Kdo vlastně založil servery Jobs.cz a Prace.cz? Inspirující rozhovor s Liborem Malým

Podařilo se mu úspěšně založit a provozovat servery Jobs.cz a Prace.cz, které poté neméně úspěšně prodal. Díky tomu už by nemusel vydělávat ani pracovat. Rozhodl se jen pro to první. Pracovat a být užitečný chce totiž dál. A tak se věnuje podpoře spirituálních komunit, rozvoje myšlení ekonomiky daru a filantropických projektů, které ho oslovují svou pozitivní energií. Provozuje server Hearth.net, který je založen právě na štědrosti. Je praktikujícím buddhistou. V loňském roce zorganizoval první učení Jeho Svatosti Dalajlamy v České republice.

Kdo vlastně založil servery Jobs.cz a Prace.cz? Inspirující rozhovor s Liborem Malým

Libor Malý je bohatý. Penězi. Ale nejen jimi. Byla jsem rozhodnuta mluvit v tomto rozhovoru o jeho bohatství otevřeně a na rovinu, ale nakonec na to nějak nedošlo. Nakonec mě víc zaujalo tibetské harmonizační tričko, které měl Libor na sobě a které mu pomáhá překonat náročný rok dřevěného draka. A hlavně mi během našeho povídání došlo, že ty slavné peníze, které jsou nezřídka zdrojem hádek, nedorozumění a nepříjemností, vlastně vůbec neexistují. Že neexistuji ani já, ani Libor. Že je to všechno skutečně neskutečné.

Když jsme vám poprvé ukázali náš časopis, na kterém máme v podtitulu napsáno O všem, co je skutečné, evidentně vás to pobavilo. Proč?

Víte, je zajímavé, jak si různí lidé vysvětlují slovo víra. Mnozí říkají materialistickému světovému názoru skutečnost, ale z mého pohledu je to zas a jenom neskutečná víra. Víra v to, že svět je skutečný. A ta je stejná jako náboženství. Ať už je jakékoliv.

Vidíte třeba les a říkáte si: Hele, to je krásný les. Ale co to ve skutečnosti je? Množina stromů. A že z ní naše mysl vytvoří les, je jenom její mentální koncept. Tam žádný les není, tam jsou jenom stromy a my si říkáme, že když je někde větší než malé množství stromů, tak je to les, a všem je to jasné. Tak vznikl les, ale ve vesmíru ve skutečnosti žádný les není. To je jenom mentální koncept v hlavě. Celý náš svět je jen koncept naší vlastní mysli a jedna věc je jistá, a to, že není skutečný.

Co je tedy skutečné?

Na to se těžko odpovídá. Vesmír a časoprostor, ve kterém věříme, že existujeme, jsme schopni nějak technicky poznat a popsat. Možná ne hned, ale teoreticky ano. A moje teorie je, že hranice vědeckého racionálního poznání je dána hranicí vesmíru. Ale co je za tou hranicí? Co kdybychom se na vesmír dívali z určitého úhlu jakoby vně vesmíru, z nějakého bodu mimo něj? Z bodu, kde neplatí nic, co platí uvnitř, protože tam není ani prostor, ani čas, ani nic? Otomto bodě říká Buddha, že je podstatou všeho. Že podstatou všeho je prázdnota, uprostřed ní se zjevují jednotlivé vesmíry a v nich si povídáme o stromu, o lese, o časopisu a o všem, co je skutečné. Ale když si to kvantově rozebereme do poslední částečky, ze které je to složeno, tak kde ten vesmír najednou je? Není to jen hologram, iluze, sen? Takže, podle mě, jediné, co je skutečné, je to „nic“ vně vesmíru. A všechny meditační praxe vedou k tomu, aby se nám podařilo jednoho dne, jednoho života, vysunout své „vědomí“ vně tohoto vesmíru, kde není žádné ego, žádné tělo, žádná smrt. Křesťané tomu říkají život věčný, buddhisté nirvána.

Proč se nám nedaří vědomí do tohoto bodu dostat? Nebo proč vlastně nějakou částí své bytosti nechceme?

K tomu mám takový příměr. Když jsem byl malý kluk, babička měla pletací stroj a klubíčko, které se občas zašmodrchalo a nebylo jednoduché ho znovu rozplést. Naopak, když jste to chtěli rozmotat a zatáhli jste, ještě více se to utáhlo. A jak si takovou situaci člověk vysvětlí? „Já to věděl, nejde to.“ A hotovo. Žádné další rozplétání, protože to prostě nejde. Meditace nejsou nic jiného, než že člověk sedí jako blbec zavřený a hodiny a hodiny mysl postupně rozmotává. A najednou se to popotáhne a zase kousek… A proto ti mudrcové z Tibetu sedí v jeskyních, rozmotávají, a najednou bingo, jsou vně. A je z nich osvícená nebo realizovaná bytost, všechno a nic současně.

Uměl byste odpovědět na otázku, jak působí na tibetského mnicha v jeskyni, který už dejme tomu dospěl do stadia nic a všechno dohromady, takzvaně obyčejný člověk, který se ještě z nějakého důvodu pachtí za tím, aby vydělal pro rodinu, aby měl navařeno, aby měl střechu nad hlavou?

Na to je jednoduchá odpověď. Tomu se říká milující soucit. Je to úplně stejná emoce jako má matka ke svému dítěti, když vidí, jak se o něco snaží, a chápe, že není žádný způsob, jak mu to vysvětlit, protože je prostě moc malé. Jediná varianta je nechat ho sáhnout na plotnu, aby se spálilo. A kontrolovaně ho nechá to udělat. Dítě řve, matka mu nabídne pomoc v podobě mastiček a náplastí a ví, že je to nejlepší způsob, jak dítě získá zkušenost, že plotna je horká. Ti mniši mají úplně stejný postoj. Oni vědí, že není žádný způsob, jak lidem vysvětlit, jak se věci mají, soucítí s tím, jak lidé trpí, jak mají spálené ruce od ploten, na které si sahají, ale současně vědí, že to je pro ně nejlepší způsob, jak se mohou posunout na cestě dál.

Vy sám meditujete?

Snažím se. Je mnoho různých typů meditační praxe. Některé jsou krátké, a ty se snažím dělat relativně často. Říká se tomu guru jóga, kdy se spojíte v srdci se všemi svými mistry, a trvá to třeba jen dvacet vteřin. Potom máte praxe, které trvají třeba dvě hodiny. A na to člověk hned tak čas nemá. A pak je jedna praxe, kterou můžete provádět nonstop. To kdybych dokázal… ach, to bych chtěl. Jde mi to opravdu jen občas.

A je to dobré, když to jde?

To víte, že ano. Protože tak vlastně můžete být zároveň v tom prázdném prvotním stavu bytí a současně fungovat tady v tom vesmíru, protože mezi těmi dvěma stavy pak není žádný rozdíl. Žádná dualita.

To je vaše náboženství?

Asi ano. Vždyť co si vzít z pověsti o Adamovi a Evě? Já tedy nejsem žádný expert na Bibli, ale myslím si to takhle: Když ještě byli v ráji, byli čistí, nevěděli, že jsou dva, navzájem se sice viděli, ale nikdy je nenapadlo, že jsou dva. Protože jejich mysl ten koncept „dvojnosti“ ještě nevytvořila. Byli vlastně ve stavu osvícení, v prázdnotě, v níž se zároveň „zázračně“ zjevuje i veškeré jsoucno. Neměli ani myšlenku, že jsou stejní, ani myšlenku, že jsou rozdílní, prostě to neřešili. Pak ale Eva snědla jablko poznání a najednou jí došlo: Hele, vždyť to je – dobré. Začala hodnotit a jedním cvaknutím mysli Evy se objevila dualita. Když je totiž něco dobré, musí k tomu být i opak – špatné. Vznikla dualita, vznikla Eva i Adam. Takže vlastně celý omyl vzniká proto, že se naše mysl „přecvakne“ do duality tím, že něco vyhodnotí. To se mi líbí, to se mi nelíbí, chutná, nechutná, to je dobré, to je špatné… Pokud nebudou hodnotit, mohou být Eva s Adamem v ráji navždy.

Mohu se zeptat, jestli se vám daří opravdu v životě nehodnotit?

Hezké je o tom povídat a horší je to dělat. Takže hodnotím, a právě to je potom zdrojem všeho napětí. Každý máme svůj unikátní úhel pohledu, který je pro nás ten jediný pravdivý. Neexistuje absolutní nebo objektivní pravda, ale jen naše vlastní subjektivní vnímání, subjektivní pravda. A rozpory vznikají hodnocením. Proto jediným udržitelným principem chování je hluboký respekt k tomu druhému, protože i on má svoji vlastní pravdu, která vychází z jeho zkušenosti a z jeho touhy vidět věci po svém. Nejlepší je nehodnotit. Vše je dobré.

Jak jste se dostal k buddhismu? Jaké bylo první setkání s ním?

Já si buddhismus vlastně vymyslel v hospodě. Seděli jsme tam se spolužáky z vysoké školy a byl tam i kamarád, který vstoupil do Církve adventistů sedmého dne, a začal nás přesvědčovat. A já říkal: Hele, tak mi vysvětli, co ten Bůh vlastně je a jestli je skutečně absolutně dokonalý? On říká: Jasně. A já na to, že absolutně dokonalé může být jen to, co není. Protože i kdyby v celém vesmíru byla jen jedna jediná bytost, která řekne, že se jí to nelíbí, tak už to není absolutně dokonalé, ale jenom relativně dokonalé. A o čem můžeme mít jistotu, že k tomu nikdy nikdo nezaujme žádný názor? O tom, co není. To znamená, že není možné mít k tomu jakýkoli postoj. Tím pádem jedině to, co není, je naprostá dokonalost. Až později jsem si přečetl, že podstatou buddhismu je prázdnota. V tu chvíli jsem úplně zešedivěl a říkám si v žertu: Tak to je nefér, to jsem si přece vymyslel já a on mi to nějaký Buddha o nějakých dva tisíce let dříve vyfoukl. Takže tím mě to zaujalo. Měl jsem za to, že jsem si vymyslel nějakou blbost v hospodě, a najednou koukám, že je to základem obrovského světového systému.

Mluvil jste o tom, že principem náboženství je víra. Principem buddhismu je, jak jste řekl, prázdnota, tedy nikoli víra?

Dlouho jsem zastával názor, že buddhismus není víra, ale když jsem byl v Tibetu, tak jsem navštívil nějaké kláštery, a tam jsem prožil velké zklamání. Protože tam to často jsou normální instituce, církev jako každá jiná. Takže od té doby se zdráhám říkat, že buddhismus není víra, protože značná část, bohužel, je víra také a vede lidi úplně stejně jako katolická církev. Jen k tomu nemáte kostel, ale buddhistický chrám. Princip vedení lidí je však stejný.

Rozhodně netvrdím, že buddhismus je spása lidstva. V každém systému je vždycky škola nebo učení, které je velmi staré, hluboké a těžko pochopitelné. A je jedno, jestli to je islám, hinduismus, křesťanství, židovství, indiáni. V každém tom učení je pak nějaká škola pro ten zbytek, pro většinovou masu lidí. Buddhismus je to samé. Máte spoustu různých škol pro masy lidí, které zdaleka neříkají všechno.

Jak hledí na vámi zmíněnou institucionalizovanost oni osvícení mniši, kteří po mnoha letech v jeskyni rozpletli klubíčko své mysli?

Já jsem nikdy nebyl mnichem, který seděl třicet let v jeskyni, a s žádným jsem o tom nikdy nemluvil, takže všechno, co teď řeknu, je jen moje domněnka. Ale myslím, že jim je to asi úplně jedno jako vše ostatní, protože je to možné, a proto se to děje. A vzhledem k tomu, že prvotní stav bytí je neduální, tak z určitého úhlu pohledu vlastně jste vším, co je, vy jste radostí, vy jste bolestí, vy jste zrozením, vy jste smrtí, vy jste Petrem, Janou, Hitlerem, Ježíšem, žirafou, srnkou, žábou, ufonem, duchem, mrtvolou, čímkoliv. Tak proč byste nemohla být institucionalizací? Proč ne? A co je na tom? V tomto stavu všechny protiklady mizí, dobře i špatně je jedno a to samé.

Je fakt, že bohatství a institucionalizovanost tibetských klášterů pohoršuje především nás, kteří o tom nic nevíme a kterých se to vlastně netýká. Podobně jako mnozí lidé, kteří četli knihy osvíceného mystika Osha, nemohli pochopit, jak to, že ten muž měl rád bohatství a rád si jezdil třeba v mercedesech. Ačkoli se říká, že právě bohatý člověk může dojít osvícení snadněji, protože nemusí ztrácet čas tím, aby sebe a případně svou rodinu zajistil a zabezpečil. Myslíte, že je to pravda?

Já si myslím, že je to úplně jedno. Někde zase máte napsáno, že blahoslavení jsou chudí duchem. Tím se chce říct, že člověk, který nemá moc velké vzdělání, moc nemudruje, nepřemýšlí a prostě jenom je, se může najednou přirozeně dostat do toho proudu bytí. Stejně tak majetek může mít pozitivní vliv, protože nemusíte řešit existenční problémy. Ale musíte řešit důsledky z majetku vyplývající, musíte se o něj starat. A to vám bere čas a kapacitu. Chudý člověk se zase musí starat o to, aby se uživil, a to zase bere čas a kapacitu jemu.

Ale není nic špatného majetek mít, protože i to je stejně jenom iluze. Iluze, že správně by to mělo být tak a tak. A špatně je to obráceně. Třeba ten Osho v mercedesu. Říkáte si, to je špatné, tak to nemůže být, on je osvícená bytost a sedí si v mercedesu. Nejsem osvícená bytost a říkám, že to je špatně. Ale on nemá žádný problém a sedí si v mercedesu dál. Takže kdo má problém? On, nebo já? Já, protože já stále hodnotím.

Existuje také hezká knížka Bláznivý jogín. Je o tibetském jogínovi, který došel hodně vysokého stavu realizace. A pointa je v tom, že ačkoli to byla osvícená bytost, kamkoli přijel, tam osouložil nějakou ženu, případně všechny, které tam byly. A vy, když to čtete, říkáte si – tak buď jsem úchyl já nebo je něco špatně v té knížce nebo mám nějaký divný názor nebo co se mi to kdo snaží říct? A když knížku dočtete do konce, zjistíte, že se vám snaží říct, že člověk si vytvořil nějaký mentální koncept o tom, jak věci mají „správně“ být, ale ony prostě mohou být úplně jinak.

To bych si pak ale nemohla myslet ani to, že správné je nezabíjet?

Každý si nese důsledky svých činů. Když zabijete, způsobili jste někomu mezní bolest, a protože všechno je ve své podstatě neduální, tak komu jste ve skutečnosti způsobili mezní bolest? Sami sobě. Takže koho to ve finále bude mezně bolet? No, přece mě samotného. A když člověk tohle vědomí má, tak proč by vraždil? Zabíjíme jenom sebe sama. Ale pozor – když jste opravdu plně realizovaná bytost (a takových žije na světě, jen co by prstů na jedné ruce napočítal, rozhodně ne více), ve skutečnosti už ve vás není nikdo, kdo by byl. Tím pádem taková „bytost“ může klidně někoho zabít, protože ten zavražděný člověk předtím třeba také někoho zabil a teď třeba není nikdo jiný, kdo by mohl zabít jeho. A tak to ta realizovaná bytost prostě se soucitnou láskou může udělat. Protože ona už není bytostí v pravém slova smyslu, ona už je jenom principem osudu, v podstatě osudem samotným. Ale teď si možná řeknete: „Aha, takže já si můžu zabíjet, jak se mi zlíbí“? Odpověď je krutá a vyžaduje velkou míru zodpovědnosti. Ano, můžeme, jsme svobodné bytosti, a proto se to bohužel v různých částech světa dnes a denně děje. Ale musíme si vždy plně uvědomovat všechny důsledky toho, co děláme. Vše, co učiníme, činíme sami sobě a jednou to naplno prožijeme a nelze se tomu vyhnout.

Vy jste se před krátkým časem přestěhoval za Prahu, protože tvrdíte, že vám velké město nedělá dobře. Čím?

Já to tady prostě těžko nesu. Přemýšlel jsem o tom – možná jsem blázen –, ale moje interpretace je, že jsou tady jakési dvě energetické vrstvy. Jedna pozitivní, plusová, silná, stará, historická, alchymistická, sakrální geometrie, kláštery… A na tom je obrovské množství negativních, uzavřených, vystresovaných lidí. Plus a minus. A mezi těmito vrstvami neustále teče jakýsi „proud“. A všichni jsme uvnitř tohoto „elektrického“ obvodu. Začal jsem to cítit, jakoby mi vibrovalo celé tělo. A už jsem to nemohl vydržet. Takhle to dál nešlo, vlastně se s tím nedalo nic dělat, když skrze mě protékal proud mezi tím, co je teď, a mezi tím, co bylo předtím. Takže jsem se musel odstěhovat.

Zajímala vás už v dětství podstata? Měl jste nějaké napojení třeba na vyšší nebo neviditelné bytosti?

Já měl v sobě už jako dítě otázku nebo úkol, že musím přijít na to, jak „TO“ funguje. Nevěděl jsem co, ale pořád to tam znělo. Jak TO funguje? Takže já jsem si sám pro sebe studoval astrofyziku, kosmologii a kosmonautiku, programoval různé hry, jak létají rakety ze zeměkoule a přistávají na Měsíci, chodil jsem do planetária…

Jak to, že jste potom šel studovat ekonomii?

Já jsem chtěl na astronomii, ale moje maminka, taková hodně jasně definovaná žena, měla se mnou jiné záměry. Ona si někde zjistila, kolik je v České republice potřeba ročně astronomů a kolik ekonomů. A to mi předložila a já jsem musel souhlasit s jejím argumentem. A šel jsem dělat na ekonomku programování.

Jaký máte plán v tomto, řekněme, reálném světě? Ve světě tohoto lesa, tohoto náboženství?

To je právě jedna z věcí, která se mi poslední dobou hodně mění. A mnoho lidí to irituje a mnoho lidí to netěší. Já nemám žádné plány. Říká se, že chceš-li rozesmát boha, řekni mu své plány. S tím souhlasím. Takže přijímám to, co přichází. A v rámci toho se snažím pozitivně řečeno dělat to nejlepší, negativně řečeno škodit co nejméně. Protože i když se snažíte sebevíc, vždycky občas někomu trochu uškodíte. Možná i to je dokonalé.

Každopádně už nějaký čas pracujete na projektu Hearth.net, což je štědrá sociální síť, založená na ekonomice daru. Lidé si tu zdarma věnují služby, věci, vědomosti. Ač žijeme v zemi, kde někdo jen tak něco nedá, případně nevěří tomu, že by jiný opravdu něco věnoval zadarmo, na serveru máte více než 2 500 nabídek a poptávek. Takže ač se to racionálnímu mozku zdá jako utopie, může to, zdá se, fungovat?

Vidíte, zase jsme u toho dualismu. Když jsou Eva s Adamem najednou dva, tak je logické, že každý chce pro sebe to správné. Tím pádem dualismus vede k tomu, že berete jiným a dáváte sobě, abyste si užili. Říká se tomu dosahovat zisku. Ale co to ve skutečnosti znamená zisk? Já tobě seberu a sobě to dám. Ve finále vlastně nula od nuly pojde, nejsem o nic bohatší. Nějaká čísla někde na kontě jsou, ale nemám z toho žádné štěstí, radost, nic. Tak proto jsem (za pomocí meditací a kolegů Pavla Šebery a Jirky Němce) vymyslel Hearth.net, což je opačný tok: dar, štědrost. Vy něco máte a vy to dáte. A v neduálním světě to dáváte sami sobě. Je to vlastně akt, který člověka uvolňuje z karmy. Oprošťujete se z toho zamotaného klubka, naplňujete to, co říká Ježíš. Miluj bližního svého jako sebe sama. A já tu lásku materializuji do nějakého daru. Každý něco může dát, každý má chvilku času nebo může převést babičku přes přechod. Cokoli, to je jedno.

Nedávno jsem byl na několika dobrých konferencích, kde se řešil marasmus této společnosti. A já se přihlásil a ptám se: Prosím vás, zvedněte ruku, kdo z vás se tady jmenuje Společnost? Nikdo nic a já říkám: Vidíte, nikdo z vás ruku nezvedl. To znamená, že když chceme společnost změnit, tak se míjíme, protože žádný z nás se Společnost nejmenuje, takže nikdo z nás na to neslyší. Jediná varianta je, že musíme každý změnit sebe sama. Tím zároveň změním svět kolem sebe, protože svět kolem je jenom moje vlastní mysl. Ale tohle se nedá pochopit, pokud věříme, že svět kolem nás skutečně existuje. Ale v pravé skutečnosti svět není, on se pouze jeví naší mysli. Já nerozporuji světlo, které ke mně přichází a přináší mi obrazy jakoby světa kolem, ale já ho vlastně jenom přijímám a nedělám žádné další úvahy o existenci či neexistenci čehosi, protože vím, že jsou to jen vize, takový můj superrafinovaný sen. Takže když kultivuji svou mysl, své záměry a svou schopnost vnímat, mění se i moje chování, a tak vlastně jakoby zázračně, nepochopitelně kultivuji i vše kolem sebe.

A právě štědrost a laskavost je způsob, jak člověk sám v sobě může něco kultivovat. Změní se tok energie, záměru. Postupně přestávám brát a vytvářet zisk pro sebe, což je dnešní systém, který už nemá další pokračování. Všechno je už totiž příliš propojené, globalizované, přes technologie, facebooky, letenky, systémy, takže cokoli někde udělám, se mi už hned vrátí. A proto další krok udržitelného rozvoje není, že si všichni bereme sobě navzájem, ale že si všichni postupně, pomaličku navzájem začneme dávat to, co už máme, nebo, co děláme s radostí. Neříkám, že už nikdy nebudou vznikat nové krize. Pořád tento svět byla, je a bude iluze. A pořád budou lidé, kteří budou věřit, že svět je skutečný, a díky tomu budou vznikat nové kritické momenty. Ale třeba budeme jednou žít lepší, bohatší a radostnější život, než jaký žijeme teď.

Libor Malý (nar. 1968)
  • Úspěšný podnikatel
  • Zakladatel serverů Jobs.cz a Prace.cz
  • Praktikující buddhista
  • Provozovatel sítě Hearth.net
  • Filantrop
  • Otec dvou dcer

Koukněte na: www.hearth.net www.adato.cz

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné