Kde jsme si řekli své ANO? Příběhy párů pro inspiraci.

Vdávala jsem se před osmi lety, ale ještě pořád si moc dobře pamatuji, jak moc jsem svůj svatební den a především všechny přípravy na něj prožívala! Termín jsem z milovaného muže dolovala už od ledna, přestože teprve o Vánocích požádal rodiče o mou ruku a brát jsme se chtěli až v létě. Nic jsem nechtěla nechat náhodě – v únoru jsme objížděli okolí Prahy a také Děčína (odkud pocházím) a hledali to pravé místo, kde by k našemu životnímu kroku mohlo dojít, v březnu jsem už měla zaplacenou zálohu na svatební šaty a na řadu postupně přišly pozvánky, prstýnky, dorty, slavnostní menu a samozřejmě seznam hostů. Bylo toho mraky a dodnes jsem vděčná svému šéfovi, že nad vším tím zařizováním, telefonováním a projížděním webovek velkoryse přivíral oči.

Kde jsme si řekli své ANO? Příběhy párů pro inspiraci.

Nejdříve jsme se chtěli vzít na zřícenině. Lákala nás romantika, nedaleký rodinný penzion s kouzelnou zahradou a právě to širé nebe nad námi.

Nakonec to dopadlo jinak. Manželi jsme se stali v zámecké obřadní síni a pak s přáteli a rodinou slavili dlouho do noci v jiné rozlehlé zahradě. Také byla zalitá sluncem a náš svatební den byl i díky tomuto prostoru tak báječný. Přestože během těch osmi let přišly dva dny, které ten svatební s přehledem strčily do kapsy, vzpomínáme na něj s pokorou, nostalgií a láskou. Není o nic menší než tenkrát.

Naše svatba byla celkem tradiční, ale několika takových, které se odehrály pod modrým nebem, jsem se zúčastnila jako host a věřte, bylo to krásné. Atmosféru vám jistě vykreslí následující příběhy našich čtenářů – nechybí ani pohled muže. Na mě tak zbývá pohled zvenku a nějaké ty praktické tipy.

Pod lípou, nebo u rybníka?

Zvolit to pravé místo pro obřad je velmi důležité. Nabízí se celá škála možností, krásné jsou svatby na okraji lesa, u řeky, ve skalách, na louce plné květin i u moře ve stínu palem. Může to být pod lípou, kde padla první pusa, nebo v ZOO, kde proběhlo první rande. Problémem ale může být povolení vlastníka pozemku. A protože příroda je nevyzpytatelná, vyplatí se mít v zásobě i mokrou variantu, ale jak se říká, odvážným štěstí přeje, a pokud by to přece jen tak úplně nevyšlo, pak novomanželům prší štěstí.

Slavobrána a oblíbená melodie?

Máte jasnou představu, jak by celá scenérie obřadu v přírodě měla vypadat? Pozvete houslistku nebo flétnistu? Slavobrána, židle, koberec (vyplatí se, přece jen podpatek zapíchnutý v trávě nejistí příliš elegantní nástup ), svatební stan, malý stoleček na podpisy a třeba i nějaké to ozvučení, vše se dá sehnat v půjčovně. Vyplatí se oslovit osvědčené květinářství a domluvit se na tom, jak slavobránu ozdobit a jakou kytici připravit nevěstě (pokud nevyužijete vlastní zdroje ze zahrádky, nebo nenatrháte luční kvítí).

Zahradní party, nebo hostina pod střechou?

Těžká otázka. Svatební hostina na zeleném koberci z trávy a s modrou oblohou nad hlavou je jistě lákavá, ale opět je třeba vzít do úvahy počasí. Nebude pršet? Bude teplo a všechno se zkazí, co vosy, mouchy, včelky? My osobně jsme to vyřešili grilováním venku a občerstvením na stolech a v lednici uvnitř vilky. Hosté si nabrali jídlo a v zahradě s ním korzovali, nebo si mohli sednout ke stolkům na terase.

Kde se podepíšeme?

Dobré je promyslet si i to, kde novomanželé se svědky potvrdí sňatek podpisy. Ve stoje? Nebo raději vsedě u stolečku? Jak stolek ozdobit? Jsou to maličkosti, ale jistě je fajn se i na ně zaměřit.

Kam s prstýnky?

Tady je opět velký prostor pro originalitu! Někomu postačí malovaný talířek, někdo připraví prstýnky na lasturu, zelený list, slunečnici či smrkovou větvičku. Jaký symbol by se líbil vám?

Příběhy:

zuzka.jpg
ZUZKA a ONDRA:

Brali jsme se 28. 5. přesně sedm let poté, co jsme se seznámili. A to dokonce i na stejném místě, na festivalu Mezi ploty v Bohnicích. Protože nás tam ale úředníci odmítli oddat, tak jsme poprosili kamaráda kněze. Ten nám připravil krásný obřad, i když ani jeden s mužem nejsme věřící. Proslov byl hodně osobní a kamarád nás oslovoval křestními jmény. Myslím, že tohle by se nám na úřadě nepoštěstilo. Celou dobu jsme se báli, že bude pršet, protože „mokrou“ variantu jsme v záloze zkrátka neměli, třebaže nám ji všichni doporučovali. A opravdu – od rána pršelo a obloha byla černá. Ještě když jsme vystupovali z auta, lilo jako z konve. Přestalo pouze na obřad, dokonce vysvitlo i sluníčko. Znovu se rozpršelo, až když jsme odcházeli pryč. Byl to krásný zážitek.

IVA a ROBERT:

15. 6. byl náš svatební den. Jak nás znáte, nekamarádíme se příliš s konvencemi a jsme zvyklí dělat si všechno po svém tak, jak je to pro nás a další zúčastněné nejlepší. Nějak jsme si s Ivou nedokázali představit, že půjdeme za zvuků Mendelssohnova pochodu v obleku a princeznovských šatech do obřadní síně na radnici. Brrr, to není nic pro nás. My máme rádi volnost, nad hlavou nebe a pod nohama trávu, bublání potoka a zpěv ptáků, prstýnky z trávy a kytku z lučního kvítí.

Původní plán byl takový, že se půjdeme nechat oddat s batůžkem na zádech a v pohorkách přímo na vrchol Sněžky, čehož jsme se s ohledem na ostatní účastníky obřadu vzdali. Další, už trochu střízlivější, nápad byl uskutečnit svatbu na Hoře Matky Boží na Hedeči. Jelikož jsme zároveň chtěli, aby oddávajícím byla naše kamarádka Silva, která je v zastupitelstvu Jablonného nad Orlicí,narazili jsme na úředního šimla, který nás svým veselým řehtáním provázel po celou dobu příprav. Oddávající má totiž pravomoc k úředním úkonům pouze v katastru své obce. Tím se nám výběr vhodného místa rázem zúžil na oblast katastrálního území města Jablonné nad Orlicí. Měli jsme za to, že se projdeme po Jablonném, vybereme místo a oznámíme ho úřadu. Ó, jak jsme se, my pošetilci, mýlili! Je totiž třeba podat žádost, kterou schvaluje na svém zasedání zastupitelstvo, a k ní přiložit přesné označení místa spolu s vytištěnou katastrální mapou a číslem parcely. Co kdyby někdo podle svatebních fotografií poznal, že se obřad konal o pár metrů vedle? Světe div se – celý úkon by byl neplatný. K tomu, aby bylo možné uskutečnit obřad mimo místo k tomu určené (obřadní síň), je dále nutno doložit písemný souhlas vlastníka pozemku. A protože pozemek u potoka,který jsme si s Ivou vybrali, měl 3 různé vlastníky s bydlištěm od nás dosti vzdáleným, podlomila se nám kolena a šli jsme si ze zoufalství prohlédnout místní obřadní síň.Musím uznat, že je vážně moc pěkná, mají tam hodně dřeva a všechno pěkně upravené. Ale něco mi tam pořád chybělo. Nebyl tam vítr, který by mi čechral vlasy, místo trávy jsme měli pod nohama koberec a nebe bylo vidět jen oknem...

(celý příběh najdete zde: /www.interaktivnivyuka.com/o-mne/ke-cteni/172-svatebni-den)

SOŇA a MICHAL:

Venku –15 °C, modrá obloha, plno sněhu, nevěsta v 9. měsíci těhotenství, koňské spřežení, zamrzající trumpety, krásná hudba, tanec ve sněhu, poslední svatba se tu konala před 500 lety, veselá nálada. ANO, pak společné foto, převrácené saně. Vyválená svatba, bylo to krásné, vzpomínáme všichni.

KRISTÝNA a RADEK:

Těsně před obřadem ještě nakojila dceru, synovi dala najíst a šlo se na to. Vzpomínám na vítr, který všemu dodal humor, když nám zhasínal svíci, kterou jsme společně měli zapálit. Synovi se během obřadu zastesklo po tatínkovi, a tak ho většinu času muž držel na ruce a syn mu během říkání slibu trhal květinu v klopě, což mne i svatebčany rozesmálo – již poněkolikáté. Svatba venku byla moc fajn, čerstvý vzduch i nečekaný ruch místních kolotočářů, to vše jí dodalo autenticitu. Mohu všem doporučit :).

HANA a MIREK

Náš svatební obřad se odehrál na podzim roku 2007, v čase babího léta, „na konci světa“ – na česko-polském pomezí, na dohled ardšpašských skal, ve zřícenině poutního kostela P. Marie.

Zřícenina na kopci, kam se noha obyčejného turisty nemůže zatoulat – neb není značená, je nádherná. Chrám má novou klenbu vytvořenou okolním lesem. Světlo prostupuje, ticho a jistá kontemplace zůstává... Obřad, ke kterému jsme si text pana oddávajícího mohli sami upravit dle našeho přesvědčení, doprovázel krásný zpěv naší kamarádky. Rodiče plakali dojetím a my zářili štěstím.

Hned po skončení obřadu jsme se převlékli a vydali se provázet naše hosty krajinou. Na úpatí kopce jsme měli připraveno pohoštění, vlastnoručně upečené bábovky, chléb a pomazánky...

Nikdo nebyl nervózní, počasí bylo krásné. Úřední formality proběhly nenuceně. Žádný alkohol, černobílé momentky. Každý rok se ve stejný den na místo naší svatby i s dětmi vydáváme. Je to pro nás příležitost zavzpomínat, být spolu a těšit se do dalších společných let.

Jsem si jistá, že když se nacházíte hodně dole, je to jenom proto, abyste se zase brzy ocitli hodně nahoře. Už je to víc než šest let, kdy jsem se sbírala po životní krizi a právě tou dobou jsme se díky účasti na dětské ekologické soutěži seznámili s Petrou a Danem. Časopis byl zatím jen vizí v jejich hlavách, přesně si pamatuju okamžik, kdy jsme se o něm bavili poprvé. Přišlo mi to jako sen a tenhle sen jsem za několik měsíců skutečně držela v ruce, dokonce se svým textem. Díky tomuto setkání získala naše rodina nové přátele a zcela nový směr.  Za to jsem hodně vděčná, protože v mém životě nikdy nebylo tolik radosti jako je dnes. A zítra určitě bude ještě větší :-).

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné