Houbový mutualismus aneb spolupráce v přírodě

V minulém díle jsme se dozvěděli, že Petrovi a Magdě dřevomorka sežrala podlahu ve Velharticích a podobně řádil dřevokaz u Chlumce. Z Akademie věd máme potvrzeno, že jsme proti téhle saprofytické houbě prakticky bezmocní. Také už víme, že houby rozkládající mrtvé dřevo člověka dokážou vytočit stejně jako houby parazitické, které napadají dosud živé stromy a vysávají je tak dlouho, dokud hostitelé nepadnou mrtví k zemi. Jedinou naší útěchou zůstává, že jak saprofytické, tak parazitické houby můžeme sníst. Vypadá to však, že houbám je to jedno, protože jediné, co si na nich můžeme vzít, jsou plodnice a bez těch se hravě obejdou.

Houbový mutualismus aneb spolupráce v přírodě
V minulém díle jsme se dozvěděli, že Petrovi a Magdě dřevomorka sežrala podlahu ve Velharticích a podobně řádil dřevokaz u Chlumce. Z Akademie věd máme potvrzeno, že jsme proti téhle saprofytické houbě prakticky bezmocní. Také už víme, že houby rozkládající mrtvé dřevo člověka dokážou vytočit stejně jako houby parazitické, které napadají dosud živé stromy a vysávají je tak dlouho, dokud hostitelé nepadnou mrtví k zemi. Jedinou naší útěchou zůstává, že jak saprofytické, tak parazitické houby můžeme sníst. Vypadá to však, že houbám je to jedno, protože jediné, co si na nich můžeme vzít, jsou plodnice a bez těch se hravě obejdou.

Ani rozkladač, ani výžerka

Připadám si trochu jako učitelka příroďáku, když tady opakuju učivo z minulé hodiny, ale není to bez významu. Navazujeme totiž na předchozí látku. Tak tedy: přestože dřevomorce nemůžeme přijít na jméno, bez saprofytů by byl život na Zemi nepředstavitelný. Rozkládat odumřelé části těl živočichů a rostlin je záslužná práce. Jinak by se všude válely mrtvoly a během jedné generace by nebylo na planetě kam šlápnout. Procesům hnití někdo musí pomoci a houby v tomto hrají nezastupitelnou úlohu. Na druhou stranu parazitům bychom mohli leccos vytknout. V podstatě si od hostitele jenom berou a napadení organismu parazitem je často fatální. Když sadař najde sírovce na slívě, asi taky nebude skákat radostí, přestože si ze sírovce může udělat večeři. Strom už je napadený, houba v něm a je pravděpodobné, že postižená slíva bude hůře odolávat dalším ohrožením. Ovšem, nakolik je kritika parazitismu oprávněná zrovna od lidí, to je otázkou. Kritika směrem do vlastních řad je nabíledni. Nejsme zrovna my, lidi, těmi největšími a nejnebezpečnějšími parazity? Nekončí setkání s námi často fatálně, tedy naprostým vyhubením druhů? Někdy to tak vypadá, ale rozhodně to není nutnost. Houby si vytvořily další způsoby vztahování k okolí. Jako organismy neschopné získávat uhlíkaté sloučeniny přímo z prostředí, musí si je opatřovat jinak. Jak to dělají, když nechtějí být svým hostitelům na obtíž? Nabídnou za to, co potřebují, něco na oplátku. Fungují jako mutualisté.

V přírodě i ve společnosti

Na úvahy o mutualismu mě přivedl kamarád Otta, biolog a ekolog, se kterým často diskutujeme jak svět přírodních věd, tak svět společenský. On je specialista na houby, a protože jeho rodným jazykem není čeština, neprotřásáme houby, ale Fungi, a aby se nám ty houby v různých jazycích nepletly, používáme k jejich označování latinské názvy. Pomalu do toho začínám pronikat, takže už neříkám, že jsem našla hřib, muchomůrku nebo ryzec. V košíku od teď nosím Boletus, Amanitu nebo Lactarius. Ono to má svoji praktickou stránku, i pokud mluvíte česky s dalším zaníceným houbařem. Tak třeba označení kačenka se používá pro vícero hub. Oficiálně se tak nazývá kačenka česká (Verpa bohemika) a kačenka náprstkovitá (Verpa conica), což jsou houby podobné smržům. Ovšem lidově se tak říká také babkám, alias hřibům žlutomasým (Xerocomellus chrysenteron), a ještě častěji tak slýchávám nazývat klouzek strakoš (Suillus variegatus). Stačí, když váš houbařský kolega bude z vedlejšího kraje, a hned tu máme ohrožení v podobě jazykového zmatení. Latina tento problém spolehlivě řeší.

Ale vraťme se zpátky k Ottovi. V diskuzi o různých podobách sociálních vztahů se vyjádřil, že se k lidem vztahuje jako mutualista. Termín mutualismus pochází z přírodních věd a nepraktikují ho pouze houby, jde o velmi rozšířenou praxi mezi různými organismy. Známý je mutalismus hmyzu a květin – opylovači se nažerou a rostlina bude rozmnožená. Mutualismus je také to, když malé rybičky okusují parazity na velkých rybách. Rybičky se nakrmí a velké ryby tak očistí. Mutualismus v lidském světě nejlíp definuje přísloví „podrbej mi záda a já je podrbu tobě“. Pozor, nezaměňovat s podobným rčením „já na bráchu, brácha na mě“, protože v mutualismu mluvíme o kooperaci organismů nepříbuzných.

[hide]

Mykorhiza

Mutualismus hub se jmenuje mykorhiza. Už jste asi pochopili, že jde o vztah jakési vzájemnosti, něco jako symbióza. Ten vztah probíhá mezi houbou a kořeny rostliny, což už nám napovídá samotné slovo mykorhiza. Začíná myko- tedy houba, plíseň, a končí -rhiza, což se zas týká kořenů. Když se mluví o rhizosféře, máme na mysli kořenový systém. Podle biologů vytváří tento vztah většina rostlin, odhaduje se 70–95 %. A některé jsou na tom úplně závislé! Třeba orchideje. Bez houby nevyklíčí, houbou se totiž klíčící semeno vyživuje. Tam už je to dokonce obráceně a neparazituje houba na rostlině, ale rostlina na houbě.

Takže jak je to s mutualismem, kdo co komu poskytuje? Rostlina poskytuje houbě uhlíkaté zdroje, houba rostlině vodu a v ní rozpuštěné minerály. Některé houby prorůstají až do kořenů rostliny, tam je vztah závislosti silnější. Jiné vytvářejí kolem kořenů rostlin jakýsi plášť a pomáhají jim tak zvyšovat savou plochu. A to jsou právě ty houby, které dobře známe – kozáky, které rostou kolem břízek, klouzky, které rostou pod modříny, křemenáče, které rostou pod osikami. Podle mutualistického vztahu houby snadno pojmenováváme – například hřiby máme smrkové, borové, habrové, březové a samozřejmě také hřib dubový, alias poddubák. Podle mutualistického vztahu také houby můžeme celkem dobře určit. (Pokud je neurčujeme podle výtrusnic, což praktikuje můj kamarád Otta, a my se to také můžeme později naučit.) A do třetice, podle mutualistického vztahu můžeme houby hledat. To je moje oblíbená praxe. Prolézám bučiny, nořím se do březových hájků, procházím duby porostlé meze. Když je příhodné počasí, je to téměř na jistotu. A nemusím pořád koukat do země. Donesu plný košík i s hlavou v oblacích, respektive v korunách stromů.

Moji oblíbení mutualisté

Mezi mé oblíbené mutualisty (tedy houby mykorhizní) patří ryzec smrkový (Lactarius deterrimus). Často ho nacházím v nízkém smrčí hned kolem cest, když je jejich čas, najdete jich klidně pět na metru. Ryzec smrkový je celkem otužilý, takže mi udělá radost i v listopadu. Zcela nedávno jsem se seznámila s dalším smrkovým mutualistou, s liškou nálevkovitou (Craterellus tubaeformis). Udělala na mě dojem na první setkání. Vypadala tak křehce a chutně! Zprvu jsem si myslela, že jde o mně neznámý druh stročka, ale na jistotu to nebylo. Vzala jsem si tedy jen pár kousků domů k prostudování v atlasech. Zkoumám popis a fotografie, věnuji pozornost informacím o době a místu výskytu. Až když si potvrdím, že Craterellus roste ve smíšeném lese v mykorhize se smrky, můžu se pustit do vlastního sběru. A protože už jsem pronikla do těch latinských názvů, můžu si taky zjistit, že český název úplně neodpovídá rodu. Lišky jsou totiž rodu Cantharellus a nikoliv Craterellus. Takže jsem byla v prvním odhadu úspěšná. Craterellus cornucopioides je totiž stroček trubkovitý. Aha! Asi chápete tu radost. Nebo možná ne. Manžela ten objev nechal chladným. Craterellus ocenil až na pánvičce. Příště asi půjdu do lesa s Ottou.

Co mi ještě říká mutualismus

Několikrát jsem četla, že houby jsou jen prázdné kalorie. S tím se odvažuju nesouhlasit. Výzkumy ohledně mykorhizy ukazují, že houby posílají rostlinám minerály rozpuštěné ve vodě. Nemusí to logicky znamenat, že tyto prvky budou obsahovat i plodnice, ale je to dost pravděpodobné. Podle mého názoru z hub můžu načerpat daleko více potřebných látek než ze zeleniny pěstované za použití umělých hnojiv, což může být výhodou právě v zimě.

A ještě jedna věc mě napadá. Mutualistický vztah není pokaždé stejný. Někde je závislost houby na rostlině vyšší, někdy je to naopak. Někdy toho mutualista moc rostlině nepřináší a vztah se podobá spíše parazitismu. Je to pohyb na škále. A my lidé jsme na tom podobně. Ne ve smyslu těch společenských vztahů mezi lidmi, jak se metaforicky vyjádřil Otta. Mám na mysli mutualismus mezidruhový. Pěstujeme mutualistické mezidruhové vztahy nebo spíš parazitujeme? S některými druhy jsme navázali celkem pěkné vztahy, jako třeba s kočkami a psy, ale co se drůbeže, prasat a skotu týká, moc mutualisticky se nechováme. Rostliny mrzačíme. Půdu a vodu otravujeme. Kam se na nás hrabou choroši! Myslím, že mutualismus je moc pěkná metafora, která by se mohla klidně stát ideologií pro příští tisíciletí.

Houbový tip

Ani v zimě nemusí houbaři skládat ruce do klína. A za čím má vyrazit lovec-sběrač mimo hřibovou sezónu? Kde si doplnit cenné minerální látky? Mně osobně vždycky udělá radost boltcovitka Jidášovo ucho (Auricularia auricula-judae). Ta roste celoročně, nejčastěji na starších větvích bezu, ovšem dá se najít i na jiných listnáčích – na akátu, vrbě, dubu, buku, javoru a jasanu. Nejradostnější sklizeň jsem měla jednou v městském parku v Lukách nad Jihlavou, protože jsem do té doby netušila, že tyhle houby můžu najít v zimě. Na stromech bezu jich tam byly mraky. Minulý rok se mi zase stalo, že jsem Jidášovo ucho náhodou vypěstovala, když jsem do vyvýšených záhonů přidala hrabanku od potoka. Byly tam samozřejmě i zbytky větví. A jak bylo pěkně vlhko, tak jsem sklízela uši mezi majoránkou a oreganem.

Jidášovo ucho poznáte celkem snadno, je to taková křehká, béžová až hnědá zkroucenost, téměř nezaměnitelná. Nejenže jako ucho vypadá, ono je takové trochu i na dotek. Je sametově hladké. Málokdo tuhle houbu sbírá, ale dost pravděpodobně ji ochutnal každý, kdo si někdy zašel do čínské restaurace na večeři. Přidává se do čínských zelných salátů a do masových směsí, na talíři vypadá spíš černá než hnědá. Houbu Jidášovo ucho si můžete koupit také nasušenou v pytlících, ale kdo by to dělal, když můžeme opatření večeře spojit s blahodárnou tělesnou aktivitou plížení se v bezovém chroští.

Jidášovo ucho se rovněž uvádí jako léčivka. Obsahuje draslík, vápník, hořčík, křemík, fosfor a mnohé další významné sloučeniny. Skoro to vypadá, že Jidášovo ucho je úplně na všechno, od uhrů po hemoroidy. Pije se vývar ze sušených hub, používá se zbylá voda po povaření hub čerstvých.

A když už máme houbu v kuchyni? I když se dává do salátů, kde se tváří jako čerstvá, vaří se předtím 15–20 minut. Chuť není nijak zvlášť houbově výrazná, což nemusí být vůbec na škodu. Zvlášť o dětech nemůžu říct, že by se po houbách mohly utlouct. Ale jelikož moje děti přijímají výzvy, chtěly i těm houbám přijít na chuť. Začínala jsem jim servírovat právě takové houby, které jsou méně výrazné, respektive nechutnají moc jako houby. Třeba Jidášovo ucho dávají úplně bez problémů v jakémkoliv jídle. Já osobně na Jidášově uchu oceňuju křehkou křupavost a vřele doporučuji do salátů asijského typu.

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/01

v seriálu věnovaném houbám "Články na houby"

Přečíst/koupit v digitální podobě

V Papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné