Kdo je nejlepší maminka na světě? Jste to vy?

Moje malé soukromé pátrání po nejlepší mámě spustil svátek DEN MATEK. Přemýšlela jsem a snila, která je ta nejlepší maminka, jaké by měla mít vlastnosti, jestli ta moje byla tou nejlepší a zda i já jsem pro naše syny tou nejlepší mámou. Vždyť všichni tři měli tak rozdílné dětství. Stávala jsem se matkou v rozmezí 20 let! Ano, prvnímu synovi bylo 20 let, když se narodil nejmladší. A tak jsem se ponořila ve svých úvahách do vzpomínek, hlavně na svoje dětství a vnímání role ženy-matky. To, co jsem tehdy zažila, jsem vtiskla do svého podvědomí, do svých vnitřních programů, do svojí osobní „operační paměti“, a to mě na dlouho ovlivnilo.

Kdo je nejlepší maminka na světě? Jste to vy?

Náš rodinný matriarchát

První, na co si vzpomínám v souvislosti se vztahem k mateřství, je neodmyslitelně náš rodinný postoj k sexu. Moje maminka i babička i prababička se „musely“ vdávat. Nejprve otěhotněly a pak se vdávaly, čímž „legalizovaly“ milenecký poměr, a dokonce i jeho výsledek. U prababičky to bylo poněkud historicky výraznější, protože se vdávala pár let po porodu mojí babičky, svojí dcery. Milovala se se svým „chlapcem“, ten musel odejít do války, a když pak zjistila, že je těhotná, musela si na něho pár let počkat. Byla to tehdy veřejná ostuda být svobodná matka! Dnes by se nad tímto stavem nikdo nejspíš nepozastavil, ale byla to doba, kdy společenská pravidla tvořila více ta náboženská, a tak měla nejprve být svatba a pak teprve sex a děti. Z tohoto veřejného pohoršení pak nejspíš pramenilo babiččino časté napomínání, že na kluky mám dost času, hlavně abych neotěhotněla a podobně. Když mi bylo 20 let a moje vdavky nijak nebyly na obzoru, změnila babička taktiku a napomínala mě, ať si moc nevybírám, abych taky nepřebrala a nezůstala „na ocet“ a aby na mě nezbyl nějaký nemocný a škaredý muž! Zkrátka nějaký odpadlík. Maminka se mi naopak později svěřila, že když mi bylo 18 let, tedy stejně jako jí, když se „musela vdávat“, dívala se na mě a vzpomínala na svoje začátky manželství a mateřství a říkala si v duchu, jaký asi mohla mít rozum, co vlastně mohla vědět o dětech, o životě, a přála si, ať se tak brzo nevdávám.

Dělat to správně

Nakonec jsem to přežila a vdávala se v 21 letech. Nemusela jsem!!! Změnila jsem tak rodinnou tradici. Dítě na sebe ale nenechalo dlouho čekat, a tak jsem se poprvé stala maminkou ve svých 22 letech. Snažila jsem se dělat všechno správně, četla v té době dostupnou literaturu, poslouchala lékaře, maminku… skoro nešlo jinak, bydleli jsme společně. Výsledek byl takový, že jsem uvěřila pochybnostem o sobě a brzy přestala kojit, podobně jako moje maminka, syna jsem dala ve dvou a půl letech do jeslí a také jsem jej jinak „nerozmazlovala“ dle instrukcí té doby. No, syn přežil, dnes je dospělý muž, je velmi talentovaný, šikovný, už má i svoji rodinu.

[time-restrict on="2019-07-07"]

Mateřská revolta

Podruhé jsem se stala mámou ve svých 26 letech. To jsme už žili sami 50 km od mých rodičů, a tak mohla nastat změna. Druhého syna jsem už kojila, do školky šel až ve třech letech. Ale asi tu největší změnu jsem zažila až se třetím synem. Potřetí jsem se stala maminkou ve svých 42 letech, a to plánovaně. Sice jsem netoužila po dítěti, ale po holčičce, spřízněné duši v tom mužském světě, který vládl našemu domovu, ale narodil se zase kluk! Nicméně jsem pomocí různých technik nakonec pochopila, že jsem se skrze dceru chtěla realizovat v „holčičích“ věcech jako třeba v kreslení, tanci, šití a podobně, které jsem si sama pro sebe neuměla dovolit. A tak jsem časem toho úžasného „malého Buddhu“ přivítala s láskou i nadšením, i když nebyl vysněná dcera. Celé těhotenství jsme si s manželem užívali v klidu a lásce, rodili jsem sami doma, kojila jsem dva roky, do školky syn docházel pouze na dopoledne, dlouho mezi námi spal… zkrátka měl a má zcela jiné dětství, než měli jeho bratři.

Kdy jsem byla nejlepší mámou, byla-li jsem vůbec?

Věřím, že si jako duše vybíráme svoje rodiče. Jsou to jediní dva lidé na celé planetě, kteří nám mohou poskytnout optimální fyzické (tělesné), materiální i duchovní podmínky pro náš nadcházející nový život. V něm údajně potřebujeme zpracovat karmické nedořešené vazby i zažít nové zkušenosti. Duše našich synů si mě vybraly v různých etapách mého života. Chvíli se mi chtělo litovat toho, co jsem pro nejstaršího i prostředního syna neudělala a nebo čeho jsem udělala příliš. Až poznání volby rodičů mi pomohlo pochopit a přijmout volbu našich synů. V danou chvíli mě pro svůj život potřebovali právě takovou, jaká jsem byla. V danou chvíli jsem byla tou nejlepší mámou pro ně. Nemusím na sobě nic měnit, nemusím nic zlepšovat a nebo potlačovat svoji přirozenost. Jde jim právě o ni!!

Pozor – hlídám dítě!

Jediná „chyba“, pokud bych to tak silně chtěla nazvat, kterou spatřuji, je ve snaze změnit sebe sama ve „vzorného rodiče“ podle společenských zvyklostí. Duše dětí si nás vyberou. Vidí nás jako tvořící, tančící, sportující, zpívající… a rády by následovaly náš vzor. Často se ale jako rodiče staneme „zodpovědnými“, bezpochyby vlastně víc, než musíme. Dbáme na společenská pravidla a třeba i odsuneme svoje koníčky, protože přece je tu teď to dítě – hlídáme a vychováváme přece to dítě. Musíme jej formovat, někam sunout… Z vlastních zkušeností však vím, že dětem jde právě o ty naše obyčejné lidské vlastnosti, abychom jim je ukázali, byli sami sebou. Jinak jsou obvykle zmatené a podvědomě hledají, proč sem vlastně přišly, proč si nás vůbec vybraly. A provokují. Každé svým originálním způsobem. Snaží se tak v nás vyprovokovat naši přirozenost. Je pak na nás, jak dlouho nám vydrží program vzorných rodičů, zda vůbec. A nebo zda žijeme společně s našimi dětmi svoji i jejich přirozenost.

Později, ale přeci

Já jsem se svých rodinných programů o hlídání dětí i sebeobětování držela zarytě docela dlouho. Ale nakonec se mi povedlo pochopit, že mě víc omezují a svazují, než aby mě naplňovaly, a tak jsem se postupně osvobozovala, dělala věci jinak než maminka a babička i ostatní ženy u nás v rodině. A světe div se! :-) Nebesa nespadla a já jsem spokojená. Cítím se šťastnou a nejlepší mámou našich dětí. A tou je každá žena pro svoje dítě – nejlepší máma na celém světě!

[/time-restrict]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​