Iniciace k ženství v pohádkových motivech

Vzhledem k tomu, že v současném transformačním procesu hraje čím dál větší roli ženství, jistě stojí za to, podívat se hlouběji, v čem vlastně spočívá jeho podstata. A také na to, jaké mohou být komplikace s jeho realizací. K tomu účelu se velmi dobře hodí pohádky.

Iniciace k ženství v pohádkových motivech

Co je vlastně pohádka?

Jestliže se máme nyní zabývat analýzou některých pohádek a s nimi spojených pohádkových symbolů, bude přece jen asi užitečné, přiblížit si nejprve co nejstručněji alespoň ty hlavní důvody k tak zdánlivě pošetilému počínání. Možná si někdo z nás vzpomene na zážitky z dětství, kdy naše prožívání ještě nebylo tak zastřené racionálně kritickými úvahami. Tehdy jsme přece pohádkové dění prožívali jako hluboce pravdivé a navíc důvěrně známé, odpovídající jakési vnitřně prožívané realitě. O to větší zmatek v nás tedy posléze vyvolával svět dospělých, když nám najednou bylo sugerováno, že jsou to vlastně „jen pohádky“. Pohádky se tedy postupně začínaly stávat něčím, co je tu jen pro ukrácení nudy nekonečného nedělního odpoledne či pro naivní snílky, kteří se nedokážou vyrovnat se syrovou a mnohdy krutou realitou života, kde dobro nakonec nemusí vždy zvítězit nad zlem…

Je proto velkou zásluhou analytického přístupu, že opět spojuje tyto dva zdánlivě nesmiřitelné protiklady – snění a pragmatickou realitu. Analytická psychologie tak činí nejúčinněji všude tam, kde nám pomůže uvidět za zdánlivě banální a všední, nebo dokonce naprosto nepochopitelně krutou realitou našeho života cosi jako archetypový symbol. A stejně účinné to může být i naopak, když totiž za symbolickým pohádkovým, a tedy archetypovým motivem uvidíme záblesk našeho konkrétního zážitku, jemuž bychom bez takového prohlédnutí nemohli vlastně v jeho celku vůbec porozumět.

Základem lidových pohádek byl vždy patrně nějaký pradávný iniciační příběh, který byl mnohým převyprávěním postupně zbaven své individuální konkrétnosti. Díky tomu vystoupila na světlo jeho obecná archetypová podstata, která se nějak týká zkušenosti každého člověka.

Zrcadlo, zrcadlo…

Jelikož se tu hodláme zaměřit na iniciaci k ženství, bude jistě nejpraktičtějším krokem přiblížit si nějakou pohádku, u které něco takového lze očekávat. Z nepřeberného množství pohádkového materiálu se nabízí například klasický příběh o Sněhurce. Tato pohádka byla již mnohokrát zpracována literárně, filmově nebo divadelně, takže její verze se hemží mnohými formálními odlišnostmi. Proto bude pro naše zkoumání nejlepší, když se zaměříme pouze na hlavní motivy tohoto pohádkového příběhu.

Zásadním motivem je kouzelné zrcadlo, se kterým komunikuje vládnoucí královna. Toto zrcadlo na její téměř obsedantně opakovanou otázku: „Kdo je v této zemi nejkrásnější?“, vždy odpoví: „Vy, moje paní.“ Kdyby to takhle šlo beze změny, nebyl by důvod takový příběh vyprávět, takže změna se skutečně časem dostaví. Jednoho dne zrcadlo odpoví: „Jste velmi krásná, má paní, ovšem ve vašem království žije Sněhurka, která je ještě krásnější.“
Tady příběh dostává spád. Královna nejprve vypátrá Sněhurku, kterou vzápětí posílá do lesa se svým myslivcem. Jemu nařídí, aby Sněhurku v lese zabil a královně přinesl její srdce. Myslivec to ale nedokáže. Sněhurku nechá samotnou v lese a královně přinese srdce ulovené laně. Zatímco je královna přesvědčena, že hegemonie její krásy je opět obnovena, Sněhurka se setkává v lese s trpaslíky, kteří se jí ujmou, zatímco ona u nich hospodaří.
Takhle by se tedy vše mohlo zdárně vyřešit a všichni by tak nalezli, co potřebují. Jelikož však královninu zrcadlu nemůže nic uniknout, královna časem zjišťuje pravý stav věcí a rozhodne se tentokrát vzít vše do svých rukou. Navštíví Sněhurku a nabídne jí otrávené jablko. Sotva je Sněhurka ochutná, padá bez života k zemi a královna může slavit vítězství.
Truchlící trpaslíci se loučí se Sněhurkou, která leží v průhledné rakvi, když kolem jede princ, který Sněhurku políbí. Ta ožívá, zatímco královna umírá, přičemž se teď i navenek vyjevuje její skutečná podoba čarodějnice.

Období přechodu

Velmi často jsem jako terapeut mohl slyšet ženský povzdech zhruba v tomto znění: „K nám ženám je příroda nespravedlivá. Zajímá se o nás pouze, dokud můžeme rodit. Pak se k nám ale obrací zády.“
Co může asi znamenat královnina obsedantní otázka, kdo je v této zemi nejkrásnější? Nejde zřejmě jen o fyzickou krásu jako takovou. Patrně tím hlavním bodem je stav jakési náležitosti. Jako by se královna potřebovala ujistit, že je na svém místě. Snad bychom mohli říci, že jde o náležitost, krásu – přitažlivost první poloviny života, v níž je naprosto namístě zajímat se o vnějškové faktory našeho života a existence vůbec. Nelze tedy tuto otázku redukovat pouze na to, jak žena vypadá, ačkoli sama tato stránka věci dokáže nejednu ženu velmi zaměstnávat.

Jenže čas postupuje. Žena – královna – postupně vytváří, spravuje a oživuje prostor svého života, svého světa. Ať už jej tvoří domov, partnerství, její děti a jejich výchova, tím vším naplňuje své ženské poslání a dává tím svému životu smysl. Už tady nutně vznikají mnohé potíže, ale přece jen existuje nepochybný smysl v potomstvu a péči o ně.
Tím ale iniciace k ženství nekončí, takže zrcadlo přestává odpovídat svou stereotypní formulí. V tomto bodě začíná skutečná zápletka a události se začínají dramatizovat. Připusťme, že zrcadlo symbolizuje cosi jako hlas Univerza uvnitř naší duše. Dokud naše přání a přesvědčení souhlasí s tímto hlasem, můžeme se nacházet ve stavu vnitřního klidu. Zrcadlo však nyní dává zprávu, že v ženském světě královny se ocitá daleko zajímavější potenciál, který by stálo za to integrovat a rozvíjet.

Žena, ženy, ženství

Jelikož jedna z hlavních starostí ženy spočívá v tom, založit a udržet funkční rodinu, musí se zákonitě starat také o to, aby se v blízkosti neobjevila žádná další žena, která by jí mohla konkurovat. Redukovaně bychom tedy mohli říci, že zrcadlo upozorňuje na existenci jiných, mladších a přitažlivějších žen, jimž je teď třeba vyhlásit válku.
Královna ovšem archetypálně znamená totéž jako pořádající princip ženství. Stejně dobře bychom mohli říci, že je to jakési základní nevědomé přesvědčení obecně panující v ženském světě. Toto přesvědčení je ve svém pocitu náležitosti nyní hlasem zrcadla zpochybněno. Pokud by si toto přesvědčení bylo samo sebe vědomo, mohlo by s tímto principem – s touto Sněhurkou – začít vědomě komunikovat, tím jej integrovat a samo sebe proměnit…
To by se mohlo stát, kdyby si žena v přechodu uvědomila, že přechod není žádnou pomstou přírody na jejím ženství, nýbrž že je to výzva k zásadnímu přehodnocení dosavadních postojů a k pozdvihnutí významu dosud nežitých potenciálů, které se přirozeně nyní budou týkat daleko více neviditelného světa pod povrchem. Období přechodu je tedy vlastně přechodem k jinému světu, je výzvou k duchovnímu obrácení. Je to obrat od explozivní a extenzivní části naší existence k té implozivní a intenzivní.

Tahle kýžená varianta však není zrovna tím, nač naše královna pomýšlí jako na první možnost, ba je tomu právě naopak. Právě tím, že žena začíná bojovat proti mladším ženám a proti prvním projevům fyzického stárnutí – vlastně proti času, který byl až dosud jejím spojencem – dopouští se toho největšího omylu: vnitřní potenciál si spletla s vnějším nebezpečím. Ve Sněhurce vůbec není rozpoznán vlastní dosud skrytý potenciál. Místo toho je považována za vnějšího nepřítele, takže má být co nejtvrdším způsobem potlačena. Když se ptáme, proč zde vlastně vystupuje právě Sněhurka, může nás také napadnout, že má v sobě čistotu bílého sněhu, ovšem stejně dobře také cosi, co – stejně jako alchymické albedo – postrádá vůně a barvy života. Jako by to zatím bylo příliš čisté, příliš ideální, příliš daleko od života, takže tato iniciace je nakonec právě tím, co samotná Sněhurka nutně potřebuje, aby mohla vstoupit do života.

Všesměrnost duše

Duše se rozhodně nechová lineárně. Je velmi podobná dobře vyladěnému tkalcovskému stavu, který díky mocnému impulsu Ducha začíná všesměrným způsobem tkát látku proměny. Podívejme se nyní, jak na takovou situaci nahlíží naše pohádka. Myslivec nejspíše symbolizuje tu část královniny animy, která ještě není zcela pod nadvládou její magie. I díky jeho vztahu k přírodě je zřejmé, že je to právě ta část královnina úsudku, která si ponechala přirozenost a zbytek autonomie. Vzhledem k tomu, jak to s myslivcem obvykle dopadne, když královna zjistí pravý stav věcí, je nabíledni, že tento úsudek je tvrdě potlačován. Živoří nadále někde v podvědomí, nebo dokonce sestoupí přímo do nevědomí, kde už je v přímé opozici vůči vědomému stanovisku – to je jedno z vysvětlení, proč se královna ve výsledku chová tak, že nakonec samu sebe zničí.

V tomto ohledu nelze přehlédnout symbol zvířecího srdce, které dostala královna místo Sněhurčina. Jako by nechtěla jen důkaz o provedení svého rozkazu. Ona se de facto hodlá násilím zmocnit vlastního bytostného aspektu. To jistě nemůže přinést nic jiného než další připoutanost k přírodě jako k něčemu, co začíná nenávidět. Zvířecí srdce je velmi výmluvným symbolem. Královnina duše propadá zvířecímu nereflektovanému stavu.

Jako by skutečně žena v této situaci a v tomto stavu začínala sama propadat přírodě, s níž se pustila do nesmyslného boje. Svádí nekončící boj také s časem, který by teď nejraději magicky zastavila. Místo přechodu k mystičtějšímu životu rozvíjí magii v jejích nejrozmanitějších aspektech, z nichž se plastická chirurgie jeví jako cosi téměř ještě úsměvného. Ženy jsou v takovémto stádiu schopné opravdu nevídaných krutostí, které jen zdánlivě zasahují pouze jejich okolí. Toho největšího násilí se žena, toužící za každou cenu zůstat věčně přitažlivou slečnou, dopouští sama na sobě, protože velmi často musí na oltáři tohoto magického boje obětovat vlastní inteligenci, citlivost, a dokonce i citovost.

Čas je však nepřemožitelný protivník, takže taková věčná slečna se nakonec stává nejen svou vlastní karikaturou ženství jako takového. Tahle fakta je skoro zbytečné připomínat.

Někde na druhé straně vědomí teď operuje také Sněhurka, která čile navazuje harmonický vztah s přírodou a také prohlubuje komunikaci s trpaslíky, kteří zde ze všeho nejvíce nejspíš personifikují podvědomé komplexy. Tyto vytěsněné útvary – trpaslíci – se tedy dostávají do plodného kontaktu s přirozeností bytostného aspektu – Sněhurkou – který byl potlačen stejně jako ony. V nevědomí se tedy neviditelně připravuje rozhodující obrat. Z tohoto souběhu událostí, které probíhají zároveň na různých stranách jeviště, můžeme dobře vidět, že zatímco se vědomá osobnost královny může docela zavile utápět ve své jednostranné magii, Duch zcela nerušeně a skrytě pracuje na vlastní proměně.

Vše postupně dochází tak daleko, že toto magické – pouze mocenské – vědomí už nemůže dál přehlížet, že ani zdaleka nemá vše pod kontrolou, jak by samo sebe chtělo přesvědčit. Musí se proto vzchopit ke skutečně nebývalému kroku, kterým je přímá konfrontace s vlastní potlačenou duchovní stránkou, ať už je promítnuta do vlastních dětí, případně do jejich partnerů, nebo dokonce ještě do vnuků.

Smrt a znovuzrození

Archetyp ženy-matky tak zase jednou naplňuje své tragikomické předurčení. Žena-matka počne, porodí a vyživí nový život, ovšem pokud jí v tom někdo nebo něco nezabrání, sama jej opět pohltí… Cílem této konfrontace ještě ani teď není navázání dialogu. Cílem je definitivní prosazení vlastního mocenského stanoviska. Řečeno naším jazykem, je třeba vše přesahující, vše duchovní prostě otrávit tím, že se smysl života redukuje na vlastní mocenskou rovnici. V tomto stádiu mohou proběhnout ty největší rodinné tragédie, dochází k těm nejhlubším nedorozuměním, která jsou zároveň zcela nesmyslná pro všechny, kdo se jich nemusí účastnit.

O nic z toho se však nezajímá Duch, který směřuje za vlastní proměnou. Právě proto je možné, že se magické království vnějškově nahlíženého, prožívaného a právě tak mocenského ženství zhroutí bezprostředně poté, co samo sebe právě ustanovilo jediným možným principem na věčné časy a nikdy jinak. K tomu ovšem dodává anonymní klasik, stejně jako Duch – ale ani o den déle.

Jen tak lze vysvětlit, že tam, kde už je vše zdánlivě zmanipulováno, kde není prostor pro žádný jiný smysl a Sněhurka leží bez života, objevuje se princ, který nepochybně symbolizuje nový pořádající princip, a právě proto může oživit to, co bylo zdánlivě už zcela potlačeno. Otázkou zůstává, nakolik se to děje za účasti vědomého stanoviska, jestliže se toto stanovisko právě zhroutilo.

Dáma, či věčná slečna?

Co tedy může říci tato pohádka dnešnímu člověku a hlavně dnešním ženám? Její poselství není ani zdaleka tak komplikované, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. V životě ženy je zcela přirozené, že se v první části svého života koncentruje na ty atributy ženství, které jí zajišťují co nejlepší výběr partnera, optimální podmínky pro péči a výchovu dětí a jejich prostředí. Pokud však má naplnit celost své ženské existence, musí se včas začít obracet také k jiným, dosud snad neviditelným hodnotám, které jsou vnějškovým světem pouze zakryty. Pokud se tohle ženě daří, pak se stává skutečnou dámou, jíž nikdo nemůže upřít její ženství, která však imponuje především hloubkou zralosti svého lidství. A v míře, ve které se tento přechod nedaří, zůstává žena pouze věčnou slečnou, která za sebou nechává jen zkázu všeho, na čem tak lpí…