Krok za krokem rodinnou historií aneb jak sestavit rodokmen

Čísla, jména, stohy popsaných papírů, návštěvy příbuzných a hodiny u počítače. Říkáte si, proč to všechno? Proč se pouštět do pátrání po rodinné historii? Jednoduše proto, že je to báječné dobrodružství!

Krok za krokem rodinnou historií aneb jak sestavit rodokmen

Odložené dítě, vápnem vypálené oko, záměrně ustřelené prsty, mstící se prchající Němci, smrt během filmového natáčení, tajná řemeslná dílna. Historky a pár zažloutlých fotografií – tak to začalo u mne.

Nápad sepsat kroniku našeho rodu se přikradl nenápadně, polehoučku, jako zloděj, co si nejprve oťukává terén. Jako malá jsem hltala historky o tom, jak si praděda ustřelil prsty, o zběsilém řádění Němců na konci války nebo o fešáckém strýci, který miloval koně a kvůli nim i zemřel. Ty příběhy se v mé fantazii vznášely jako zrnka prachu ve slunečním světle a bylo jen otázkou času, kdy je pochytám a poskládám do jednoho celku.

Předcházelo tomu prohledávání šuplíků, sbírání fotografií, vyptávání se, zapisování, pátrání v archivech i na internetu. Zavrhla jsem variantu objednat si na tu práci odborníka, stáhla si zdarma příslušný genealogický program, přečetla si pár základních pouček, jak pracovat s archivními dokumenty, a pustila se do pátrání.

Příběh první: Odložené dítě

Ke čtyřem synům a dvouleté dceři právě přibyla další holka. Přišla na svět celá zmačkaná, s chomáčem černých vlasů, jako by ji do chalupy v letu upustila vrána. Jenom další starost. Sestra se sice provdala za bohatého sedláka, ale jejich hnízdo je i po letech prázdné. Slovo dá slovo a nehezké dítě putuje ke své tetě a strýci. Na gruntu matce zůstala ta hezčí, plavovlasá a poslušná. Anička vyrůstá na statku obklopena láskou svých náhradních rodičů. Zatímco z matčiny pýchy vyroste podivínská, bláznivá ženská. Při každé návštěvě doufá, že se k ní její nejmladší bude znát. Ta jí ale „maminko“ nikdy neřekne.

První otázkou bylo, co chci vlastně zjistit. Mohla jsem se zaměřit jen na přímou linii, otcovskou nebo mateřskou. Cesta nejjednodušší. Informace jsou snáze dohledatelné a zpracování méně časově náročné. Pokud bych chtěla mít v rodokmenu matku a otce vedle sebe a zaměřit se i na jejich rodiče, pak by šlo o tzv. vývod. Ale vzhledem k tomu, že každý má dva rodiče, už u desáté generace mluvíme o 512 osobách! Hned je jasné, proč jsou ve šlechtických sídlech rodokmeny nakresleny přes celou hodovní síň. A to bez sourozenců, kterých je zpravidla tím víc, čím dál míříte do minulosti. A ke každému je třeba přidat datum narození, sňatku a úmrtí. A co s historkami, které by bylo opravdu škoda nezaznamenat?

Proto je důležité ujasnit si hned na začátku, co doopravdy chcete. Umělecky zpracovaný rodokmen, čítající nanejvýš čtyři pět generací? Obsáhlou databázi s pečlivě vedenými údaji? Anebo si už brousíte pero, abyste sepsali všechna ta dosud ukrytá tajemství? Ať už se rozhodnete jakkoliv, připravte se, že tohle není práce na jedno odpoledne.

Příběh druhý: Hrdina, nebo dezertér

Válka zuří už několik měsíců. Ze vsi postupně odcházejí další a další rekruti. Už se ví o tisících padlých a hrozném utrpení, které prožívají vojáci v zákopech. Na statku se právě narodilo třetí dítě, úroda ještě není pod střechou, někdo se musí starat o rodinu, o hospodářství. Statkář se vrací jednoho večera, stojí na prahu, pravou ruku ovázanou. Musel to udělat. Tak jako mnozí jiní. Vzal bochník chleba, přiložil ho k dlani a střelil. Těsto ztlumilo ránu, ale dva prsty jsou pryč. Voják, který nemůže v bitvě zmáčknout spoušť, je k ničemu. Vrací se domů. I když pro mnohé z těch, co zůstali, jako dezertér.

Jakmile víte, po čem pátráte, zaměřte se na to, kde pátrat. Pokud už jste shromáždili veškeré dostupné dokumenty – fotografie, rodné, oddací a úmrtní listy, výuční listy, pracovní knihy, vojenské knížky, mapy, dopisy, pohlednice, dobové noviny a kroniky – nastal čas vrhnout se do hlubin archivů. Naštěstí žijeme v moderní době a stále více dokumentů si můžete prohlížet v digitální podobě. Návod, jak konkrétní záznamy vyhledávat a pracovat s nimi, je většinou k dispozici přímo na webových stránkách dané instituce.

Nejdůležitějším zdrojem všech badatelů jsou matriky narozených, oddaných a zemřelých. V té první najdete záznamy o narození dítěte, o jeho původu, sociální status, bydliště a povolání rodičů, jméno kmotra, zda je dítě sirotek nebo jestli nepochází z nemanželského lože. Svatební záznamy přinášejí informace o místě pobytu, stavu osob vstupujících do manželství, jejich vyznání, věku a povolání. V knize zemřelých se dozvíte, kdy a na co dotyčný zemřel, kde je pohřben, jaké povolání před svou smrtí vykonával a zda během života změnil místo pobytu.

Radost nad tím, jak se informace začínají pěkně hromadit, vám dříve či později pokazí zvláštní nečitelné písmo, kterým jsou psané starší záznamy – kurent. I když proniknete do jeho kudrlinkového tajemství, tady začíná opravdová detektivní práce. K tomu si přičtěte, že ne každý farář byl mistrem v krasopise, že se datum úmrtí často zaměňovalo s datem pohřbu nebo že farář občas zapsal stejné datum narození dalším deseti dětem, protože zrovna tu zimu byla cesta ke kostelu zasypaná sněhem. Naštěstí (nebo bohužel), pátrat můžete jen tak hluboko do minulosti, kam sahají dostupné záznamy a evidence.

Příběh třetí: Smrt během natáčení

Pražskými ulicemi se řítí kočár tažený dvojspřežím černých koní. Běžný natáčecí den se filmařům vymkl z kontroly, když se koně splašili od klaksonu projíždějícího auta. Vyděšení chodci uskakují před povozem, který se teď ulicemi řítí jako černá smrt. V posledním okamžiku kočí s vypětím všech sil vůz zastaví, kola se smýknou, koně naposledy zahrabou kopyty ve vzduchu. Vozka přepadne na dlážděnou cestu, ale k překvapení všech se hned zvedá, rozhlíží se a jeho jedinou starostí jsou koně. Teprve pak se uklidní a v tu ránu padne k zemi jak podťatý strom. Když dorazí filmový štáb, je už mrtev.

Materiálů, ve kterých lze pátrat, je opravdu hodně. V Praze například přihlášky pražského policejního ředitelství, na venkově gruntovní knihy a katastrální mapy. Důležité informace skrývají vojenské archivy a muzea, přístupné jsou seznamy legionářů nebo přehledy padlých. Ti, kteří odpluli za oceán, po sobě zanechali pasažérské listy. Na našem území pravidelně probíhalo sčítání lidu, každý řemeslník měl pracovní knížku nebo výuční list, nahlédnout můžete do kronik, hřbitovy nabízejí seznamy pohřbených. A tak dále.

 

Některé informace už ale nedohledáte. Bez vyptávání bych možná skutečnost, že se má prababička narodila jiným rodičům než těm, kteří ji vedli k oltáři, brala jen jako chybu v matričním zápise. Kdybych nebyla zvědavá, proč neměl praděda dva prsty, asi bych archivní záznamy o tom, co všechno vojáci podnikali, aby se dostali z pekla zákopů, minula bez povšimnutí. Na druhé straně už se zřejmě nikdy nedozvím, kde je pochován onen švihácký strýc, který zemřel jako pravý filmový hrdina. Ptejte se, dokud můžete.

Pořád si říkáte, proč se do toho vůbec pouštět? Možná proto, že i když se kosti našich předků už dávno rozpadly na prach, všichni ti dědové, strýcové a sestřenice dál žijí v našich genech a v našich vzpomínkách. Za nějakých sto let už tu nebude nikdo z nás. Jak na nás budou vzpomínat? Co po nás zůstane? Možná, že nic. A možná pár fotografií, několik popsaných listů a rodinná kronika, kterou někdo otevře a při jejím čtení se mu zjeví dávná minulost – váš dnešní život.

Uvedené příběhy jsou ukázky z autorčiny Rodinné kroniky.

Koukněte na: https://digi.ceskearchivy.cz http://genealogie.taby.cz www.vuapraha.cz www.nacr.cz