Krása japonské malby tuší Sumie. Jiná když je deštivo a když svítí slunce.

Vstoupil jsem do království výtvarnice Aleny Bártové. Zlaté světlo od všudypřítomného dřeva osvětlovalo rozdělané i hotové kresby. Všude okolo byly knihy, na stolech kelímky, štětce, tužky. Umění a tvorba Alenu provází již od dětství, ale zajímavé černé kresby na papíru s ní jsou vlastně docela krátce. Říká se jim sumie. Jde vlastně o japonskou malbu tuší, která využívá minimálního počtu tahů.

Krása japonské malby tuší Sumie. Jiná když je deštivo a když svítí slunce.

Osud tomu chtěl

V mládí Alena obdivovala Leonardovy anatomické kresby, Brandlovy a Rembrandtovy obrazy a úžasné grafiky Jiřího Anderleho nebo Oldřicha Kulhánka. Od barokního šerosvitu a české grafiky se ale díky svému muži, a dokonce i zprvu trochu nežádaně skokem dostala k naprosto odlišné výtvarné disciplíně. Ta je doslovným grafikám a hutnému prostoru barokní malby na hony vzdálená. Pracuje se v ní s volnou plochou a oko diváka spolupracuje a dokresluje tvary.

Duše dýně

Namísto poznávání tajů východní kaligrafie, ke které ji chtěl dovést manžel, navštívila Alena seminář tušové malby – sumie – který vedla paní Teri Ando z Japonska. Od kaligrafie ji totiž odrazovalo přesvědčení, že písmo je přesným odrazem myšlení určité civilizace a národa, spjaté s jeho jazykem i kořeny a bez znalostí jazyka, písma a myšlení je psaní textu kultur východní Asie pro neznalého asi to, co pro děti vybarvování omalovánek.

Tak se dostala k technice duchem zcela odlišné od její dosavadní tvorby. Pro tuto práci se používá tenoučký a velmi savý papír, barva se míchá přímo na štětci, jehož držení je specifické. Ale nejde asi pouze o technické věci, ale i o přístup a filozofii. Paní Ando na semináři přišla s tím, že během jejího učení se první tři roky učila „vystihnout duši dýně“.

Alena si mě v tomhle okamžiku rozhovoru přitáhla za rukáv a špitla, že ji strašně rozčiluje, když se o něco pokouší a ono to nejde. A tak tříleté dýňové období vynechala. Ale papíry, štětce a tuše nakoupila i tak a rovnou se vrhla do malování. Stejným způsobem se prý učila i šít. Začala s džínami. Sice šly rovnou do koše, ale naučila se na nich spoustu věcí. Kdyby se prý rozhodla třeba pro záclony, skončila by u lemování závěsů a takhle po pár letech ušije vše od kostýmu až po kabát.

[hide]

Kocour tuší

K Aleniným oblíbeným motivům patří kočky. Ta se objevila i na její první práci, která je dodnes vystavená v síni slávy – tam, kde se nalézají další práce, které nechce dát z ruky. Prý jsou kočky masoví vrazi s elegancí modelek, duší mazlíka a očima ďábla, s dokonalým tělem, díky kterému se pohybují s lehkostí baletky. Z počátku při výběru motivů Alena taky pokukovala po mistrech tušové malby (vždy tam je co se učit), jenže je hrdý patriot. Má ráda vše, co je dobře známo v naší zemi. Tradiční asijská malba je hlavně o symbolice, kterou našinec dost dobře nechápe. Ostatně, v současnosti se téměř nic neví ani o symbolice českých motivů. I přesto najdeme v její tvorbě vedle bambusů, borovic, pand, tygrů a pivoněk taky čápy, havrany, sýkorky, šípky, chrpy nebo jeřabiny.

Práce jedním tahem

Prohlížím si různé obrázky a ptám se na techniku. Aleně při vysvětlení zaplanou oči. Je vidět, že k technice z tak trochu nevyžádaného workshopu přilnula a zcela pro ni zahořela, a tak nadšeně popisuje: „Při práci s tuší se musí zapomenout na všechno, na co jste byli doposud zvyklí. Uvolněná ruka a držení štětce, jeho zvláštní namáčení, při kterém docílíte technikou různé odstíny šedočerné, rychlost práce. To vše je jiné než například při práci s olejem. Ve výsledném efektu se odrazí i momentální nálada. Jasně se pozná, kdy se vztekáte, kdy jste OK nebo úplně na dně.“ Pak mi ukazuje schovaný obrázek, který namalovala krátce poté, co jí doktor navždy uspal v náručí milovanou fenku. Oči jí zvlhnou, jakmile se na něj podívá.

Vše na první dobrou

Tušová malba není jen o motivech, náladě, prostoru, ale i o papírech s různou savostí a gramáží, kvalitně namíchané tuši a, což je zajímavé, velmi záleží i na teplotě a vlhkosti vzduchu. V případě, že je zataženo, deštivo, vlhkost okolo 90 % – nenamalujete nic pořádně. Tuš neschne. V extrémně suchých a horkých dnech zase schne rovnou na štětci. Tahle technika navíc neumožňuje opravy. Není to olejomalba, kterou můžete tvořit i několik let a vrstvit barvy, ani kresba s možností korektur. Je to prostě PRVNÍ DOBRÁ.

Když opouštím s díky ateliér, ještě se mi před očima objevuje obraz toho, jak se Alena pokouší co nejmenším počtem tahů vystihnout „duši dýně“. Nejenže tuto techniku dál sama používá a zdokonaluje se v ní, ale vede také semináře tušové malby. Je to jako brána do jiného světa i do jiné mysli.

Koukněte na: http://www.artbartova.estranky.cz/

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/02

Přečíst/koupit v digitální podobě

V Papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Žije v Nehvizdech se svou ženou a dvojčaty. Od malička se učil hrát na klavír, nyní je jeho hlavní profesí být muzikant a DJ a jezdí po celé ČR. Dříve se věnoval poloprofesionálně divadlu a napsal několik hudebních pohádek a je i spoluautorem celovečerní divadelní hudební komedie. Nyní se ve volných chvílích věnuje rodině a píše o svých dcerách blog na FB Dvojčata na útěku. V PDČ není ještě ani rok, ale rád by v roce 2018 rozšířil své působení i na jiné zajímavé články. Nyní je to rubrika Když táta vidí dvojmo...

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné