“Lezení je pro mne meditací v pohybu.“ Rozhovor s horským průvodcem.

Honza Harnoš (Hraničář Ráje) k našemu časopisu patří neodmyslitelně a pevně. Jeho pravidelné úvahy rozhodně nenudí. Burcují, popichují a posunují. V prvním čísle nadchl Honza velkou část čtenářek svým tatínkovským textem a fotkou, kde připravuje jídlo ověšen svými dvěma dcerami. Dnes bych vám ráda představila Honzovu zcela jinou tvář. Mám totiž za to, že i ta je obdivuhodná…

“Lezení je pro mne meditací v pohybu.“ Rozhovor s horským průvodcem.

Honzo, ty máš v životě hned několik lásek ženského rodu. Dozajista je to především manželka Lucka, dcery Kayla a Emily a pak také hory. A na ně se tě chci tentokrát ptát především. Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé lezl na skálu či horu a kdy jsi se do hor poprvé zamiloval?

První kopec, na který mám živé vzpomínky, byl Velký Rozsutec na Malé Fatře, na který jsme vystoupali s rodiči, když mi bylo šest let. Je to nádherná hora a já za odvážný výstup dostal dřevěnou vyřezávanou valašku, kterou mám u rodičů dodnes uloženou. Bylo to krásné období mého dětství, protože jsme hodně cestovali po tehdejším Československu a trávili spoustu času v lesích. Hory jsem znovu objevil, když jsem se rozhodoval již jako dospělý muž a čerstvý táta, jestli nastoupím do výcviku u AČR (Armáda české republiky) a odjedu na půl roku na misi, nebo zůstanu doma a budu se svou dcerkou. S armádou jsem se rozloučil a rozhodl se nastoupit do kurzu pro horské průvodce.

První hory, které jsem následně navštívil, bylo rumunské pohoří Godeanu, kde jsem se skupinou přátel procházel neuvěřitelně krásnou krajinou a za celou dobu potkal jen několik pastevců, vše si nesli na zádech bez doplnění zásob. Tyto „Mlžné hory“ mě učarovaly a já se do hor definitivně zamiloval. Kde jinde může člověk zažít momenty, kdy ho nesou zdravé a silné nohy, plíce plné čerstvého vzduchu, absolutní radost z pohybu, i když z člověka tečou proudy potu (můj batoh vážil 45kg). Pohybovali jsme se převážně mimo cesty jen s kompasem, koryty horských potoků celé hodiny až jsme přišli o cit v nohou z chladu, pozorování medvěda nedaleko od nás, výjev, kdy před námi běží stádo divokých koní, hřívy volně vlají a od kopyt stříká voda z mokřiny, tak silná bouřka kdy se člověk choulí do klubíčka, zem se třese a nezbývá než se modlit a doufat, že to odejde stejně rychle, jako přišlo.

A kdy jsi začal s horolezectvím?

Tím jsem byl nesmírně přitahován už jako kluk. S partou kamarádů, se kterými jsem v mládí cvičil bojová umění, jsme sehnali a vyrobili vybavení na slaňování a lezli na starém konopném laně, zatímco moje máma nevěděla, jestli mě ještě uvidí živého. První skálu, jsem lezl směrem nahoru a ne naopak až na kurzu pro průvodce. Lezení je specifická záležitost, ten pocit, kdy lezeme ve vysokohorském prostředí několik hodin a na jistícím stanovišti „štandu“ sedíme s parťákem zavěšeni v úvazcích a pod zadkem je několik set metrů kolmé skály, kolem štíty, cáry mraků, rozvrásněný ledovec. To lze buď milovat, nebo nenávidět. Proto je pro mě lezení meditací v pohybu, stejně jako třeba jóga.

Co si má představit ten, kdo tě nezná, že děláš, když jdeš do hor? Jdeš hlavně za fyzickou námahou nebo spíš za psychickou očistou?

Tohle je otázka na tělo. Když jsem začínal, nejlépe jsem znal stezku pod svýma nohama. To když jsem se skloněnou hlavou popadal dech a táhl těžký batoh. Tohle mi nemohlo stačit. Když jsem poprvé potkal v Tatrách horské běžce jen s malým batůžkem, vysmáté s vyrýsovanými svaly na nohou, jak kolem nás lehce běží na vrchol, řekl jsem si, že takhle to nejde, že hory přece nejsou o tom, aby v nich člověk dřel jako mezek a pak týden po návratu nemohl ani do schodů, a začal jsem soustavněji trénovat. S kondicí se pak otevírá úplně nový zážitek. Považuji za velkou rozkoš, být v horách „jako ryba ve vodě“ a to lze jen s tréninkem. Důležité je zmínit, že jsem nikdy nepatřil mezi výkonné sportovce a býval jsem už jako dítě často nemocný, takže pokud jsem chtěl tohle změnit, musel jsem a musím stále sportovat. Proto trénuji, jak to jen jde, abych mohl do hor vyrážet s pocitem skvěle fungujícího těla. Věřím, že dobře vyladěné tělo, nese svou vlastní melodii a tato „hudba“ je oslavou života. Pokud se sejde skupina, která se postupně vyladí a synchronizuje, je to jako symfonický orchestr uhánějící po hřebeni. Orchestr, který hraje horám a Bohu. V každém případě fyzická námaha je sama o sobě očistou. A v případě, že by člověk nepřestal řešit starosti z nížin, fyzicky se děsně nadře, protože se plně nesoustředí na své tělo. Hory mají svůj způsob jak očišťovat, osvobozovat od nedůležitého, tříbit.

Aha, v takových chvílích pak asi dochází k tomu, čemu ty říkáš setkání s duší. Jde nějak popsat, jak to vypadá, nebo to můžeme jen zažít?

V momentě, kdy je člověk vystaven horám a bylo by dobré, aby byl v horách dobrovolně bez donucení, je nějaký čas v pohybu, ale ne příliš unavený, ne příliš nasycen a ne příliš hladový, ve stavu, kdy již přestal přemýšlet nad „starostmi nížin“ (pokud v horách existuje něco jako starost, tak je elementární povahy – pitný režim, kde složit hlavu, přežití, atd.) a tělo funguje v nejlepším možném vyladění jakého je schopno, pak se může začít něco dít. Přichází stav „prozření“, zvláštního stavu prosté radosti, velkého uvolnění, hlubokého klidu. Stav, kdy lze cítit, že je vše jak má a člověk takový jaký je, stojí a je propojen se vším, co je dole, s květy, kamením, Zemí a tím co je nahoře, s Vesmírem, Bohem. Nohy pevně zapuštěny do země a hlava v oblacích. Kdysi jsem takto sám pozoroval, jak balancujíc nad propastí kamzice kojila své mládě a v tom výjevu bylo vše, co jsem potřeboval vědět o životě. Tekly mi slzy a já děkoval.

To zná přeci každý z nás v běžném životě, který je nesmírně náročný na udržení spojení sám se sebou. Jsme obklopeni milionem různých zdrojů ruchu a člověk zapomíná na základní pravdu, že by měl milovat bližního jako sám sebe. Tohle učí hory. Učí člověka, aby miloval sebe takového jaký je a celé Stvoření. Věřím, že lidé jsou ve své podstatě dobří.

Nechráněný horský „poutník“, zahalený do vlastní zvídavosti může pak vnímat nevídané věci, spousty znamení a výzvy k rozhovorům. To je jako s Jardou Duškem, který mluví s kameny. Pak si zkuste představit, že by vám chtěl na horské pěšině každý druhý kámen předat nějaké osobní poselství, do toho vítr v kleči, horský potok, upovídaný konipas. Zní to trochu šíleně, ale tohle byl, a možná někde ještě je, živý svět přírodních národů. S tímto poznáním nelze Zemi drancovat a hrát si na pány tvorstva. Jsme jen jedni z mnoha, mladší bratr, který se ztratil ve svém šílenství.

Stalo se mi, když jsem v podzimním slunci stoupal tatranskou dolinou, nad pásmem lesa, že jsem druhý den v horách uslyšel hudbu. Byl to skutečný koncert, a jak jsem stoupal, tak se měnil. Každý kus hor měl jinou melodii, to člověka změní.

Ty tohle zažíváš nejen sám, ale poskytuješ i jiným jako horský průvodce. Jako takový asi zajišťuješ klientům nejen vytyčení trasy, ale spoustu dalších „služeb“ okolo, že?

Technicky vzato je horský průvodce kvalifikovaná osoba, která prošla výcvikem ve všech dovednostech, které s horami souvisí. Orientace, meteorologie, lavinová prevence, zdravověda atd. a má k činnosti oprávnění, akreditaci MŠMT. Hlavní pilíř práce průvodce by ale měla být zkušenost. Naplánovat túru, znát reálné tempo, číst ve skupině jako v knize, všímat si jemných signálů začínající únavy, dehydratace. Dobrý průvodce musí vždy zhodnotit a rozhodnout se, zda některého z klientů nechat na chatě, nebo riskovat zranění z únavy a ohrozit tak celou skupinu. Dobrý průvodce musí umět omezit rizika na naprosté minimum a citlivě, ale rozhodně skupinu vést.

Jako průvodce pro setkání s duší více pracuji s hranicí nepohodlí, aby hory nebyly jen kochání se, zastávky na focení a studené pivo na horské chatě. Klient to samozřejmě o mně ví, a není proto příliš překvapen. Jednou se mi dostalo zpětné vazby, kdy mi lidé děkovali, že jsem jim v některých úsecích zmizel z dohledu a oni jen slyšeli „hlasitý smích z hustých mraků“. Vše jsem měl samozřejmě pod kontrolou. V té chvíli, kdy jsem nebyl s nimi, ale slyšeli mě, nalezli svou sílu, stmelilo je to a zbytek těžké cesty šli jako lvi.

V mém pojetí jsou akce v horách, na kterých provázím, založené na poznání sebe sama. Zaměřuji se na tzv. „visonquest“ a v práci s klienty mě inspirují techniky Soulcraftu od Billa Plotkina a dalších průvodců. Pokud vše půjde dobře, v roce 2015 dokončím výcvik Somatického koučování. Tedy kombinace práce s tělem, emocemi a to v horském prostředí, které procesy umocňuje. Pracuji jen s tím, co jsem prožil sám na sobě.

Kdo byl a je tvým horským a životním průvodcem?

Především hory samy. Stalo se mi, že jsem přeskočil některé kroky a zřekl se průvodců. Dnes vím, že to tak mělo být, ale znamenalo to, že jsem před hory předstoupil nepřipravený. Když jsem přišel do hor, aby mne učily, ony mne přijaly se vší parádou a mě, mého bratra a kamaráda zasypaly lavinou. Zastavila se, až když mi koukala už jen hlava, zbytek těla jako by zalila do betonu. Bráchu jsme vykopali, byl přes dva metry pod sněhem a neměl už moc hezkou barvu. Od té zkušenosti do zimních hor nejezdí, mě trvalo nějaký čas, než jsem opět začal. Lavina nebyla ani malá ani velká, jenže já o ní měl předem sen, věděl jsem to a stejně tam šel. Bylo to připomenutí, lekce, že intuice je základní výbava. Od té doby jí naslouchám, a když cítím, že bude lepší se ve vysněženém žlabu navázat i když není příliš prudký, udělám to. Zatím se mi všechny rozhodnutí založené na pocitu potvrdily jako velmi moudré.

Po horách běhá několik opravdových lidí, které je velká čest potkat a kteří mohou být „průvodcem“. Lidé s jasnýma očima a otevřeným srdcem. Jedním z nich je Viktor Beránek, chatař z Rysů. Ten člověk nikdy nejspíš nepovede duchovní semináře, neprodá jediný e-book, neučil se u Osha, ale ví. Poslouchat o jeho životě, dívat se mu do očí a člověk vidí nádhernou a čistou pravdu, čisté bytí. V těchto lidech je vlastně vše a přišli na to sami. Tím že žijí celý život v horách. Být horal znamená žít horami a umírat v horách a těch bylo, je a bude vždy málo.

Pro koho jsou tvé akce" určeny? Jak moc fyzicky a psychicky musí být případný zájemce odolný?

Pro všechny. Vedl jsem muže, co kňourali jako děti, i silné neúnavné ženy. Zažil jsem dvanáctiletou dcerku, která vydržela víc než její táta. Přitom to vůbec nemusí být intenzitou akce, ale tím, že pro toho člověka nastal čas se otevřít a podívat se do sebe. Někdy pohled není snadný a člověk třeba vidí, že je ve skutečnosti zranitelnější, než si myslel. To se často děje u mužů. V horách přichází jasně najevo, že mužům chybí a v dospívání chyběly mužské vzory. Byli vhozeni do společnosti, nikdo je nepřipravil a reakce na to byla se skrýt, zatvrdit, nebo být rebel. Hory tohle objeví a zrcadlí. Svět touží po vědomém muži, který o sobě ví a přiznává si, miluje, že je citlivý a že je zranitelný, že má strach. Přiznat si to je těžké, ale je v tom obrovská síla. Ego nesmí být umlčeno, musí být transformováno.

Jaké hory máš nejraději a proč? U nás i za hranicemi.

Rumunsko pro jejich divokost. Západní Tatry pro jejich krásu a ducha. Vysoké Tatry mají všechno a stále se je učím. Rakouské Alpy by se daly zkoumat mnoho životů a miluji tu kulturu, která k nim patří, protože Rakušané si svých hor velmi váží a milují je. Moc rád mám i naše pohoří, např. Jeseníky a moc rád se vracím na začátek mé cesty a to na Pálavské vrchy. Roháče mají naprosté prvenství.

Laik může mít hory spojeny i se strachem z výšky, z pádu, z nepřízně počasí... Je třeba mít strach? Míváš strach někdy ty?

Vysokohorský terén vyžaduje zkušenost a přípravu. Pokud zhodnotím, že si klient dává příliš velký cíl, řeknu mu, že by bylo vhodnější seznámit se nejprve s mírnějšími terény. Vyrůst pro velkou horu chce nějaký čas a platí to zejména pro náročnější túry v Alpách. Když vyrážím sám, pohybuji se v místech, kde je riziko větší, ale strach nahrazuji ostražitostí. V terénu, kde je taková náročnost, s sebou klienty nevodím.

Stezky např. v Západních Tatrách i jinde, jsou dobře vedeny a stavitelé mysleli na komfort při postupu i na bezpečí turistů. Pokud by se přeci jen strach objevil, je dobré si o tom promluvit s průvodcem. Většinou jde o chvilkový pocit a brzy odezní.

Počasí lze předvídat. V Alpách jsou klasické odpolední bouřky. Vyráží se brzy ráno a na bouřku jsou všichni zpět na chatě. Výjimečně člověk nečekaně zmokne, pokryje ho jinovatka a pak zase uschne a roztaje. Nic víc.

Tvůj horský sen, který by sis někdy rád splnil...

V mém případě nejde ani tak o sen kam vylézt, ale hlavně se naučit si lépe rozdělit čas mezi rodinu, práci a zmíněné sny. Horských snů mám několik a jsou to jak lezecké výstupy v Alpách, tak treky např. v Nepálů, Bhutánu, na Novém Zélandu, Reunionu. Spojené státy jsou plné skvělých míst jak lezecky – např. El Capitan v Yosemitech, tak i nádherné a divoké parky např. Denali.

Kromě těchto finančně náročných expedic, mě ještě větší vášní naplňují akce jako zimní přechod České Republiky po hranicích či dlouhé horské běhy. Běh mě zcela uchvátil a minulý rok jsem se účastnil závodu na 56 km v horách, kdy jsem poznal další mocný způsob sebe-zdokonalování.

Co vidím jako důležitější cíl, než vlastní ambice, je podílet se na tvoření lepší společnosti. Iniciovat mladíky v opravdové muže, otevírat srdce a vyprávět svým životem o Lásce a o Bohu.

Koukněte na: www.hranicar-raje.cz

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné