Jak se oblékaly naše prababičky

Odívání našich předků jsem byla nucena řešit ve chvíli, kdy mě kamarádka pozvala na historický ples. Do té doby jsem při prohlídkách hradů a zámků s nadšením obdivovala občasný výskyt pozoruhodných rób, nicméně nakonec jsem usoudila, že na nějaké korzety a krinolíny nemám povahu, a pokud se plesu zúčastním, tak jedině jako děvečka ze statku.

Jak se oblékaly naše prababičky

 

Ještě mám v živé paměti ten úžas, když jsme vyklízeli chalupu po prababičce a objevili prastarý krejčovský vzorník látek, který patřil mému prapradědečkovi. Babička vytáhla ze svého šitíčka památné červenočerné poutko s jeho jménem, které našíval svým zákazníkům na vyhotovené oděvy, a předala mi jej se slovy, že od teď ho mám už opatrovat já.

Kvalita látek byla nenahraditelná

Onen nalezený vzorník pochází z počátku 20. století, na zelených, léty opotřebovaných deskách je letopočet 1905 a uvnitř najdete opravdový poklad – skutečné vzorky mnoha vysoce kvalitních látek různých barev a k různému použití. Celou složku moji rodiče v loňském roce prodali do Krnovského muzea, pochází totiž z tamější textilní továrny.

Babička mi vyprávěla, jak si její dědeček nechával posílat vzorníky látek a na zakázku vyhotovoval oděvy pro místní občany. Vzpomínala na ukrutně těžkou žehličku, která se plnila žhavým uhlím, i spoustu dalších nezbytných pomůcek krejčího. Škoda jen, že se všechny nedochovaly. Látky byly oproti těm dnešním mimořádně kvalitní a také mnoho vydržely, což je ostatně vidět i na dochovaném vzorníku. Můj prapradědeček zemřel v roce 1916, kdy jeho syn – babiččin tatínek nastupoval na frontu v době první světové války.

Během druhé světové války byla nouze nejen o potraviny, ale i o šatstvo, takže se hodně dědilo a přešívalo. Od babičky vím, že jako děti nosily oblečení vždy po někom a často se chodilo do města vyměňovat vajíčka či úrodu za šaty. Ženy na vesnici spřádaly vlnu na kolovratech a pletly pravé domácí svetry a ponožky. Co se týká obutí, celé léto se chodilo bosky a na zimu měl každý jedny boty, které bylo potřeba velice šetřit. Nebylo zvykem, že by ženy nosily kalhoty. Když bylo chladno, vzaly si pod sukni přízové punčochy připevněné na podvazkovém pásu. Také odjakživa platilo, že vdané ženy nosily vlasy zahalené šátkem, zatímco svobodné panny poletovaly prostovlasé.

Od korzetu k podprsence

Typicky ženským a leckdy vyloženě mučicím nástrojem byly korzety, živůtky či šněrovačky. Byly určeny ke korigování postavy, zdůraznění nebo naopak zakrytí poprsí a k zeštíhlení pasu. Ještě i na přelomu 20. století nosily ženy dlouhé korzety, které tlačily na vnitřní orgány. Moje oblíbená lékařka Jenny Springerová se k tomu staví jednoznačně: „Přes všechny esthetické snahy umělecké se stalo, že ideál ženské krásy vypůjčen byl od vos a že „vosí taille“ vzdoruje s nepřemožitelnou tvrdošíjností každému útoku na svou oprávněnost. Moda jest tak všemocnou tyrankou a její vláda jest tak neobmezenou, že uvrhla v pouta nejen tělo, ale i ducha svých vyznavaček.“ V knize Domácí lékařka popisuje i pomocí mnoha podrobných anatomických nákresů, jakým způsobem dochází k deformaci těla a jaké konkrétní hrůzné důsledky to pro ženy má. Zároveň představuje novější a pohodlnější typy živůtků a náhrady šněrovačky, které jsou prvními průkopnicemi dnešních podprsenek.

K jakémusi prvnímu vynálezu podprsenky došlo na přelomu století, někdy kolem roku 1900. Korzet byl rozdělen na dvě části, čímž se uvolnil tlak na orgány v břišní dutině. Vznikl tak živůtek pro ňadra a část, která mohla korigovat boky. Za vynálezkyni podprsenky je považována Mary Phelps Jacob´s, která později přijala jméno Caresse Crosby. Při čtení jejího životopisu se mi samovolně pozvedávalo obočí do značných výšin a snad ani nebudu rozepisovat, co všechno dotyčná ve svém životě stihla, nicméně co se týká podprsenky, kterou si sama spíchla ze dvou kapesníků, tam určitě stojí za zmínku pár vět.

Údajně se chystala na ples a měla už dost těsného korzetu vyztuženého velrybí kostí, který jí ještě ke všemu vyčuhoval z krásných šatů s velkým výstřihem, proto poprosila služku, aby jí donesla dva kapesníky, stužku, špendlíky, jehlu a nit. Pak zřejmě společně vytvořily něco, co vzdáleně připomínalo současnou podprsenku. Na plese pochopitelně zabodovala a nadšené ženy se jí vyptávaly, jak je možné, že se při tanci může tak volně pohybovat. Šikovná vynálezkyně nelenila a svým výtvorem, který umožňoval nosit šaty s velkým výstřihem na zádech, se pochlubila. Poté, někdy v roce 1914, si nechala své dílo patentovat. V té době už byly patentovány různé jiné druhy podprsenek, které se průběžně objevovaly už od konce 19. století. Nakonec Caresse svůj patent prodala společnosti The Warner Brothers, která po pár letech výrobu její podprsenky ukončila.

Sedemdesiat sukieň mala

Co se týká širokých sukní, honzíků a krinolín, když se tak dívám na ty dávné historické obrázky, mám pocit, že by se těm ženám pod ně vešlo snad dvacet lidí. Ono je docela možné, že to mohlo být velmi praktické pro ukrývání milenců nebo rychlé a tajné čůrání v podřepu, obzvláště když se dříve nějakou dobu nenosily spodní kalhotky, nebo byly v rozkroku rozdělené a poskytovaly jistý prostor. Dnešní ženy to s čůráním rozhodně nemají tak jednoduché jako muži, kteří vlastně už od středověku nosili jakýsi poklopec, jednu dobu i takzvaný padací most, který umožňoval snadné vykonání potřeby. Pochopitelně bylo i zvykem poklopce vycpávat, aby budily dojem ohromného mužství.

Ženy dlouhou dobu kalhoty nenosily, první kalhoty měla na sobě snad Jana z Arku a pak i Marie Antoinetta, jinak vešly ve známost až spíše ve 2. polovině 19. století. Ovšem nosit na veřejnosti kalhoty bylo pro ženy přípustné skutečně až někdy ve 20. letech 20. století. A co se týká prvních džínů, v roce 1837 si nechává Levi Strauss patentovat svoje džínové kalhoty, původně určené pro zlatokopy. Těžko věřit, ale historie dnešních oblíbených džínů skutečně sahá až do první poloviny 19. století.

Praní na valše a podobné záležitosti

Možná není na škodu zmínit, jakým způsobem se naše praprababičky o své oděvy staraly. Kdysi nebyly automatické pračky a ani agresivní chemické prací prášky, přesto prádlo zářilo čistotou a vonělo. Jak toho ženy dosáhly? Zcela jednoduše. Prádlo nejlépe vyčistila, provoněla a vybělila sama příroda a sluníčko.

Praní prádla bylo velkou a dobře naplánovanou událostí každého hospodářství. Hospodyně si předem, obvykle spolu se služebnou, stanovila konkrétní dny v týdnu, ve kterých bylo velké prádlo. Oblečení se důkladně roztřídilo, skvrny se zvlášť namáčely a pralo se pomocí mýdla a valchy. Později existovaly už první prací stroje s kličkou a mýdla v prášku, která zjednodušovala práci. Velice důležitá byla ždímačka. Kde nebyla pračka, musela být alespoň jakási první primitivní ruční ždímačka, která odstředivou silou ždímala prádlo. Prádlo se dost často také škrobilo a modřilo pomocí modřidla, byl to naprosto běžný postup.

Bělení prádla se provádělo na slunci. Vyprané a vyždímané kousky se pověsily na přímé slunce, často se pokládaly přímo na trávník a kropily tak, jako to známe z pohádek. Velké kusy usušeného prádla se mandlovaly, drobnější žehlily. Starodávné žehličky měly svůj půvab i přesto, že se jednalo o obludně velké a těžké kusy železa. Žehlení bylo také nutným zvykem, dnes již tuto nudnou a nezáživnou činnost vykonává málokdo, že? Maximálně tak maminky na mateřské dovolené, které žehlí i proto, aby zničily bakterie, a také manželky mužů, kteří nosí ve svém zaměstnání košile. Já osobně už nějaký čas nežehlím vůbec.

Kdybych si měla vybrat dobu, do které bych se podívala, pochopitelně i s tím, že bych si oblékla šat, který se tehdy nosil, zvolila bych asi empír a romantismus. A co vy?

Je astroložka, kartářka, vykladačka snů, básnířka a začínající spisovatelka, vášnivá čtenářka, maminka dvou dětí, milovnice přírody, zvířat, hudby, historie, konspiračních teorií a umění všeho druhu. Pracuje jako externí redaktorka několika časopisů, věnuje se také poradenství v oblasti zdravé výživy, bylinkaření či aromaterapii.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné