Je současný systém vzdělávání udržitelný? Co si o něm myslí učitelé?

Vzdělávací systém jako celek

Je současný systém vzdělávání udržitelný? Co si o něm myslí učitelé?

Dagmar Škorpíková (učitelka Gymnázia Na Zatlance)

Není jeden „vzdělávací lék“ pro všechny, ale je možné hledat neustále cesty, jak vylepšovat a přiblížit svět školy moderní době. Školství jako systém by mělo být do budoucna schopné nabízet širší spektrum různých typů škol tak, aby si rodiče i děti mohli hledat cestu, kterou se v rámci vzdělávání vydají. Žáci jsou různorodé osobnosti, které se rozvíjejí individuálně, a toto by měl moderní systém vzdělávání dětem nabízet. Možnost volby cesty pak může snížit i neoblibu školy jako takové, kterou v posledních letech vnímám. Hodně z lavic zaznívá kritika toho, že je nutno se učit mnoho informací tzv. „na test“, aby byly v zápětí zapomenuty, či „místo souvislostí se naučit seznam nazpaměť“ apod. Navíc bez vysvětlování toho, proč se danou látku mají žáci učit, je pro ně jen velmi obtížné najít vnitřní motivaci k učení. Volba vhodné školy v pestré nabídce by pak ve výsledku mohla přinést žáky, které učení baví.

[hide]

Překonat strnulost myšlení

Lukáš Šlehofer (učitel Gymnázia Na Zatlance)

Na prvním místě bych chtěl říct, že systém jako takový není nastaven zas až tak špatně, jak je někdy prezentováno. Rámcové vzdělávací programy i školský zákon, byť by jistě zasloužily dílčí obměny a mohly by být v některých prvcích progresivnější, dávají školám velkou volnost v tom, jak si podobu výuky poskládat. V českém školství je možné vyučovat v integrovaných vzdělávacích blocích nebo projektech, je možno používat slovní hodnocení, je možné s dětmi jednat s respektem, je podporován rozvoj talentů a nadání dětí a řada dalších věcí. Problémem je spíše strnulost myšlení, obavy či nedůvěra části lidí, kteří systém na různých stupních tvoří, a to od vedoucích činitelů až po řadu rodičů. Je to v určitém ohledu pochopitelné, protože cílem vzdělání bylo (a stále je) předat hodnoty minulých generací těm nastupujícím. Na druhou stranu ale tíha této odpovědnosti brání potřebným inovacím škol ve stále dynamičtějším světě tekuté modernity.

Po mém soudu je ve školství třeba dvou věcí. Jednak podpora větší diskuse a otevřenosti a cílená a reflektovaná podpora hledání nových cest. Jinými slovy je potřeba větší množství odvahy pustit se do promyšlených, připravených a dostatečně komunikovaných dílčích změn. První z těchto dílčích změn by měla směřovat k výchově k vzájemnému respektu všech lidí ve škole (tedy od učitelů přes děti až po rodiče). Tam podle mě současné školství nejvíc tlačí bota. Druhým důležitým úkolem, který před školstvím stojí, je přijetí faktu plurality. Mám pocit, že se pořád snažíme vynalézt jakýsi dokonalý vzdělávací systém pro všechny. Jenže ten neexistuje. Lidé jsou různí, mají různé povahy, cíle, potřeby, způsoby učení. Pokud toto přijmeme, nezbude nám nic jiného než připustit, že v rámci jednoho systému budou koexistovat různé školy, nebo dokonce různé třídy v rámci jedné školy. Někomu prostě vyhovuje víc Montessori, někomu Waldorf, někomu projektové vyučování a někomu frontální výuka. Líbilo by se mi, kdyby ve státním systému existovala cílená podpora zavádění různých způsobů výuky a tyto systémy by pak mohly fungovat vedle sebe a možná se navíc i vzájemně inspirovat.

Kdepak jsou ta omezení?

Radek Malý (učitel Gymnázia T. G. Masaryka, Zastávka)

Kdykoliv přistupuji k nějaké formě vzdělávání nebo podpory osobního vývoje, kladu si otázku: Jací by podle mne měli žáci být? Chtěl bych, aby to byly soucitné, osobité, tvůrčí a emocionálně ukotvené bytosti, schopné účinně řešit konflikty a rozvíjet schopnost se o sebe postarat? Měli by jednat s respektem, úctou a láskou k sobě a svému přírodnímu i kulturnímu okolí? Měli by plnit úkoly své momentální životní fáze a chystat se na přechod do další, stejně tak důležité a úchvatné? Kdykoliv přistupuji k nějaké formě vzdělávání nebo podpory osobního vývoje, kladu si ještě jednu otázku: Jsem takový i já? Mám splněny úkoly svých předchozích životních etap a realizuji ty současné? Jsem součástí změny, kterou požaduji od okolí? Jestliže ano, je úplně jedno, jestli jsem učitel, kouč, lektor nebo průvodce a jestli vstupuji do posluchárny, učebny, kruhu důvěry nebo jurty. V té chvíli jsme tam s žákem nebo třídou v rovnocenném, živoucím vztahu plném úžasných dobrodružství. Kde pak jsou ta omezení? Já bych osobně přál našim dětem zralé a celistvé pedagogy, kteří mají přesně to, co požadují od ostatních. Změny se pak budou dít přirozeně, pozvolně a účinně. Ovšem to, kde takové pedagogy najít nebo jak je vychovat, je na delší povídání.

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/02

jako součást hlavního tématu čísla Vyšší vzdělávání

Přečíst/koupit v digitální podobě

V Papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​