Každý z nás chce dělat něco smysluplného. Lze toho dosáhnout?

Existují firmy, kde zaměstnanci pracují rádi a do práce se těší. Kde si lidé sami rozhodují, kdy, s kým, co a jak budou dělat. Kde spolurozhodují o svém platu a podílu na zisku. Ne, není to pohádka. Takto svobodně funguje třeba naše Pravá domácí redakce. A také spousta úspěšných firem v zahraničí i u nás, a to i velkých společností.

Každý z nás chce dělat něco smysluplného. Lze toho dosáhnout?

Smysl místo cukru a biče

V tradičně postavené organizaci vykonáváme práci jako povinnost, někdo nás u toho řídí a my ho posloucháme. Podle výzkumu firmy Gallup takto vykonávaná práce osm z deseti lidí vlastně nebaví. „A důvodem, proč chodíme do práce, je, že za to dostaneme peníze,“ konstatuje Tomáš Hajzler to, co jemu před deseti lety už přestalo stačit. Od chvíle, co tehdy vyhořel, dělá, co ho baví. Propaguje v Česku a na Slovensku svobodné uspořádání firem.

Svobodná organizace stojí podle Tomáše na přirozené lidské potřebě dělat něco smysluplného, k čemu se rádi a dobrovolně zavazujeme. Místo poslušnosti pod lákavou vidinou cukru či pod hrozbou biče zde nastupuje dobrovolná angažovanost. „Lidé pracují se zářícíma očima, táhnou na bránu a neřeší, jestli to dělají za sto korun nebo za tisíc, protože to dělají pro podstatu té činnosti,“ vysvětluje myšlenkový guru jeden z principů svobody v práci. Taková svobodná společnost s jasnou vizí pak podle něj přitahuje lidi jako magnet, aniž by potřebovala inzeráty na pracovních serverech. To mohu potvrdit, jeden takový magnet jsem pocítila na vlastní kůži.

PrDoČasáři všech domácností…

Jen co se mi dostalo do ruky první číslo PrDoČasu, hned jsem psala Petře Kruntorádové, osobě mně do té doby naprosto neznámé: „Chci pro vás psát!“ Téma, co jsem navrhla, se šéfredaktorce náramně hodilo. „Proč já se pořád divím, jak všechno do sebe zapadá,“ odpověděla tenkrát. Od té doby nám to do sebe zapadá v každém čísle.

Ono vůbec celé fungování Pravého domácího časopisu je založené na nadšení jeho tvůrců pro věc, opravdové niterné chuti psát o všem skutečném a neutuchající snaze společně vymýšlet, jak to ještě vylepšit. Tahle práce nás naplňuje i díky tomu, že vidíme svůj hmatatelný podíl na úspěchu časopisu, známe pozadí vzniku každého čísla a máme přístup ke statistikám a výsledovkám, pokud tedy nějaké jsou. Petra vždy nadšeně hlásí: „Přibyla další stovka předplatitelů!.“ Zuzka pravidelně informuje o množících se fanoušcích a všichni dostáváme vaše téměř vždy kladné čtenářské ohlasy.

Snad je to tím, že je radost pracovat na společném díle, které se daří. Snad je to tím, že dílo se daří, když všichni pracují společně s radostí. Každopádně jako ve většině svobodných firem, panuje v PrDoČasu skutečná otevřenost. Ono je to i tím, že vlastně nejsme typická firma se zaměstnanci, spíše takové svobodné společenství samostatných osob, někdy i výdělečně činných.

spojme se!

Jestli se vám to potud zdálo jako neuvěřitelná idyla, tak dál už ani nečtěte… Nejenže nás práce na časopisu baví, v redakci jsme si navíc všichni vzájemně sympatičtí, není přítomen žádný příživník ani prudič a někteří z nás jsou dobří přátelé, ba dokonce manželé. Porady se často konají u někoho doma, klidně i v neděli za účasti dětí, a jsou obohacující nejen po pracovní, ale i po lidské stránce. A ještě se na nich najíme pravého domácího jídla.

Honorář je vlastně na celé práci až to poslední, co nás zajímá a co si dohadujeme. A opravdu se jedná o dohodu, kdy překládáme Petře své návrhy a důvody a dospějeme k oboustranně uspokojivé částce bez nějakých pocitů křivdy či nedocenění. I když za článek dostáváme zaplaceno, neděláme to jen pro peníze. Někteří z nás dokonce píší zdarma. Proč? Jde přeci o ten smysl.

Při tvorbě časopisu pak vládne téměř absolutní svoboda. Petra s Danem, zakladatelé a majitelé, nás neřídí jako klasické zaměstnance. To by ani neuměli a my bychom se ani nenechali. Bé, nejsme ovce. Naopak, dávají nám všem neomezený prostor vymýšlet vlastní projekty, hledat jiné cesty a přicházet s novými návrhy. Mnohdy o nich ani nechtějí vědět a nechávají vše na nás. Věří nám.

A jde to ještě dál. Akce „Šiřte dobré zprávy“ je jedním z příkladů společného nápadu, kde jste se do chodu časopisu zapojili dokonce i vy, čtenáři. Rozhodnutí poslat zdarma pět výtisků komukoli, kdo si řekne, bylo možná odvážné, ale společně odhlasované a osvědčilo se. Nejspíš proto, že jsme i vám dali svobodu se rozhodnout, komu výtisky rozdáte. A proč jste to dělali? Určitě ne pro peníze… Hádám, že vám to přišlo smysluplné a udělalo vám to radost.

Svoboda mít zodpovědnost

Jak to, že taková v podstatě neřízená „firma“ celkem hladce funguje? Jak to, že i když nás nikdo shora nekontroluje, tak pracujeme? A jak to, že i když nám nikdo nediktuje, o čem, kdy, jak nebo dokonce v jakém oblečení máme psát, tak píšeme?

Na oplátku za svobodu, přebíráme totiž i zodpovědnost. Je jen a jen na nás, jestli článek napíšeme nazí pod dubem nebo ve vlaku cestou z dovolené. Ale je také jen a jen na nás, že text odevzdáme včas a že bude stát za to. A není to jen o psaní, stejně zodpovídáme i za věci okolo distribuce, komunikace, webu, tisku, propagace. Všichni si tak nějak automaticky uvědomujeme, že jen pokud naplníme každý tu svou stránku, vyjde pak další zajímavé číslo. A stejně tak nám je jasné, že jen když na nás bude spoleh, budou nám ostatní věřit a počítat s námi i příště. „Můžeme být tak svobodní, jak dokážeme být zodpovědní,“ shrnuje to Tomáš. A to je prý pro nás, kteří jsme vyrostli v rodině a škole, kde nám pořád někdo říkal, co máme dělat, na celé svobodě v práci právě to nejtěžší.

Chcete více svobody v práci? www.svobodavpraci.cz Přidejte se k hnutí za přirozenější způsob práce ve 21. století. www.tomashajzler.com Vyberte si z Tomášových kurzů pro jednotlivce i firmy. www.peoplecomm.cz Přečtěte si některou z knížek o svobodě v práci.

Jak se pracuje ve svobodných firmách?

Martin Drnek, vedoucí projektů pro školy, Scio

Se svobodou v práci to je jako se svobodou obecně. Nejedná se o bezbřehé nicnedělání, neznamená to, že si dělám, co chci, nebo že nemusím brát na nikoho ohled. Svoboda v práci je hlavně o odpovědnosti, a to důsledné odpovědnosti.

Každý projekt ve Scio má svá specifika, jasný termín dokončení, dané téma a omezený rozpočet. Jako vedoucí projektu má každý z nás odpovědnost, že projekt bude hotov včas a v odpovídající kvalitě. Nic více, nic méně. Ve Scio nedostávám každý měsíc odměnu za hodiny v kanceláři, ale za práci, kterou odvedu.

Ve Scio pracuji každý den s lidmi, se kterými je mi dobře, rozumím si s nimi. Věříme si, nehlídáme si dress code. Jsme domluveni, že chodit do kanceláře budeme vždy celkem dva a půl dne v týdnu povinně. Ne proto, abychom si „zkontrolovali“, že něco děláme, ale abychom se mohli scházet a řešit společná témata. Není úplně neobvyklé potkat zde děti kolegů, psy a domácí mazlíčky. Pracují tu lidé z Plzně, Brna, Teplic. I přes tyto vzdálenosti se každému daří sladit profesní život se soukromým.

Na Scio mám moc rád, že má práce není nikdy jednotvárná. Sice mám svůj vlastní projekt, ale mohu se neustále zapojovat do spousty akcí, které se dějí okolo. Kdo by si chtěl zkusit práci v PR, může… Chcete si vyzkoušet práci v marketingu? Stačí říci. Někdo začíná nový projekt a chce na chvíli dát hlavy dohromady? Pokud si myslím, že mám co říci, mohu kdykoliv přijít.

Vladimír Bureš, jednatel, Veřejná informační služba (systémy pro stravování a docházku)

Ve VIS máme zavedeny mnohé principy svobody v práci už nějakých patnáct dvacet let, a to aniž bychom věděli, že nějaký pojem svoboda v práci vůbec existuje. Zaměstnanci se i na mnoha řadových pozicích sami rozhodují, kdy chodí do práce, co přesně budou dělat, jaké postupy zvolí. Mohou se zapojit do burzy projektů, kde si sami naplánují a prosadí své projekty, sami si utvoří tým a vyberou svého šéfa. Každý může pracovat v rozsahu, jaký mu vyhovuje a jaký zvládne.

Velká část zaměstnanců sama rozhoduje i o tom, kdy a za kolik prodá své staré a jaké nové firemní auto si koupí, jaké si pořídí pracovní pomůcky (počítač, mobil, GPS), jak velkou kancelář chce pro svou práci používat. Pracovníci s vlastním střediskem si rozhodují o veškerém svém hospodaření téměř samostatně.

Každý řadový pracovník se svobodně dostane k informacím z manažerských porad, k přehledům měsíčních tržeb a mnoha dalším statistikám. Je u nás zcela samozřejmé, že nikdo nikomu nediktuje, jak má být oblečen, co smí dělat na počítači, kdy může mít přestávku, kdy může zajít za kterýmkoliv šéfem nebo komu smí tykat.  Platí u nás ale také, že přijaté úkoly a naplánované termíny se musí plnit, na dovolenou a nemocenskou si musí pracovníci vydělat a mzda se neodvozuje od přání, ale výkonu jednotlivců, středisek i celé firmy.

Denisa Havrdová, spolumajitelka Papelote, papírnictví s vlastní výrobou

Když jsme zakládali Papelote v roce 2009, chtěli jsme vybudovat svobodnou společnost na hodnotách pro nás zásadních. V té době jsem již měla dvě malé děti, o rok později se mně narodilo třetí a Kateřině a Filipovi Šachovým, kamarádům a spolumajitelům, první. Od začátku jsme hledali správný balanc mezi rodinným a pracovním životem. Chtěli jsme vybudovat podmínky, o které bychom my sami v roli zaměstnance stáli. Snažili jsme se sobě a následně našim spolupracovnicím budovat podmínky slučitelné s různými životními situacemi. Jiné podmínky má u nás kolegyně starající se o e-shop a studující druhým rokem vysokou školu. Jiné má asistentka dopisující diplomovou práci. Speciální kapitolou jsou ženy s dětmi. Domnívám se, že tento lidský přístup se nám vrací v takřka nulové fluktuaci a vášni našich spolupracovníků pro Papelote.

Miluje seskok padákem. A možná proto podobně přistála i v naší redakci. Zčista jasna, znenadání a správně. A od té doby zůstala. Je spontánní, kreativní, veselá, takové věčné dítě, které snad ani nemá žádné starosti. Možná je to tím, že Markéta věří, že to, co si člověk opravdu přeje, se mu splní. Tak jaké potom starosti? Píše články (nejen pro Pravý domácí) o všem, co jí zajímá a v čem vidí smysl.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné