Jak ubíhaly roky na samotě. Život je kruh. Zamyšlení

Je květen roku 2005. Stěhuji se na samotu. Už podruhé. Čtyři roky jsem strávila na samotě v Orlických horách. Poprvé jsem tam vypěstovala vlastní zeleninu, naložila vlastní zelí, naučila se něco málo o chovu ovcí (metodou chybování – ovce utekla a beránek pošel) a vyslechla spoustu krásných příběhů od vrásčitých vdov. Teď se stěhuji do Bílých Karpat. Rozdílem je, že dům už máme tentokrát koupený, a ne pronajatý, a že se se mnou kromě mého partnera stěhuje také náš roční synek. Sny o samozásobitelském životě ale zůstávají stejné jako poprvé.

Jak ubíhaly roky na samotě. Život je kruh. Zamyšlení

Rok 2009

Z vlastních zdrojů máme kromě teď už tří dětí ještě nějakou zeleninu a ovoce, brambory, dřevo na topení a trochu kozího mléka. Pořád je to ale žalostně málo proti tomu, co potřebujeme a spotřebujeme. Přemýšlím, kde je chyba. Docházím k názoru, že ani já, ani můj muž nejsme duší zemědělci a že i dříve byla mnohem častěji samozásobitelská (nejen po stránce surovin, ale i výrobků a služeb) komunita než rodina (ještě k tomu nukleární).

Rok 2011

Naštěstí se na okolní kopanice stěhují podobně smýšlející mladé rodiny, tak kujeme společné plány – výměnný obchod, bazary, jarmarky, lesní školka pro děti, festival… Nějakou dobu se zdá být vše na nejlepší cestě. Dokonce se daří první společné akce, třebaže u některých jsem sama posledním aktérem, který je dotáhne do zdárné realizace. Pak se ale začínají vynořovat pochyby a kritika, ve které tápu a hledám, kdy se jedná o konstruktivní kritiku, ze které se mám poučit, a kdy si jeden na druhého projektujeme svá vlastní nezpracovaná traumata. Po čase se přidá pár partnerských rozchodů a vztahy v „komunitě“ se komplikují a poté chladnou. A tak zase přemýšlím, jak dál.

Rok 2013

Pořád ještě přemýšlím. Přemýšlím o pozapomenutých rituálech našich předků, přírodních národů, o pochodech v Přírodě a Vesmíru. O Kruhu života, Shromáždění rady, Cestě ke kořenům, Rituálu smíření. Čtu si knihy výborných filozofů, psychologů, mytologů C. G. Junga, Josepha Cambella, Mircea Eliadeho a dalších. Dostávám mnoho odpovědí, ale vynořují se další a další otázky. Dochází mi, jak silně ovlivňují mýty, symboly a rituály naše individuální a kolektivní nevědomí. A jak toto nevědomí formuje a předurčuje naše životní postoje a činy. Jak je důležité přemýšlet, jaké mýty, symboly a rituály používá naše společnost a jak bychom mohli tyto jemné, ale velmi silné nástroje uchopit pro zdravý vývoj našeho světa.

Rok 2014

Když se mi podaří nahlédnout z větší výšky na svůj život, vidím i toto mé přemýšlení jako symbol, vidím ono střídání nádechů a výdechů – střídání času, kdy se obracím ven a pracuji pro druhé, a doby, kdy se stahuji dovnitř a dějí se změny ve mně. Vidím spirálu, kdy se na jednom otočení vystřídá cesta ven a cesta dovnitř a na každém kruhu je cesta o něco vědoměji prožitá, alespoň doufám.

Tak začínám vidět život jako kruh. Kruh, v jehož středu můžeme být tady a teď. Kruh, který můžeme mít ve svém nitru nebo ho rozprostřít na naši rodinu, společnost, planetu nebo i dál. Kruh, ve kterém se setkává minulost s budoucností, naši předkové a potomci. Kruh, který nás může uklidňovat, protože se nemusíme řítit neustále vpřed – není kam.

Venku se příroda začíná probouzet – vycházet ze svého nitra. Je polovina února, ptáci rozveselují zemi zpěvem a chystají se na první páření a do stromů se vrací míza z kořenů. I já cítím, že se začínám obracet ven, odpočatá a povzbuzená z doby prožité více uvnitř. Uvidíme, které ze snů se podaří naplnit.