Jsme naprogramovaní k tomu, abychom vychovávali děti v komunitě

 

Jsme naprogramovaní k tomu, abychom vychovávali děti v komunitě

Před rokem jsme s mojí ženou Hélène a dětmi – tehdy šesti a tříletými – udělali odvážný krok. Sbalili jsme náš život v Belgii do krabic a přeletěli oceán, pomalu následováni lodním kontejnerem s našimi věcmi. Nezměnili jsme jen bydliště, ale i způsob života. Opustili jsme rušný městský život, abychom se mohli zapojit do života v ekovesnici Ithaca, v severní části státu New York. Naším výhledem jsou teď kopce, rybníky, lesy a stezky. Žijeme z organických potravin pěstovaných na farmě patřící k vesnici. Naši sousedé jsou nejen našimi přáteli, ale i rozšířenou rodinou. Děti a hřiště jsou tu všude kolem nás.

Náš život v Bruselu jsme milovali, přestože něco se nám nezdálo správné. Stejně jako pro každého v našem okolí, domov pro nás znamenal čtyři stěny našeho domu. Když jsme vyšli ven, pozdravili jsme naše sousedy, ale skoro jsme je neznali. Základem bylo být soběstačný a vlastnit vše, co je potřeba k životu, protože by bylo trapné jít za sousedem půjčit si vrtačku nebo poprosit o kousek másla, abychom nemuseli běžet do supermarketu. Když se nám něco rozbilo, museli jsme najmout někoho, kdo by to opravil. Když si naše děti chtěly hrát s kamarády, museli jsme volat jejich rodičům nebo se snažit domluvit přes nekonečnou řadu esemesek: Co třeba ve čtvrtek? Mohli byste je u nás nechat v 16:00 a my je pak přivezeme v 18:00?

Začali jsme toužit po hlubších vztazích a skutečné komunitě. Životě bližším přírodě. Menší spotřebě. Lehčím životě na zemi.

Život v Ithace

Díky návštěvám vesnice ještě před stěhováním jsme věděli, že to bude neocenitelný dárek pro naše děti. Děti tu mohou v bezpečí pobíhat na stovkách akrů lesů a luk. Jsou tu dva rybníky, ve kterých mohou v létě plavat a v zimě na nich bruslit, a spousta venkovních i vnitřních hřišť. V našem předchozím životě byl svět dětí velký jako náš dům. Teď se zvětšil na stovky akrů.

Ještě důležitější než prostor jsou ale ostatní děti a milující dospělí. Dětem je tu dána volnost. Mohou si zaběhnout hrát ke kamarádům, a když je čas na večeři, většinou mohou také zůstat. Rád prostírám o talíř nebo dva navíc, když kamarádi mých dětí (vlastně jsou to i mí kamarádi!) zůstanou na večeři, nebo hledám matraci navíc, když se rozhodnou přespat. Jaké krásné dětství si užívají!

[hide]

Rodičovství změněné komunitou

Věděli jsme, že našim dětem dáváme skvělý život, ale nečekali jsme, jak moc komunita změní nás jako rodiče. Být rodičem je těžké. Samozřejmě ne vždy. Užíváme si spoustu šťastných chvil, kdy se podíváme na naše děti a málem nám prasknou srdce láskou! Různé výzkumy ale naznačují, že stres a únava právě během rodičovství rostou.

Víc samostatnosti je tím, co děti potřebují, a upřímně řečeno je to požehnání i pro nás. Často si nejsme úplně jisti, kde naše děti jsou, a nijak nám to nevadí. Víme, že jsou v bezpečí a že si někde užívají. Díky tomuto luxusu máme víc volného času. Někdy se díky samostatnosti dětí i víc vyspíme. Loni v zimě jsme se s mojí ženou probudili a zjistili, že náš šestiletý syn už byl dvě hodiny vzhůru. Místo toho, aby nás vzbudil, nasadil si lyže a odešel na lyžařskou expedici do sněhu.

Už nejsme jedinými baviči ani jedinými vzory

Po pár týdnech života tady jsme si všimli, že už neplánujeme nic na víkend. Když jsme žili ve městě, museli jsme plánovat. Vždy přišel čas, kdy jsme museli dostat děti z domu, jinak bychom se zbláznili. Půjdeme do parku? Do muzea? Naplánujeme něco s kamarády? Ale tady je pořád co dělat. Jednou je potřeba nasbírat borůvky, jindy vymačkat jablečný mošt. Je tu rybník, ve kterém se dá plavat nebo hrát hokej, když v zimě zamrzne. Soused si pořídil nového domácího mazlíčka! Nebo dědeček vytáhne dalekohled a děti se seřadí, aby mohly zkoumat měsíc.

Protože naše děti vyrůstají v takovéto komunitě, já ani jejich matka nebudeme jejich jedinými životními vzory a inspirací, což mě trochu uklidňuje. V naší ekovesnici máme lidi se spoustou různých talentů a zájmů. Hélène ani já nejsme hudebníci, ale myslíme si, že naše čtyřletá dcera má hudební nadání. A tady v komunitě je cellistka, pianisti i kytarista, houslista a textař v jedné osobě.

Komunitní a nenásilné rodičovství

Přítomnost komunity je také blahodárná pro systém výchovy, o který je z pozice rodičů v nukleární rodině možné usilovat jen těžko a s velkým vypětím sil. Jedná se o chvíle, kdy se snaha umožnit dětem vyjádřit jejich potřeby, sdílet s nimi naše potřeby a dohodnout se na kompromisech střetne s momenty, ve kterých jsou potřeby našich stále ještě malinkých dětí nekompromisní, a tudíž se nemohou nebo nechtějí zapojit do diskuze. Trvají na tom, že musejí mít to, co chtějí, a křičí, brečí nebo praští, jen aby to dostaly.

Komunita může mít mimo jiné tu výhodu, že můžete, jako jsem začal častěji já, zajít za sousedy a zeptat se: Mohl bys být s mými dětmi na 15 minut / hodinu / dnes odpoledne? Potřebuji nějaký čas jen pro sebe. Rád ti to oplatím, až budeš příště potřebovat ty.

Příliš růžový obrázek?

V tenhle moment to možná vypadá, že tu vykresluji příliš růžový obrázek. Když jsem se ptal starších v naší vesnici, kteří tu vychovali děti před námi, většina se shodla na jednom. Život v takové blízkosti dává dětem nahlédnout do spousty různých stylů rodičovství a různých pravidel. Naše děti často domů chodí s otázkami, na které není lehké odpovědět: Proč si Julie může hrát venku, když já už musím jít spát? Můžu se koukat na film X nebo hrát hru X, když Flynn může?

V komunitě, víc než v tradičních situacích, naše děti zpochybňují – a někdy nutí i přehodnotit – naše rodičovská rozhodnutí. Protože jsem řekl! je tady obzvláště těžké uhájit.

Pokud žijete v komunitě, jste účastni mnoha vztahů. Často nejsou vůbec ideální. Hodnota vztahů je ale nezpochybnitelná. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl připojit se k ekovesnici je, že tu lidé prožívají krásu i občasnou komplikovanost lidských vztahů.

V naší ekovesnici máme svůj dům, a tím pádem i svoje soukromí, stejně jako každá jiná rodina. Lidé jsou tu velmi rozdílní, ale respektují tyto odlišnosti; není na nás vystaven žádný tlak se přizpůsobit nějaké formě. Pokud chceme nebo potřebujeme, přívětivou komunitu máme za humny. Můžeme se do ní zapojit natolik, nakolik je to pro nás v pořádku. Dobře je to vidět na společných večeřích. Někteří sousedé se tu nabídli a pravidelně vaří pro celou komunitu. Nemuset vařit každý večer je luxus, zvlášť pak pro mladé rodiče. Většinou se vydáme na dvě až tři společné večeře týdně, ale někdy se prostě zašijeme doma, jen my čtyři, a týden nebo dva nejdeme na žádnou společnou večeři.

Znovuobjevení zřejmého

Antropologové tvrdí, že během 99 % lidské historie vyrůstaly děti v komunitách. V mnohých kulturách se mladí učí základní fyzické, sociální a emocionální dovednosti tak, že si hrají s ostatními dětmi v jejich kmenu, a tím, že imitují a komunikují s dospělými. Takové děti jsou mnohem samostatnější než jejich moderní vrstevníci. Celé dny si hrají ve věkově smíšených skupinách. Když potřebují někoho z dospělých, osloví kohokoliv, kdo má čas. Jejich rodiče nejsou jejich jedinými zdroji.

I když jsem si tohohle byl vědom, myslel jsem si, že je to dávná historie. Chtělo to jen začít žít ve vzájemně se podporující komunitě, abych si uvědomil, že jsme stále hluboce programováni na tento přístup. Můžeme dál zkoušet žít v izolovaných nukleárních rodinách, ale doplácíme na to. Pěstujeme v dětech roztěkanost a úzkosti, protože jim nedovolíme samostatně a volně pobíhat, hrát si a učit se mezi ostatními dětmi. Stres je pak denním chlebem rodičů, kteří na sebe berou daleko větší břímě, než by měli.

Před sto lety začali lidé odmítat svazující komunity a chtěli samostatnější životní styl. Nechtěli se víc podřizovat požadavkům široké komunity. V současné době se objevuje stále více ekovesnic, spolubydlení a také mezinárodních komunit po celém světě. Většina nabízí to nejlepší z obou světů: samostatnost a společenství. Soukromí a svobodu. Volnost plně vyjádřit sebe sama v kontextu smysluplné, bohaté společnosti. Myslím si, že zvlášť pro mladé rodiče v tomto historickém období je tahle kombinace skoro neodolatelná – a možná i nezbytná.

Co si myslíte vy? Pokud je vám možnost rodičovství v komunitě blízká nebo sympatická, doporučuji jet a prohlédnout si ekovesnice a spolubydlící komunity. Ithacu je možné jednou měsíčně navštívit na veřejné prohlídce se stručným úvodem. Můžete se také přijet na pár dní ubytovat v jednom z penzionů a zjistit, jestli by se vám takové místo líbilo pro život.

[/hide]

Frédéricův článek nám doporučil Tomáš Hajzler. Ten jako nadšenec do problematiky světa práce, zodpovědného podnikání apod. znal práci Frédérica z knihy Budoucnost organizací, kterou v češtině vydalo jeho nakladatelství. Osobně se s ním setkal právě v ekovesnici Ithaca, nevěda tou dobou, do jakého prostředí míří. O jejich setkání si můžete přečíst a jejich rozhovor shlédnout na http://bit.ly/tomas_a_fred. Článek v původním a nezkráceném znění v anglickém jazyce najdete na: http://bit.ly/ithaca_EV. A Frédéricovu knihu Budoucnost organizací koupíte na www.peoplecomm.cz. Pokud byste se chtěli dozvědět víc o současných i historických způsobech výchovy a socializace, ve stejnojmenném nakladatelství najdete i Svobodu učení Petera Greye, kterou Frédéric doporučuje v článku.

Originální text: Frédéric Laloux

Překlad: Adéla Šimonová

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/05

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​