Když život končí. Upřímné zápisky z třídního srazu po 75 letech

Čas od času se mi naskytne nějaké neobvyklé focení a já zase zažívám pocit „všechno je jednou poprvé“. Nikdy jsem třeba nefotil reportáž z třídního srazu. Ale stalo se a já byl na jeden sraz bývalých spolužáků pozván. Zadání mě zaujalo hned… „Nafotit sraz studentů s aktuálním věkovým průměrem 91 let.“ Nešlo říci NE.

Když život končí. Upřímné zápisky z třídního srazu po 75 letech

Sraz se konal v jedné plzeňské restauraci. Začalo mě to bavit hned od začátku. Sraz takové „extra třídy“ funguje jako zázraky v Lurdách. Jakmile se holky a kluci uvidí, odhazují hole, objímají se, líbají, usmívají a z očí jim září plamínky radosti.

Jsou to zase kluci a holky z jedné třídy, plni společných vzpomínek, zážitků z mládí, které je dodnes nabíjejí radostí. Byl jsem to já, kdo na srazu „sál“ energii. Radost ze setkání, z toho pocitu „ještě jsme tady“, z vědomí, že dnes je dnes a zítra… kdo ví? „Tak připijme na zdraví, kamarádi, a vzpomeňme na ty, co byli minulý rok naposledy…

Fotil jsem ty krásné ženy a muže, občas byl dojat, občas se s nimi smál. Tak vznikl nápad o nich napsat. A kdo jiný by to měl sepsat než jedna z nich, paní Blanka, která má dar položit spolužákům ty správné otázky a sestavit z odpovědí pohled na život na konci konce. Inspirující text. Záleží na nás, zda budeme na konci mít ještě jiskru v oku jako holky a kluci, které jsem měl tu čest a radost poznat.

P.S.: Co nám dělá „jiskru v oku“, ať jsme staří nebo mladí? To, že máme pro co žít, na něco se těšíme, cítíme lásku k někomu a také od někoho. O tom všem čtu právě knížku: „Rachel Joyce – Milostná píseň Queenie Hennessyové“. Příběh z hospicu, u kterého slzím i se směji. Život sám až na dřeň. Doporučuji.

 PO-2  SRAZ2019BW-131  SRAZ2019BW-78  holky 

KDYŽ ŽIVOT KONČÍ

Blanka FILIPCOVÁ

Čím jsem starší, tím neodbytnější je otázka: Jak žít, když budoucnost je stále kratší, když konec je stále bližší? Jsou po ruce nějaké návody, vzory, zkušenosti? Ví to vůbec někdo? Jak být starý a ovládat ars vivendi – umění žít – v době, která mládí a mladistvý vzhled postavila na piedestal!

 blanka 

To, jak lidé žijí, je velké téma pro myslitele všech dob. To platí i o stáří. I u nás je v posledních letech stáří pod drobnohledem – od různých věd až po média. Zájem a poznání ale končí u těch, kterým je osmdesát. Zejména ve výzkumech se používá kategorie 80 a více. Mě ale zajímá právě ono VÍCE. Jsem sociolog a je mi devadesát jedna. Takže žádný div.

Mám ale jedno velké štěstí, mám se koho zeptat. Patřím ke spolužákům, kteří jsme společně maturovali v roce 1947 na reálném gymnáziu. Čím jsme starší, tím častěji se scházíme, v posledních letech jedenkrát za rok. Generační tíhnutí je stále silnější. A tak, když nám bylo 86, po druhé 89 a nyní, dokonce když je nám 91 let, připravila jsem pro nás řadu otázek, plna zvědavosti na výsledek. A jaká radost, všichni byli ochotni a schopni dotazníky vyplnit. Tak snad i vás zaujme, co jsme o sobě prozradili.

Jak se žije v pozdním stáří?

Hned úvodem musím říci, že to, co jsme se sami o sobě dozvěděli, bylo svým způsobem objevné i pro nás. Najednou se vidíme ne jako jednotlivci, ale jako celá svébytná skupina.

Začneme tím, jak se cítíme, co ještě můžeme dělat, jak můžeme žít. Hlava nám všem funguje dobře. Horší je to s fyzickou kondicí. Tělo chátrá rychleji. Všichni hluchneme, oči neslouží, zuby vypadávají. Ale to všechno je „reparabilní“ – brýle, třetí zuby, sluchadla.

Překvapivě ale nejvíce a všem – v různé míře – vypovídají službu nohy. Hůl se stala pro většinu trvalým průvodcem životem. A objevili jsme význam zábradlí. Ovšem to, že všichni máme jasnou hlavu a opakovaně to prohlašujeme, je skvělá zpráva. Demence, Alzheimer – to jsou velcí nepřátelé stáří a nám se zatím, až na jednu výjimku, vyhýbají. S hlavou to tedy stále jde, tělo si ale jde svou cestou. Větší únava, jsme stále pomalejší, labilnější a jeden z nás dokonce říká: už nic nefunguje!

Co děláme, jakým činnostem se věnujeme? Napočítala jsem asi 24 činností, kterým se věnujeme. Chcete-li zjistit, zda je to hodně nebo málo, podívejte se sami na sebe. Některé aktivity patří do života každého z nás. To nepřekvapí. Všichni v nějaké podobě a míře si stále ještě obstaráváme domácnost, uklízíme, vaříme, všichni čteme noviny, posloucháme rozhlas, díváme se na televizi, čteme knihy, po obědě si poležíme. To je naše každodennost.

Pozoruhodné je, že jsme stále ještě schopni samostatného života, i když často s pomocí rodiny. Pořád jsme aktivní – někteří ještě sportují, hrají tenis, cvičí jógu, jezdí na kole, pracují na zahradě, a dokonce několik z nás jezdí stále ještě autem a to s velkým požitkem. Dva kolegové ještě pracují na částečný úvazek, jeden přednáší zahraničním studentům na lékařské fakultě, druhý se věnuje svému životnímu tématu – klimatickým změnám – a píše do vědeckých časopisů domácích i zahraničních.

Já se zabývám úvahami nad životem v pozdním věku, jedna spolužačka, jejíž životní profesí a láskou je hudba, nemůže žít bez koncertů, a nejde-li na koncert, každý večer se doma dívá na DVD na nějakou operu, čte knihy v angličtině a němčině, a dokonce chodí na hodiny řečtiny, další spolužák se věnuje skautům, vymýšlí pro ně programy, k tomu píše něco o historii svého města… Prostě každý si žije tak trochu po svém.

A co nás ještě udržuje při životě a je výrazem naší životaschopnosti – pečujeme o svoji kondici. Stále nám ještě záleží na tom, jak vypadáme. Kdysi byl v televizi pořad o stáří a protagonistkou byla stará paní v šedivých teplácích, celá neupravená… Tak to není náš případ. Naopak, snažíme se ještě dobře vypadat, kadeřnice, manikúra, pedikúra, lehké nalíčení a hezké oblečení, když jdeme mezi lidi, to vše nás stále zajímá. A ani muži nezůstávají pozadu. Soudím podle toho, že na každém našem setkání všichni vypadali výborně.

Náš život má i své smutné stránky. Jsme smutní, že nás opouštějí blízcí lidé, s nimiž jsme prožili kus života, i z toho, že si musíme říci – ano do téhle kategorie patřím i já! Pokud ale mezi našimi přáteli jsou i mladší lidé – a není to výjimka – pociťujeme to jako velké bohatství. Přinášejí nám jiná témata, jiné názory, jiné pohledy na život a často i více optimismu. Nejsilnější pouto pro nás všechny je rodina. S tou trávíme hodně času a zdá se, že nejen s dětmi, ale i s vnoučaty a pravnoučaty máme dobré vztahy.

Možná, aniž bychom si to uvědomovali, přispíváme k překonávání generační propasti, kterou hloubí moderní technika. Jsme generace, která vyrostla v klasické kultuře nesené knihou, slovem, písmem, bezprostřední lidskou komunikací. Naše vnoučata a pravnoučata vyrůstají v jiné – nikoliv horší či lepší – kultuře. Méně čtou, méně se hýbají, více než živou komunikaci pěstují virtuální kontakty.

Rozevírají se generační nůžky a to dvěma směry: my se těžce vyrovnáváme – často s pomocí svých vnoučat a pravnoučat – s novými technologiemi, ale na druhé straně hrozí, že oni ztrácejí kontakt s tradiční kulturou. A jsme to my – a ještě generace našich dětí – kdož mohou pomoci. To, že se často setkáváme s našimi vnuky a pravnuky, že si rozumíme, že vidí, jak žijeme, že nám, doufejme, naslouchají, způsobuje, že se setkává minulost s přítomností a nepozorovaně, za závojem každodennosti se udržuje kulturní kontinuita.

A ještě jedna v našem věku možná překvapivá věc – nejsme tak zcela lhostejni k druhému pohlaví. Všichni muži bez výjimky se rádi ohlédnou za pěknou ženou. „Ženy se mi stále líbí, rád vzpomínám na lásku, na sex,“ svěřil se jeden ze spolužáků. A ani ženy nejsou nevšímavé. Jedna má ještě přítele, druhá říká: „Zamilování mi přetrvává a jsem za to ráda.“ Ani tuhle stránku života jsme ještě nevykázali mezi „science fiction“.

To vše bylo možno vyčíst z našich činností. Určitě neodpovídáme představě staroušků klimbajících u televize. A to nás může naplnit jistým optimismem. Co je v šedesáti sedmdesáti samozřejmé, v osmdesáti překvapující, je v našem věku tak trochu hodno obdivu!

Konec – přemýšlíme o něm?

Kdy jindy si uvědomovat konečnost lidského bytí, když ne teď? Nikdo na světě neví, co je smrt, ale nemůžeme o ní nepřemýšlet. Jaký bude asi můj konec? Tahle představa nás stále více zaměstnává. Na smrt myslíme – někdo více, někdo méně – nyní stále častěji. Ale beze strachu. Spíše jsme zvědavi, jaké to bude, nebo prostě bereme smrt jako něco samozřejmého, co musí přijít.

Jediné, čeho se bojíme – umírat dlouho a v bolestech. Toho se bojí každý člověk. Někdo si je jist, že smrtí vše končí, někteří přeci jen neví… Možná, že tu svou roli hraje i to, že mnozí z nás v něco věří, jen někteří jsou uvědomělí ateisté. Stejně mi ale připadá zvláštní, jak racionální a nedramatické jsou naše myšlenky o smrti, o konci. Tomu odpovídá i několikanásobně ověřený fakt: stále jsme hluboce zakotveni v přítomnosti, v životě, nesrovnatelně více než v myšlenkách na konec!

Ráno – jen s výjimkou dvou žen – se stále ještě probouzíme s pocitem, že „jsme rádi na světě“. Do jisté míry takový je i náš celkový životní postoj. Život je i dnes, nebo právě dnes, dar, něco skvělého, tak mnozí prožíváme každý den. Ne všichni jsou tak dobře naladěni, nicméně i ti se snaží každý den pokud možno prožít dobře. Někdy se daří, někdy ne, jen dvěma – těm, co i rána nemají dobrá – se to ale vůbec nedaří.

Zdaleka nežijeme jen vzpomínkami, což se u starých lidí běžně předpokládá. Ne, žijeme hlavně přítomností – teď a tady! Dokonce si ještě děláme malé nenáročné plány do budoucna – třeba jak prožijeme léto. Ano, jsme silně připoutáni k životu a v tom je naše síla. Ale přeci jen – každý jsme se museli setkat bezprostředně se smrtí někoho blízkého. Ta chvíle přechodu z bytí do nebytí je obestřena něčím nepochopitelným, tajemným. Možná právě proto, že jde o prožitky tak intimní, tak duši zasahující, nechtěli o nich mnozí z nás vůbec mluvit.

  SRAZ2019C-7  SRAZ2019C-17 

Ohlédnutí za životem

Když se život nachyluje, nelze se neptat: jak jsem žil, co jsem ze svého života a se svým životem udělal? Většina je naprosto spokojena, a to bez jakýchkoliv výhrad, s tím, jak prožili život, jen několik z nás se vyjadřuje trochu kriticky. A stejně hodnotíme klíčová rozhodnutí, která na dlouhý čas či navždy nasměrovala náš život – byla dobrá. A jen několik z nás je ke své minulosti kritičtější.

Ti, kteří jsou spokojeni s tím, jak život prožili, by také nic neměnili. Jejich postoj je zcela koherentní. A totéž platí o těch z nás, kteří mají kritičtější postoj k tomu, co bylo. A ještě jedna věc je zajímavá: kritické jsou vesměs ženy! A velká většina z nás ničeho v životě nelituje. „Ničeho nelituji. Lituji jen, že se blíží konec. A tak si říkám: to už je všechno? Škoda!“

Jak si vysvětlit tu neuvěřitelnou spokojenost? Jistě tu působí mnoho věcí. V první řadě – vzpomínky jsou vždy selektivní. Vybíráme, něco si ani nechceme pamatovat. S odstupem let vidí člověk to, co zažil, podstatně jinak než ve chvíli, kdy to prožíval. Ale stejně je to podivuhodné. Vždyť jsme generace, přes kterou se „převalilo“ tolik historických událostí, jsme typická „osmičková“ generace.

Člověk by řekl, že v naší generaci objektivní podmínky, v nichž jsme žili, silně ovlivní i náš pohled na vlastní život. Ale nezdá se. Naopak se zdá, že síla života, který jsme si my sami v daných podmínkách utvářeli, je větší než síla „velkých“ dějin. Překvapivé!

Máme nějaké poselství?

Ano! Pěstujme dobré lidské vztahy, mějme se rádi, mějme rádi své bližní a pomáhejme si. Jak řekl náš ateista – stačilo by dodržovat desatero. Ve světě, který se nám často opravdu nelíbí, pěstujme alespoň tam, kde žijeme, hřejivé enklávy, v nichž nám bude dobře. Snad nejen naše slova, ale hlavně náš dlouhý život může být dobrým vzkazem a poselstvím pro druhé!

---

Tento článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2019/08. Celý výtisk můžete sehnat elektronicky v v PDF našem e-shopu. Tam také seženete všechny naše předchozí čísla.

Nové číslo PDČ koupíte v trafikách GECO Tabák, Inmedia, TRAFIKA a ve vybraných prodejnách Albert (podívejte se mapu prodejních míst). Nejraději vám nové číslo pošleme do schránky přes předplatné.

Pravý domácí časopis... je časopis. Pro mne to ale není jen sešit naplněný texty a obrázky. Je to energie celé té nádherné party, kterou tvoří autoři i čtenáři dohromady. Energie celého kmene, která se každý měsíc zhmotní v podobě dalšího vydání. Pokud mohu k té energii něco přidat, přispět, nejčastěji nějakou fotografií, mám vždy velikou radost. Vím, že v tu chvíli více dostávám, než dávám. Jestli máte malování světlem rádi tak jako já, můžete se na nějaké mé fotografie podívat na pixpo.cz

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné