Jan Piňos - Vnitřní hlas mě posílá tam, kde svět dostává na zadek

Z ekologických blokád ho policisté vynášeli vleže, na protest proti nešetrné politice se přivazoval k domům i stromům, za svoji milovanou přírodu ale umí bojovat i z kanceláře od počítače. Za všech okolností zůstává rebelem, který se nehodlá smířit se zaběhlými pořádky. Zůstává aktivistou, a ač si je vědom toho, že tohle slovo je nálepkou s mnoha rozličnými konotacemi, je aktivistou rád. Naopak je přesvědčen, že aktivistů a aktivismu by mělo být víc. Jan Piňos má velké ideály, krásné myšlenky, někdy trochu smutné vzpomínky, dobrodružné touhy, bohulibé záměry, nízké materiální nároky a také svatou trpělivost. Od našeho povídání k uveřejnění tohoto rozhovoru totiž uteklo o dost víc času, než je obvyklé. Za vše velké díky!

Jan Piňos - Vnitřní hlas mě posílá tam, kde svět dostává na zadek

Z ekologických blokád ho policisté vynášeli vleže, na protest proti nešetrné politice se přivazoval k domům i stromům, za svoji milovanou přírodu ale umí bojovat i z kanceláře od počítače. Za všech okolností zůstává rebelem, který se nehodlá smířit se zaběhlými pořádky. Zůstává aktivistou, a ač si je vědom toho, že tohle slovo je nálepkou s mnoha rozličnými konotacemi, je aktivistou rád. Naopak je přesvědčen, že aktivistů a aktivismu by mělo být víc. Jan Piňos má velké ideály, krásné myšlenky, někdy trochu smutné vzpomínky, dobrodružné touhy, bohulibé záměry, nízké materiální nároky a také svatou trpělivost. Od našeho povídání k uveřejnění tohoto rozhovoru totiž uteklo o dost víc času, než je obvyklé. Za vše velké díky!

Jste aktivistou vlastně už více než 30 let, začátek vašeho aktivismu spadá do roku 88. Vzpomínáte na to, jak se ve vás zrodil?

Tenkrát ve svých osmadvaceti letech jsem se „probral“ ze svého privátního života. Do té doby jsem byl vášnivým horolezcem a časem jsem se stal stejně vášnivým ekologem. Přes deset let, až do konce studia geografie na vysoké škole, jsem lezl po horách. Jezdil jsem po světě tam, kam se mohlo. Díky vzdělání i cestování, byť omezenému, ve mně zrálo vědomí, že se Zemí není všechno v pořádku a že není řešením jenom si užívat a jezdit do krásných divokých míst. A když to řeknu symbolicky, vzdalovat se od země k nebi. To je jeden z významů hor, že si tam člověk sáhne blíž k nebi.

Takže jste se vrátil zpátky na zem…

Nejdřív se ke mně ale dostaly aktivity politické. Díky rodinnému prostředí jsem se namočil do lehkého disentu. V roce 88 jsem patřil k zakladatelům Nezávislého mírového sdružení, vydávali jsme prohlášení k politické situaci, chodili jsme na demonstrace, nechali jsme se skrápět vodními děly… Pak přišla revoluce, což bylo samozřejmě ohromně osvobozující. Já jsem se tenkrát stal členem Rady brněnského Občanského fóra a mohl mít nakročeno na politickou dráhu. V Brně se ale v OF rozhořely ošklivé spory, což pro mě bylo znamení, že v politice není moje místo. Uvědomil jsem si líp svoje ekologické kořeny a lásku k přírodě, kterou mám v sobě „od plínek“. Když jsem pak našel inzerát v Respektu, že Greenpeace bude zakládat českou nezávislou kancelář, úplně jsem se nadchnul. Připadalo mi to jako splnění snu. Na začátku jsme tam měli obrovskou svobodu, mohli jsme si vybrat téma, které nás zajímá.

Vy jste měl jasno, čemu se chcete konkrétně věnovat?

Rozhodl jsem se jít do „jámy lvové“. Mě totiž láká naložit si největší výzvy. Vybral jsem si severní Čechy, které jsem vůbec neznal, konkrétně Mostecko. Oblast, která byla nejvíc ekologicky, ale i sociálně a politicky zdevastovaná za desítky let těžkého průmyslu. Jezdil jsem tam čtyři a půl roku z Prahy, kde sídlilo Greenpeace, a hlavně z Brna, kde jsem se ženou a dvěma dětmi bydlel.

Čeho se vám na Mostecku povedlo docílit?

Můj první projekt se týkal ochrany vesnice Libkovice. Nakonec ji bohužel zbourali, ale žádnou další už ne. Byla to poslední z asi devadesáti obcí, které musely ustoupit těžbě uhlí v severních Čechách. Blokáda Libkovic tehdy trvala tři měsíce. Přivazovali jsme se řetězy k domům a odmítali tam pustit bagry a dělníky, kteří domy bourali. Pracovali jsme v několika rovinách zároveň, demonstrovali jsme také v Praze, vyjednávali, psali dopisy, odborné studie, zároveň jsme pořádali koncerty, výstavy, kulturní festival.

[time-restrict on="2020-02-02"]

A hýbali veřejným míněním…

Byla to ukázková ekosociální kampaň, tehdy jsme těžili z toho, že ekologické problémy patřily k nejsledovanějším. Libkovice se objevily na prvních stranách novin, v hlavním televizním zpravodajství, v Los Angeles Times, spousta zahraničních novinářů sledovala dění přímo na místě. O takovém zájmu médií a veřejnosti se nám může dnes už jen zdát. Kampaň trvala několik let, i díky ní se podařilo zachránit třeba Horní Jiřetín. Byli jsme svědky odstrašujícího příkladu chování uhelné lobby. Ale i státu, který se obyvatel vesnice nezastal – až na prezidenta Václava Havla. Libkovice byly zbourány zbytečně, důl se o deset let později zavřel, aniž se dostal k vesnici, všechna naše varování se naplnila. Tak je to v ekologické práci často – dokud je čas, nikdo nenaslouchá a pak je pozdě. Obec dodnes slouží jako memento, že tohle se prostě nesmí opakovat. A pro nás to tehdy byly obrovsky cenné zkušenosti. Vytvořili jsme precedent, že se lidé umí bránit státní zvůli. A ukázali jsme, že se naše energetika musí úplně změnit od té plýtvavé a špinavé směrem k úsporám energie a k obnovitelným zdrojům. To dokazujeme už čtvrt století.

Vy jste se pak z Mostecka přesunul naopak do krásné přírody, na Broumovsko, kde jste šéfoval Chráněné krajinné oblasti, to musela být pořádná změna.

Ano, naprostá, ve všem. Vábení Broumovska bylo neuvěřitelně silné, Sudety mě přitahovaly od dětství, kdy jsem tam jezdil s rodiči. Je to nezabydlený prostor, kde žije o polovinu méně lidí než před válkou. A zároveň tam vnímám jakýsi zvláštní spodní tón historického zranění, které volá po vyléčení. Když jsem uspěl v konkurzu na vedoucího CHKO, sbalili jsme s rodinou celý náš zavedený život v Brně a přestěhovali se tam. Sehnali jsme pronájem ve velkém starém domě, starší syn se zrovna chystal do první třídy, všechno vycházelo… Myslím, že mě tam Bůh, ať už si pod tím chcete představit cokoli, postrčil. Cítil jsem, že jsem prostředníkem, že zrcadlím něco, co mě přesahuje. Těch devět let jsem dělal něco, co nebylo jen ze mě, nemohlo být. Byl jsem každodenně holisticky propojený s přírodou, spojený se vším bytím od nebe až po zemi. Byl jsem součástí pramínku, stromu i mraku. A když je člověk devět let takto napojený, má ohromné zdroje energie. To dílo se nesmírně dařilo, bylo krásné, uspokojující a zároveň oceňované. Bylo to moje nejtvořivější pracovní období a vnitřně nejinspirativnější část života.

Můžete zavzpomínat na konkrétní počiny?

Jako šéf CHKO jsem chránil přírodu a krajinu, měli jsme zákon a razítko a mohli ovlivnit největší lumpárny proti přírodě, především stavby. Krom toho jsme založili neziskovku „TUŽ se, Broumovsko!“. A tužili jsme se. Bylo nás asi dvacet, dělali jsme krásné projekty jako třeba obnovu zaniklých historických cest a opravu drobných sakrálních staveb podél nich. Jeden z našich největších projektů byl kulturní festival Týden pro broumovské kostely. V té oblasti je osm nádherných barokních Dientzenhoferových kostelů, o nichž do té doby málokdo věděl. Správa CHKO otevřela několik set kilometrů mezinárodních naučných cyklostezek, které patřily k prvním u nás. Naše projekty propojovaly mnohé z 30 vesnic a 30 000 obyvatel v CHKO. Lidé mohli jít po nové cestě doslova i přeneseně. Zajímalo to i mladé, kteří tak posílili svůj vztah k místu a chuť žít právě tady. Zároveň jsme tam lákali spoustu dobrovolníků i turisty a oživovali zapadlý kraj. Někteří lidé se za námi dokonce přistěhovali z měst. Byl to takový ostrov pozitivní nákazy. Krása byla v tom, že se nám dařilo propojovat státní úřad, neziskovku a stovky pestrých lidí, skupin a organizací ve prospěch celku, bylo to čisté win-win. Miluju win-win řešení, mám na ně (pi)nos. :-)

A také za vámi přijel tehdejší prezident Václav Havel.

To bylo nejkrásnější ocenění! Jezdili za námi ministři životního prostředí, poslanci, novináři. A v srpnu 2001 přijel prezident Václav Havel, strávil tam s námi celý den. Vodili jsme ho po těch nových cestách, absolvoval debatu s místními, potom ještě koncert v jednom z kostelů. Nejkrásnější pak bylo sdělení lidí, kteří s Havlem přijeli. Říkali, že takhle šťastného ho už dlouho neviděli. Byl tak uvolněný a potěšený tím, co tam zažil a viděl.

Takže devět krásných let. Co se stalo pak?

Pak se to „podělalo“. Nastoupil nový ministr životního prostředí a následně i nový ředitel všech CHKO. Moje svobodomyslná duše narazila na nekompetentního a arogantního šéfa, což se mi mimochodem v životě stalo víckrát. A to já nedávám, od první chvíle to drhlo. Asi jsem ale do posledního okamžiku nevěřil, že to skončí. Jak se nám vše dařilo, tak jsem zapomněl na to, že nic nemusí trvat věčně.

Ale ta ledová sprcha v podobě odvolání přišla, jak jste to nesl?

Těžce. Bylo to transformativní drama par excellence! Bylo to pro mě takové mírnější vyhnání. Z Broumovska se po válce muselo vystěhovat 22 tisíc Němců, 160 z nich nepřežilo. To bylo samozřejmě naprosto drsné vyhnání. Nechci to vůbec srovnávat, ale na mé vnitřní rovině to trochu takové vyhnání bylo. Někteří lidé, kteří podporovali to, co děláme, se najednou odvrátili. Byla to velká lekce, jak se může život zvrtnout.

Myslíte si, že se to tak mělo stát, že vás to mělo někam posunout?

Určitě. Nelituji ničeho, ani těch nejbolavějších situací. To nejvyšší vysvětlení je skryté v moudrosti babiček a dědečků: člověk míní, pánbůh mění. Nejsme jediní strůjci svého života, ve hře jsou evidentně mocnější síly, které s námi zatočí, i když se nám to nelíbí, protože celý život je škola a máme se tu něco naučit. A často se to učíme něčím, co bolí, protože v takových situacích se naučíme nejvíc. Člověk se bez bolesti dobrovolně vyvíjí pomalu, k největším krokům potřebuje zmáčknout.

Na to se právě ptám, co jste se měl naučit. Víte to?

Třeba snášet příkoří bez nenávisti, beze zloby. Umět odpouštět. Umět překonat obrovskou bolest srdce ze ztráty něčeho nejmilejšího. Bolest, která v mezní situaci vypadala skoro nesnesitelně. Nějak se z toho vyštrachat a najít si nové uplatnění, nový život. Přijmout, že mám otočit list, na kterém nejspíš vzniká nová kvalita. Broumovsko bylo můj první a poslední domov v životě. Byl jsem poutník, nomád a najednou jsem se přesadil do krajiny, kterou jsem si tak zamiloval, že jsem si v 36 letech někde poprvé připadal doma. Kritický rok 2005 byl celkově náročný, přišla i rodinná krize, se svou ženou jsem se rozešel. Zemřela moje starší sestra. Zkrátka byl to mazec. Temná noc duše. I o ten pronajatý dům jsme najednou přišli – co mohlo, to se sesypalo. Bylo tolik znamení, která ze všech stran ukazovala, že to končí.

  A jak se vám dařilo vyštrachat se z toho a začít odjinud?

Dostal jsem nabídku zpátky do Greenpeace, tak jsem se na čtyři a půl roku vrátil ke své vysněné organizaci v úplně jiném čase a podmínkách. A když se blížily moje padesáté narozeniny, tak jsem se rozhodl splnit si svůj dávný sen. Odjel jsem na několik měsíců do Himálaje. Nejdřív sám, byla to taková transformační pouť. Sbalil jsem si batoh a vydal jsem se do Ladaku, potom do Nepálu.

A byla ta cesta hodně transformační?

To tedy byla! Seznámil jsem se v Káthmándú se svou nynější ženou Pavlou (smích)… A lásky to byly hned dvě, zamiloval jsem se i do Himálaje. Načichl jsem nově rozměrem světa, jeho krás, ale i globálních ekosociálních problémů, o kterých jsem do té doby jenom četl. Viděl jsem, jak postupuje změna klimatu, jak se dotýká života lidí v chudých zemích a jaká je to pohroma. Ladak pár týdnů před mou návštěvou zasáhla obrovská průtrž mračen, která uvolnila sypkou půdu nedaleko hlavního města Lehu. Viděl jsem vesnici zaplavenou bahnem, kde zemřela spousta lidí, byl to srdcervoucí zážitek. Taky jsme s Pavlou cestovali Tibetem, mojí odjakživa vysněnou krajinou. Ale vidět, co se děje s touhle duchovní kolébkou pod čínským útlakem, to byl další náraz. A nakonec jsme spolu vandrovali horami v Nepálu. Tam jsme se vrátili ještě o rok později a pomáhali jsme v jedné vysokohorské vsi blízko tibetských hranic. Pavla tam pracovala jako lékařka a já jsem vymýšlel projekty pro zavlažovací systém zničený neobvyklými záplavami a pro čistou energii. Zkoumal jsem, jestli by vesnici bylo možné zásobovat obnovitelnou elektřinou.

A bylo?

Ano, čisté energie je tam spousty, ale narazili jsme na to, jestli vůbec chceme, aby ta vesnice měla elektřinu. Protože první, co by si pořídili, by byla televize. Je to neuvěřitelně krásná vesnice, v minulosti byla plně soběstačná. Na jednu stranu bylo těžko představitelné, že tam najednou vtrhne elektřina jako první posel civilizace a úplně jim změní život. Na druhou stranu jsme si říkali: když to neuděláme my ekologicky, tak to udělá někdo jiný necitlivě. Dají se odvrátit ničivé stránky západního způsobu života? Utlumit je, vysvětlit nebo jak s tím vlastně pracovat? To bylo naše dilema. Odvezli jsme si ho zpátky domů a chtěli pokračovat. Ale já jsem potom nastoupil podruhé k Hnutí DUHA a zase jsem se začal věnovat domácím ekologickým záležitostem.

Ale Nepál vás stále lákal?

Když jsme tam jeli s Pavlou v roce 2015 znovu, zažili jsme tam obrovské zemětřesení. Pomáhali jsme v postižených oblastech, ona jako lékařka, já jako dobrovolník. Byla to obrovská lekce. Viděli jsme a zažili jak hrůzy, tak obrovskou životaschopnost Nepálců, kteří neuvěřitelně dobře spolupracovali navzdory naprosté neschopnosti nepálské vlády. Nepál byl zahrnut ohromnou solidaritou z celého světa, letiště bylo zavalené stovkami tun materiální pomoci, ale vláda ji vůbec nedokázala zpracovat. A naopak nepálské neziskovky a ad hoc vzniklé komunity i zahraniční dobrovolníci se propojili a vytvořili úžasnou síť vzájemné pomoci. To bylo tak inspirativní! Pokud nastane – a já myslím, že do určité míry se tomu nevyhneme – nějaká katastrofa, lidé jsou schopni se rychle propojit a přes všechny překážky si pomáhat téměř bez ničeho. Zatímco státní struktury s veškerou materiální výbavou se hroutí.

Říkáte, že se nevyhneme katastrofě, myslíte v souvislosti se změnou klimatu?

Ano. Jeden z katastrofických scénářů je ten, že celý suchý pás od západní Indie po severozápadní Afriku, od Pákistánu až po Maroko, kde žije na půl miliardy lidí, nebude k žití. V této oblasti probíhá vysušování, to je zdokumentované. Už dnes je tam život na hranici možností. I válka v Sýrii souvisí se suchem a ztrátou obživy. A s vodou bude hůř. Pokud lidé ztratí obživu, půjdou prostě jinam a nic je nezastaví. Nemusíme čelit milionu uprchlíků, ale deseti, anebo i stovkám milionů a proti těm žádnou zeď nepostavíme. Nechci tu teď rozvíjet katastrofy, jenom chci říct, že vůbec nejsou vyloučené. A bylo povzbuzující zjistit, jak jsou lidé v krizi vitální a schopni vytvořit svépomocné občanské sítě.

Pojďme od katastrof raději zase k vám. Jaké jsou nyní vaše osobní cesty?

Jen krásné, s Pavlou jsme se vloni vzali a tím dovršili moji první osudovou cestu do Himálaje. Mám dva úžasné dospělé syny, kterým se moc daří, takže mi přinášejí „jen“ štěstí a vůbec žádné starosti. Uvědomuju si, jaký je to dar, i to, že hlavní zásluhu na tom, jací jsou, má moje první žena. Také jsem se stal dědečkem, narodila se mi vnučka Amálka. A vloni jsme se s Pavlou opět vydali na cesty, tentokrát do hor Chile. Tam to ale nebyla jen čistá radost. Vnímal jsem opět postup změn klimatu, ubývání sněhu a ledu, který pokrývá už jen nejvyšší vrcholky And. Kolem dokola obrovské suché oblasti či pouště. Tím můj horský baťoh na této cestě, tak jako mnoha dalších, pořádně těžkl.

Už jste zmiňoval, že dnes hlas ekologie spíše slábne, co s tím?

Tváří v tvář prudce se zhoršujícímu stavu klimatu, krajiny i přírody a zároveň trvalé ignoranci státu k ekologickým přístupům a řešením mi není lehko. Z jedné strany sucho a kůrovcová kalamita decimující lesy už na polovině území státu. Z druhé strany se vymýšlejí nesmyslné megalomanské projekty jako nové jaderné bloky, či dokonce kanál Dunaj – Odra, státem jsou stále trpěné špinavé uhelné elektrárny a odmítané obnovitelné zdroje. Roste riziko vykácení obrovských ploch lesa a jeho proměna na holiny včetně chráněných perel naší přírody. Denně u nás zmizí stavbami 14 fotbalových hřišť cenné půdy a ta zbylá je ničena průmyslovým zemědělstvím. Parlament sebral lidem zákonnou možnost ovlivňovat odbornou, úřední cestou stavby devastující přírodu a krajinu v jejich okolí. K tomu připočtěme neslábnoucí touhu většiny po konzumu. Je pravda, že zároveň roste i počet těch, jejichž hlavním smyslem není konzumovat, postmaterialistů je u nás prý už 20 %. Navzdory některým dobrým komunálním příkladům se to ale ve státní politice neodráží. Prosadit dobrá řešení proti ekonomické rozpínavosti je stále těžší.

Nejste už unavený po těch třiceti letech?

Unavený ne, ale trápí mě rostoucí nesmyslná destrukce na straně jedné a to, že ekologové nenacházejí cestu, jak ji zastavit. Souvisí to hodně s tím, jak u nás slábne demokracie. A jak si na to lidé zvykají, jako by to bylo normální. Co se stává běžným, ale není normální! Tento sešup mě děsí ze všeho nejvíc. Je to stav, který v minulosti končíval totalitou. Ekologická řešení bez demokracie nejsou možná. Ekologové řeší dílčí věci, ale už nejsou hybateli systémových změn. Myslím, že je tu dnes jediná občanská aktivita, která takovou sílu má, a to je Milion chvilek pro demokracii. Potkávám krásné mladé lidi, kteří mají ve dvaceti letech pochopení světa i aktivismus, jaké my jsme v jejich věku neměli ani náhodou, a to mě nabíjí optimismem, navzdory tomu, že pro část veřejnosti je „aktivismus“ mimo diskurs. Naděje je třeba v mladých studentech, kteří dnes stávkují za ochranu klimatu už v padesáti zemích světa i u nás. Nepotřebujeme víc odborníků, ale víc odvahy a vůle k činům.

Co by podle vás teď nejvíc pomohlo?

Pro začátek je potřeba aspoň začít konečně veřejně, otevřeně a nebojácně pojmenovávat skutečné příčiny ekosociální krize, její samotné kořeny. Ukazovat, že tento příběh oddělenosti od živého světa, jeho strachu, moci, ovládání, kontroly, manipulace, spěchu, vymknutého racionalismu, zblázněného materiálního růstu a zbožnění technologií se vyčerpal. Přivedl lidstvo na okraj útesu. Každý, kdo chce, to vnímá. Starý svět těchto principů považovaný za normální se rozpadá a jeho instituce s ním. Je nejvyšší čas přestat žít s iluzí, že přístupy a způsoby konání ve světě, které krizi vyvolaly, ji mohou napravit. Přestat plýtvat energií na kosmetické změny. Krize je zároveň léčivá šance. Trhlinami můžeme vidět docela jiný, mnohem krásnější, vitálnější, smysluplnější a radostnější příběh spolubytí s veškerým živým světem, dobu sjednocení polarit. Čas, kdy bude přirozené obdarovávat svými jedinečnými dary druhé. Žijeme v živém vesmíru, jsme s ním propojeni v živé síti. A právě teď jsme na křižovatce mezi příběhy. I to je dar, protože na každém z nás záleží pokračování příběhu. Čím dříve to pochopíme, tím lépe. Máme vnitřní hlas a je fajn ho umět poslouchat.

Ne každý mu naslouchá, ne každý mu rozumí…

Někdo o něm zatím třeba neví. Ale když už ano, tak je dobré za ním jít, i když je to třeba nepohodlné. Mé životní krédo by šlo jednoduše říci takto: Být vždy tam, kde je to nejvíc potřeba. Jsem ztřeštěnec, který se pořád cpe tam, kde bude nejužitečnější. Tam, kde svět dostává na zadek. Snažím se to rozeznat právě podle vnitřního hlasu. Někdy je docela zřetelný a pak už to chce mít jen odvahu za ním jít. A někdy zeslábne nebo zrovna řešíme něco akutního, tak jej vytěsníme. Ale vždy je dobré se k němu vrátit. Jako mořeplavec ke střelce kompasu. Je tisíckrát spolehlivější než mobilní navigace.

A my se pak můžeme konečně cítit dobře?

Nejšťastnější jsme a nejužitečněji pracujeme pro svět i sebe sama, když se naše vůle propojí s Boží vůlí. Když jdeme odvážně a naplno za hlasem svého srdce, tak se celý vesmír spojí, aby nám pomáhal, jak píše Paulo Coelho v Alchymistovi, mé milované knížce o archetypální cestě hrdiny. Pak skutečně žijeme jako platná buňka univerzální sítě života, jako součást jednoty. A pak se dějí i zázraky. Dokud nás ten Boží hlas neodvolá jinam učit se na další škole života.

[/time-restrict]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2019/05

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty na tel: 800 300 302

Předplatné zde.

Markéta je u PDČ od začátku. Později s manželem začali vydávat dětskou odnož PDČ - Prďáckej časák.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné