Jaká byla vaše první hračka? A vašeho dítěte? Od přírodních materiálů k elektronice.

Vzpomínáte si na své dětství, na oblíbenou hračku či hru s kamarády? Kroutíte hlavou nad dnešní zábavou svých potomků? V dobách našich prababiček byla hračkám prokazována patřičná úcta a dětem stačilo ke štěstí málo, mnohdy si vystačily pouze s jedinou hračkou. Možná se toho zase tolik nezměnilo, dnešním dětem také často stačí jedna hračka – počítač.

Jaká byla vaše první hračka? A vašeho dítěte? Od přírodních materiálů k elektronice.

V dobách našich prababiček se děti bavily úplně jinak. Neznaly reklamy, přesycené trhy novinek, elektronické a virtuální hračky, které za vás papají, čůrají, kakají, myslí i cítí. Žijeme v době robotů a málokteré dítě si dokáže ke své hračce vytvořit citovou vazbu. Jak také, když jich má doma tolik!

Žijeme v době robotů, kteří si hrají za nás?

Zatímco dnes si naši potomci hrají převážně virtuálně nebo s mnoha rádoby dokonalými multifunkčními hračkami, dříve si děti dokázaly hrát nekonečné hodiny s čímkoli, co jim přišlo zrovna pod ruku, a to tak, že o nich maminky mnohdy nevěděly. Ať už se jednalo o docela obyčejný knoflík, kousek drátku, skleněnou kuličku, dřívko či cedník na nudle, pro děti tyto hračky představovaly neohraničený svět fantazie. Poděkujme za současný alternativní trend přinášející jakýsi návrat ke starým dobrým nebo ještě lépe pravým domácím hračkám ze dřeva a přírodních materiálů, které jsou zaměřeny především na rozvoj dětské kreativity.

Hra představuje pro dítě přesně to, co představuje pro dospělého člověka jeho pracovní náplň. Není proto divu, že děti ve svých hrách často napodobují dospělé nebo si hrají s atrapami skutečných předmětů ze světa dospělých. Pokud však nechcete probouzet v dětech sklony k násilí, nekupujte jim zbraně. Tomu se však v dnešní době dá jen těžko vyhnout, když internet je plný střílecích her a kluci si přece odjakživa rádi hráli na vojáky. Když jsem přistihla svého syna s partou kluků venku, jak po sobě střílejí a jak spolu bojují, rezignovaně jsem si povzdechla. Snažím se mu ukazovat i jiný svět, ale přece jenom si myslím, že i tohle má ve hře jako správný chlap zažít. Boj má být férový, proto takový souboj dle pravidel nebo výcvik bojových umění může být pro dítě dobrou školou.

Pamatujete si na svou oblíbenou hračku?

Když si vzpomenu na svoje dětství, právě hračky jsou aspekty, které utvářely mé vnímání okolního světa. Samozřejmě, že jsem měla ke svým hračkám citovou vazbu. A obecně platí, že čím ošuntělejší a obyčejnější hračka, tím silnější citové pouto k ní dítě má. Moje stará dobrá plyšová kočka z výroby SSSR mě provázela mým dětstvím a tatáž vypelichaná příšerka bez oka provázela dětstvím moji dceru. Byla její nejoblíbenější hračkou, bez které nedala ani ránu. Zpočátku jsem ani netušila, co je to za zvířátko, když jsem jej od babičky jako dítě dostala, tatínek tehdy vtipkoval, že to asi bude vlk. Poté jsme azbukou přelouskali nápis „кошка“.

Pamatuji si i další hračky, bylo jich rozhodně více, měly svá jména a své příběhy. Vzpomínám si také na naše dětské hry na vodníky, četníky a zloděje, lišku a zajíčka nebo na princezny. Můj bratranec s mým bratrem vařili zelený „lektvar“ z ovčího trusu, který u babičky posbírali v ohradě, a s oblibou nás se sestřenicí naháněli a snažili se nás oním „gulášem“ polévat. Smutnou vzpomínku, nad kterou se však už dnes dokážu pousmát, mám na dřevěnou kravičku, kterou jsem si sama vyrobila a ztloukla pomocí hřebíků z dřevěných polínek. Maminka mi ji pochopitelně spálila v peci, a to zcela uvědoměle vědomě.

Nejlepší je ta hračka, kterou si dítě dokáže vyrobit samo

Hraček, které jsem si vyráběla sama, bylo samozřejmě více. Kromě již zmíněné, nebohé upálené kravičky, jsem si vyrobila dřevěnou panenku, kterou jsem opatrovala jako miminko. Inspirovala mě sestřenice, která měla, zřejmě z Tuzexu, panenku k nerozeznání od kojence, což jsem do té doby neviděla. Chtěla jsem také takovou mít, proto jsem si od dědečka vypůjčila hřebíčky a kladivo. Dalšími kousky byla háčkovaná želva a mnohé jiné. Není to tak dávno, co jsem si uháčkovala kočku, a moje dcera mě následovala šitím příšerky, kterou, tuším, nemá ještě dokončenou.

Možností, jak být tvůrčí, je mnoho

Už ze školek si děti pamatují, jak si vyrobit panáčky ze žaludů a kaštanů, nebo parníky, lodičky, čepičky či jiné vystřihovánky z papíru. I v dobách našich prababiček se hračky vyráběly takzvaně podomácku. Panenky se háčkovaly, pletly nebo šily, vycpávaly pilinami a malovaly barvičkami. Panáčci, různá zvířátka či jiné postavičky zrovna tak. Při výrobě panenek byla často základem drátěná kostra, například z ramínka na šaty, omotaná látkou. Vzpomínám si, že jsme si v dětství také vyráběli panenky z kukuřice, která poskytovala jak spoustu šustivých sukýnek, tak i nádherné vlásky.

Hráli jste někdy se svými dětmi stínové divadlo s prsty? Další skvělý tip na zábavu s menšími dětmi. Praktické jsou také pohlednice, například se zvířátky, ze kterých si můžete vyrobit leporelo, knížku nebo třeba i krabičku. Hry na papíře, kreslení jedním tahem, vyrábění hraček z papírových krabiček může být také příjemným zpestřením dne. Lidé každého věku by neměli zapomínat na to, že i oni byli kdysi dětmi. My všichni máme nějaké to své vnitřní dítě v sobě. Nenechejme ho nikdy zestárnout a umřít. Hrajme si, vyrábějme hračky se svými dětmi a tvořme.

Je astroložka, kartářka, vykladačka snů, básnířka a začínající spisovatelka, vášnivá čtenářka, maminka dvou dětí, milovnice přírody, zvířat, hudby, historie, konspiračních teorií a umění všeho druhu. Pracuje jako externí redaktorka několika časopisů, věnuje se také poradenství v oblasti zdravé výživy, bylinkaření či aromaterapii.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné