Malování na hedvábí: Barevné kouzlení s láskou, pokorou a radostí

V horku chladí, v zimě zahřeje. Vznáší se lehce jako motýlí křídla a zároveň se svou pevností vyrovná provazu. Když je černé, je to sama tma, v bílé jsou snad schovaní andělé. Všechny barvy rozzáří do nekonečné nádhery. Ještě nevíte? Hedvábí. A musím říct, že v ateliéru Lenky Sommerové to bylo vskutku hedvábně krásné…

Malování na hedvábí: Barevné kouzlení s láskou, pokorou a radostí

Lenko, vaše původní profese je výtvarná, nebo z jiného soudku?

Moje vzdělání je ekonomické, ale snad to tolik nevadí, aspoň si umím sama vyplnit daňové přiznání. A vždycky jsem, myslím, ve škole byla nástěnkář :-)

Co vás přitahuje na hedvábí?

Je to prostě skvělé médium. Jak pro samotnou malbu, tak pro prostorové kreace. Vezměte si jen těch způsobů, jakými se hedvábí tká – pavučinový šifon, tuhá organza, lesklý ponž, šustivý taft, objímající žoržety, slavnostní satén. Každá z těch látek jinak pohlcuje barvu, jinak odráží světlo, je jiná na dotek.

Jaký je vlastně váš „hedvábný“ příběh?

S hedvábím jsem se poprvé setkala před téměř dvaceti lety v Německu. Bydlela jsem tam nějakou dobu v rodině, kde měli na stěně akvarelový obraz. Pořád jsem kolem něj chodila a přemýšlela, na čem je vlastně namalovaný. Tou dobou jsem si také malovala, sama pro sebe. Když jsem se dozvěděla, že obraz je vytvořený na hedvábí, běžela jsem si koupit svůj první metr tohoto materiálu, dřevěný rám, štětce, prostě všechno. A úplně mě to dostalo – jak se barvy rozplývají a kolik tato technika skýtá možností.

Založila jste Ateliér Lenóra. Nosila jste hedvábí už předtím? Nebo jste se do něj zahalila až poté, co jste s ním začala pracovat?

Hedvábí jsem dřív nenosila. Nyní se do něj halím, hlavně když zkouším, co vydrží nový typ doplňku. Hedvábí mě zajímá jako materiál a líbí se mi nejvíc na jiných ženách. Dělá mi radost, jak skrze moje šperky o sobě žena promlouvá. Šperky našeho Ateliéru jsou tak vymyšlené – aby se daly mezi sebou dobře kombinovat, vrstvit, barevně ladit. Dají se nosit různými způsoby, a to je právě to krásné – když zákaznice šperk nosí svým způsobem, který mě třeba zatím ani nenapadl.

Z hedvábí lze vytvořit i krásné doplňky

S Ateliérem jste začala sama. Máte v současné době spolupracovníky nebo zaměstnance?

Po návratu z Německa jsem pár let pracovala v antikvariátu a vedle toho si malovala na hedvábí. Pak jsem chtěla být paní svého času a od roku 2004 se hedvábí věnuji na plný úvazek. Tím jsem sice o veškerý čas na dlouho přišla, ale nelituji. Nyní na to již nejsem sama, mám spolupracovníky, stálejší i občasné.

Jaký byl proces seznamování se s různými postupy a technikami?

Ze začátku jsem si občas připadala jako Cimrman a objevovala objevené. Musela jsem si přijít na věci, které bych se asi naučila na výtvarné škole. Třeba že mám mít na každou barvu jiný štětec! Nebo jak zacházet s pigmenty, jak je odvažovat a jak si vést barevnou „kuchařku“. Vyzkoušela jsem všechny možné techniky, až si vytvořila své vlastní postupy. Prvních pár let jsem opravdu z dílny moc nevycházela. Bylo to fascinující období, ale také velmi náročné. Je velký rozdíl, když děláte něco jako koníček nebo vás to má opravdu uživit. V tu chvíli přichází také zodpovědnost vůči
zákazníkovi – lámete si třeba hlavu, jak ustálit nějakou barvu, která stále spouští… A vůbec musíte řešit spoustu provozních věcí. Na vlastní tvorbu připadá vlastně menšina času.

Vaše výrobky jsou nádherné a jsou mezi nimi i originální nápady jako třeba kulaté korálky zabalené v hedvábí. Je to vaše osobní know-how?

Jsou typy šperků, které různí výtvarníci zpracovávají každý nezaměnitelně a po svém. Zrovna korálky zabalené v látce tu byly prý už v 60. letech. Vím také o afrických špercích tohoto typu. Občas vás může napadnout něco, co už tu bylo. Nyní jsou zase v módě, řekla bych. Máme ale spoustu jiných typů náhrdelníků, které jsou tak své, že jsou prostě jen a jen Lenóra. Vždy dlouho trvá, než vypustím nový typ šperku. Chci, aby dobře seděl, byl variabilní, prostě nejen hezký na figuríně, ale také nositelný.

Jak je to s vaší klientelou? Máte nějaké stálé zákazníky?

Stálé zákaznice jsou můj hnací motor. To, že se vracejí a mají už sbírku mých doplňků, to je prostě radost. Potkávám se s nimi na řemeslných trzích nebo mě přijdou navštívit do dílny. Jsou to dámy, co potřebují reprezentovat, mámy, co si chtějí udělat radost, a taky malý holky, kterým prostě hedvábné korálky nebo kytička ve vlasech tolik sluší!:-) Proto mám v sortimentu nejen náročné šperky, ale také drobnosti. Naše výrobky jsou také častým dárkem, mají je v šuplíku pro své návštěvy také firmy či úřady. Baví mě, když přijde třeba zakázka nějakého souboru na vytvoření
jednotného doplňku – šály, brože…

Hedvábí můžete mít v mnoha odstínech

Před časem jste se seznámila s Jitkou Dvořákovou, šperkařkou, o které jsme v našem časopise také psali. Co vám toto setkání přineslo?

Jitčiny šperky mě očarovaly. Spolupráce se šperkaři mě vždy těší, když vidím, jakou symbiózu jejich originál a naše hedvábí může vytvořit. Takhle jsme oblékali také třeba filmové loutky.

Loutky? Řeknete nám o nich něco?

Hedvábí je poddajné, takže záhyby na oblečení malých loutek vypadají přirozeně. Byla to spolupráce s finskou režisérkou Katariinou Lillqvist. Ale ty kostýmy šil zase někdo jiný, já jen barvila hedvábí. Na výrobě jedné loutky se podílí několik lidí různých profesí, bylo zajímavé do tohoto světa nahlédnout.

Máte dvě děti a k tomu bydlíte mimo Prahu, zatímco Ateliér Lenóra má sídlo v Praze. Jak to vlastně jde skloubit?

Vytvořila jsem koncept stálé kolekce IRIS, u které nemusím být osobně ve všech fázích výroby. Ale hlavně – bez mého skvělého muže a skvělých hlídacích babiček a dědečků by dílna nebyla. Do Prahy jezdím tak jednou týdně, to opravdu stihnu jen to nejnutnější. Před pár lety jsem pro mezinárodní textilní výstavu připravila autorskou kolekci, která byla inspirovaná starými jabloněmi v zahradě mé babičky.

Tak to musí babičku těšit! Nosí také nějaké vaše šperky nebo šály?

Tuhle moji babičku už tady vystřídal nový život, naše první dítě. Měla ode mne malovaný polštář a vážila si ho natolik, že ho měla vystavený v igelitu, aby se mu nic nestalo.

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné