, zatímco právo probereme okrajově a pak mnoho lidí v životě narazí na fakt, že znalost zákona neomlouvá? Soubor předávaných znalostí by mohl být zcela odlišný, pokud bychom do jeho výběru nechali více mluvit samotné studenty. V patnácti jsou to téměř dospělí lidé. Nemyslíte?

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné