Jakou skutečnou moc mají slova? Dávejte si pozor na to, co vyslovíte!

 

Jakou skutečnou moc mají slova? Dávejte si pozor na to, co vyslovíte!

Slova mají velikou moc. Dokážou ubližovat stejně jako rány, nebo povzbuzovat a léčit, být něžným pohlazením nebo pomyslnou oporou. Skrze slovo často uchopujeme svět. Básníci umí vidět slova jako poprvé, děti ještě nezapřou zvědavost, co se skrývá za slovy a jejich zvukem. A my dospělí časem v každodennosti na sílu slov zapomínáme. Z vědomé oblasti plné pozornosti nám řeč a její vnímání utíkají do sfér automatických reakcí a návyků.

Komplikace zjednodušování

Jakkoli pompézně může v některých ohledech vrcholit dosavadní historie lidského rodu, některé studie ohledně evoluce mozku dost nesmlouvavě hovoří o tom, že se toho od pravěku na jednu stranu zas až tolik nezměnilo. Schopen transplantace rohovky a letu na Měsíc, přesto je člověk popisován jako druh, jemuž je vlastní, v okamžiku, kdy není bezprostředně ohrožen, být spíše pasivní a život si zjednodušovat. Když něco děláme často, naučíme se to dělat automaticky. Už na to, co děláme, nemusíme tolik myslet a můžeme se věnovat něčemu dalšímu. Někdy nám to hrozně usnadní život. A někdy ho to nesmírně zkomplikuje. Zadřeme si zautomatizované reakce hluboko pod kůži a vypneme vědomé vnímání. To je ta nástraha. Nejsme teď a tady, to je to uvolněné místo v operačním systému. Chvíli je to důvod k oslavám. Pak přijde prázdno. To se může stát. Myslím, že je možné zjistit například, že jsme zautomatizovali tolik činností a reakcí, že vlastně žijeme už jenom automaticky. Pak s velikým úsilím napravujeme škody. Těžkopádně se znovu učíme zapomenout na automat a vzpomenout si sami na sebe.

Návrat ke skutečné síle slov

Některá slova říkáme často. Některá z nich nás dokonce učili vyslovovat automaticky, bez ohledu na to, jestli to tak cítíme. Děkuji. Silné slovo, které svoji sílu ztrácí, když ho říká autopilot. Kdybychom chtěli hovořit skutečně vědomě, dozajista bychom toho nenapovídali tolik a nemohli bychom mluvit tak rychle. Jestlipak vůbec může člověk najít rovnováhu mezi spontánní emoční reakcí a vědomým promlouváním? Zní to nedosažitelně? Slíbila jsem si kdysi ke svým skeptickým postojům a nedosažitelným cílům vždy udělat alespoň „jeden vstřícný krok“. A jaký by to v tomto případě mohl být jiný než uvědomit si skutečné významy některých silných slov. Děkuji a omlouvám se. Odpouštím (ti), miluji (tě). Krok k tomu, ucítit opravdovost toho, kdo tahle slova vysloví s odvahou stát se zranitelným, a další jeden k tomu je tak sama vyslovovat.

[hide]

Děkuji.

Tři slabiky slova děkuji vedou přímou cestou k vděčnosti a k uvědomění toho, co v životě máme a co od něho dostáváme. A s pocitem hojnosti je člověku na světě hnedka lépe. Navíc vděk prý dokonce přivádí do našich životů další hojnost. To jsem ještě úplně nevykoumala. Zato už vím, že děkuji může být velebením vzájemného vztahu, oceněním energie a času, který nám někdo věnoval. Vědomě vyslovené a vědomě přijaté děkuji dělá kontakt zúčastněných opravdovým. Mám empiricky ověřeno, že když je vyslovených a skutečně prožitých díků dost, cením si víc invence a práce svojí i ostatních a rostu. Cítím se potřebná a přijímaná. A to je víc než dost.

Když není za co děkovat

Někdy můžu vylítnout z kůže, když po upřímně myšleném děkuji zazní není za co. Kraťounká věta, se kterou hodnota vděku padne na kolena, se kterou děkuji ztratí význam a nezvládne pak už potěšit ani jednu ze zúčastněných duší. Mé děkuji je často mostem k opravdovosti, k prožitku, k emoci a člověk s není zač na rtech zůstává na povrchu, u autopilota, nepustí k sobě to lidské hlubší, neotevře se. A pokud jeho není zač vychází také z hloubky, cítím v tom něco kalného. Slyšíte to taky? Co je tam skryto? Můj čas nebo energie nemají hodnotu? Nedělal jsem to upřímně? Pro chvíle, kdy někdo doceňuje moji pomoc, radu, čas, chci mít pohotově vážně míněné rádo se stalo. Nezáleží na tom, jestli je to pro mě samozřejmé nebo snadné. Ráda umožním druhému při vyjádření díků radovat se i z pouhého lidského střetnutí. Sama to s potěšením slýchám od druhých. Jakmile jsem si to jednou uvědomila, nebylo to obtížné. Vězte, že prožití a přijmutí vděku nadělá spoustu krásných emocí a vytváří spojení. To samé platí pro upřímně míněná pochvalná slova, ale i pro situace obtížnější, které se týkají provinění, omluv a odpuštění.

Komu slouží omluva?

Podobně jako mě dříve za uši tahaly některé reakce při vyjadřování vděčnosti, aniž bych věděla proč, dělo se tak i v momentech, kdy někdo potíral moji omluvu. Sama znám, jak se cítím nekomfortně, když se mi někdo omlouvá. Upřímná omluva totiž probíhá v dost intimním emocionálním poli. V něm jsme živí a plní rizika zranění souvisejícího s tématem blízkosti a spojení a hlavně s tím, že bychom tohle spojení a blízkost mohli ztratit. A před tím se jako lidská rasa urputně snažíme chránit. Možná právě proto tak obrovské množství lidí, často těch, kteří si tak úplně nevědí rady se svými vlastními emocemi, utíká s panikou i před situacemi, kdy jsou ve stavu „nahoty emocí“ ostatní. Pokud jde o skutečná zranění, když se nám podaří vydržet rozpaky, nevyhýbat se setkání s lítostí, bolestí a leckdy i ponížením druhého, je chvíle přijetí omluvy požehnáním. Protože není zač a mávnutí rukou, to jsou převozníci z místa, kde se setkávají naše opravdové emoce a kde jsme zranitelní, na bezpečný mělký břeh automatických reakcí. Na tomhle břehu je bezpečno, ale pusto. O co je lepší přijít o spojení ještě dřív, než se ho, ze strachu z možné ztráty, vůbec pokusíme vytvořit? Pokud vás zajímá víc o síle zranitelnosti, doporučuji knihu a přednášky Brené Brownové 

Opravdové přání

Přeji nám všem dostatek citu pro zachycení těch jemných nuancí, pro rozpoznání těch miniaturních, a přece klíčových chvil, ve kterých můžeme zesílit podstatu svého vyjádření, ve kterých můžeme překlenout bariéru mezi již otevřeným a ještě uzavřeným srdcem. Ať jsou v těch chvílích naše „děkuji“„miluji tě“ plná citu a opravdovosti. Ať naše upřímné omluvy vedou zpátky k rovnováze, ať společně cítíme nebo rozdáme radost s každým „rádo se stalo“. Ať máte dost lásky k odpouštění.

Jak jste na tom vy?

Není to žádný test, a nejsou k němu výsledky. Jen máte možnost podívat se na sebe a zodpovědět si pár otázek. Jak reagujete na nepříjemné emoce (pláč, bolest, smutek, vztek) druhých? Umíte přijmout omluvu? A pochvalu? Chválíte? Oceňujete? Jste vděční? Máte dost odvahy něco vyzkoušet, ztrapnit se, spadnout nebo taky zazářit? Co děláte, když stojíte vstříc slzám někoho blízkého? Povolujete si cítit opravdové děkuji, povolujete si milovat, i když se to třeba nesluší?

Víte, že: V židovské tradici je slovo chápáno jako tak silný prostředek, že díky němu lze napodobit dílo Boží a oživit tak hmotu. V našem kulturním prostředí pak ještě donedávna byli lidé pokorní a bázliví před kletbami a uřknutím. To, co v židovské, a vlastně nejen židovské, tradici oživuje hmotu, je slovo – boží jméno nebo mantra. V případě Golema z filmu Císařův pekař pak kulička s nápisem Šem ha-meforaš, což je v židovském prostředí označení pro tajné jméno Boha.

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/05

jako součást hlavního tématu čísla Síla slova

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​