Je třeba zabít slepici. Životní lekce dobrého hospodáře.

„Ta slepice je nějaká mizerná,“ pravila jsem jednoho dne manželovi s pohledem upřeným na schlíplou slípku apaticky stojící mimo hejno, nehrabající, neklovající a patrně ani nesnášející. Můj manžel tuto informaci kvitoval zaujatým hm a dál si hleděl rohlíku se šunkou. Stav slepice se však nelepšil ani následující den, a ani ten další. Očividně jí nebylo dobře.

Je třeba zabít slepici. Životní lekce dobrého hospodáře.

Choroba se hlásí

Rozhodla jsem se problém konzultovat: nejdřív s Googlem, odkud na mě vypadla náruč chorob drůbeže, povětšinou smrtelných, a následně pak i s veterinářkou. Nutno přiznat, že v té době jsem pracovala ve velikém masokombinátu, kde tato paní doktorka dohlížela na zdraví zvířat před porážkou. Její verdikt, jakožto pracovníka jatek, byl jednoznačný (ba i předpokládaný) – zabít. Čím dřív, tím líp. Taková nemocná slepice prý představuje velikou hrozbu i pro zbytek hejna.

Co na to správný hospodář

Vybavila se mi pradávná moudra o tom, že správný hospodář – potažmo hospodyně – skočí pro pírko, velkou potřebu vykonává zásadně ve vlastní kadibudce a že neváhá svá zvířata porazit, pokud nastane jejich čas odchodu na onen svět. Ten se naší slepici naplnil.

„Tu špatnou slepici budeš muset dneska zabít,“ telefonuji muži, „může jít klidně i o tuberkulózu! Aby to tak chytly ostatní…!“ Můj manžel je původem hoch z města, který doposavad zabíjel jen štědrovečerního kapra, a to ještě podle videonávodu na YouTube. (Já nezvládám ani to.) K celé věci jsme tak oba přistupovali velmi svědomitě. Paní doktorka nás informovala, že taková slepice sebou po useknutí hlavy ještě hodně mlátí a že může klidně i běhat. Její rada zavázat odsouzenou do pytle a nechat čouhat jenom hlavu se nám proto zdála velmi dobrá. Vhodný pytel jsme nenašli, posloužila proto i firemní igelitka s ušima, které jsme chuděrce uvázali kolem krku. Jak byla lehoučká, už ani neutíkala, svůj osud přijala s odevzdanou pokorou. Bylo nám jí líto. Poděkovali jsme jí za všechna vajíčka, naložili do auta a manžel že ji usmrtí někde v lese, kde ji rovnou i zahrabe.

[hide]

Metody porážky člověka městského

„Kde máš sekyrku?“ zarazila jsem muže. „No, já myslel, že bych ji položil v té tašce na cestu a že bych ji zajel autem.“ Má drahá polovička mě dokáže překvapit velmi často a náš život je tak nebývale pestrý, avšak teď mě doslova šokoval. „To si děláš srandu?!“ A když mě přesvědčil, že to myslí vážně, snesl se na jeho hlavu vodopád slov na téma, že slepice se přece odjakživa zabíjí useknutím hlavy a že to tak zkrátka musí udělat i on. Teorií jsem byla totiž vyzbrojena lépe než manžel, avšak do krvavé exekuce by se mi chtělo stejně tak málo jako jemu (to jsem ovšem ze svého monologu vypustila). Ve své chlapské ješitnosti podlehl, až když jsem pohrozila, že požádám souseda. Vzal sekyru a vyjel ze vrat, aby vzápětí zacouval zpátky a začal kramařit v kůlně. „Na co to máš?“ zastavila jsem ho podruhé, když vyšel ven, v ruce třímajíc bytelnou násadu od krumpáče. „Ehm, kdyby se mi to napoprvé nepovedlo, tak abych ji měl čím dorazit,“ vysvětlil, nasedl a odfrčel. Inu, i mistr kat se může utnout.

I smrt může být šťastným koncem

Následující půlhodina byla nekonečná. Když pak venku zavrněl motor, vyběhla jsem, abych s úlevou konstatovala, že vůz i z něho hrdě vystupující muž nejsou obaleni peřím ani potřísněni krví. Dokázal to! Můj hrdina mi v tu chvíli připomíná pistolníka odfukujícího dým z revolveru poté, co postřílel půl tuctu nepřátel. „Tak co, jak to šlo?“ ptám se opatrně. „Pche, bylo to lehké, jako zabít ptáčka,“ odvětí můj válečník. Prošel rituálem smrti, od tohoto okamžiku je pasován na skutečného hospodáře, kterému již žádný soused do chlívku hlavu strkat nebude. Ta slepička byla asi už hodně nemocná, neb se prý ani nebránila. Jeden švih sekerou a bylo po všem. Myšlenky na to, co budeme dělat, až nastane čas omladit chov a navařit polévku ze silného na životě lpícího kuru, zavírám prozatím do hlubin podvědomí.

Kapka ohleduplné hospodářské ekonomiky

Moje původně ekonomické vzdělání mi říká, že hospodářská zvířata jsou chována proto, aby svému hospodáři vynesla pokud možno kladný hospodářský výsledek, tudíž nějakou formu užitku. V permakultuře není cílem užitek maximální, ale rovnovážný, vyvážený péčí o zdraví a pohodou chovaných zvířat. Hospodářským zvířatům bychom rozhodně neměli dávat jména (budiž Zlatušce země lehká) a neměli bychom se zdráhat pomoci jim důstojně a bezbolestně odejít ze života. Ať již právě kvůli nějaké nemoci či zranění, tak i proto, aby naplnila svá poslání užitkovosti (porážka vepříka). Stejně jako člověka provází životem postel, která je u jeho početí, narození, každodenního života i smrti, tak průvodcem života domácího zvířete by měl být dobrý hospodář.

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/06

jako součást hlavního tématu čísla Vzpomínky

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​