Houbová setkání. Co vše můžete zažít, když se vydáte do lesa.

Tohle jaro v mém osobním životě bylo tak na houby, že nechybělo moc a dneska byste se v článku na houby dočetli jen samé ošklivé věci. Životní optimismus však zase zvítězil, krize házím za hlavu a vy si můžete přečíst aspoň něco trochu zajímavého. Nebudu dnes poučovat o houbovém mutualismu ani nebudu zpovídat odborníky. Zato vám povím několik svých příběhů o mých houbových setkáních se zvířaty a lidmi. Trochu se při tom rozběhneme do dálek. A proč ne? Máme léto, čas cestování.

Houbová setkání. Co vše můžete zažít, když se vydáte do lesa.

K houbám blíž

Moje houbové příběhy sahají daleko do minulosti. Rodiče byli odjakživa aktivní houbaři a my děti jsme sbíraly s nimi. Pravdou je, že mi ze začátku houby nijak zvlášť nechutnaly, akorát ty smažené v trojobalu jako řízek. Ovšem hledání hub mě bavilo odjaktěživa. Asi proto, že mi to šlo, protože jsem houby v lese viděla. Myslím, že to bylo i tím, že děti jsou menší, tudíž blíž k zemi a líp houby vidí. Taky jsem díky malému vzrůstu prolezla všechny nízké a husté porosty, kam se dospělým nechce nebo se tam nedostanou. Ze smrkových školek jsem tahala rodinky strakošů, z mladých březových hájů křemenáče. Ostatně, dělám to pořád. Vlastní děti už mě přerostly, takže jsem zase v rodině nejmenší a k houbám mám tak stále nejblíž.

Setkání první

Nejintenzivnější houbové vzpomínky se mi pojí s letními pobyty na jedné samotě na Rakovnicku, kde jsme si několik let po sobě na tři týdny pronajímali malou chatičku. Bůh ví, jak se to stalo, že uprostřed lesů tohle hospodářství s ovcemi a spoustou drůbeže mohlo přestát dobu normalizace, ale bylo tam. Ostrůvek zdravého rozumu, malý pozemský ráj. Starý hospodář tátu učil, jak ochutnávat neznámou houbu, jestli je jedlá. A my jsme mohly všechno – tři sestry, tři totální divoženky. Snad jenom na kamenitou stráň nad chatkou jsme neměly chodit, tam byly zmije. Ale stejně jsme si tam občas zaskočily pro nějakou hadí kůži. A taky nám zakazovali nosit na krku slepičí pařáty, ježto se do nich v parném létě rychle pouštěli červi. V lesích kolem rostlo takových hub, že nás máma posílala pro hříbky do polévky půl hodinu před obědem. Znala jsem tam každé křoví v okruhu pěti kilometrů. A co bylo nejlepší – mohla jsem chodit do lesa sama. Takže si tam zas jednou jako Karkulka s košíčkem ve smrčí sbírám hříbky, ještě v tom ranním stříbřitém oparu. Sedím na bobku, ukládám hříbky a chystám se vstát. Zvednu hlavu. A ztuhnu. Pár metrů přede mnou stojí jelen a civí na mě. Civí on. Civím já. V životě jsem neviděla tak veliké zvíře. Jo, možná slona v zoo. Jenže tohle bylo úplně něco jiného. Hora masa a takové paroží, že netuším, jak se pod ty smrky vešel. Jak dlouho jsme na sebe koukali, nemůžu říct. Odešel první. Pomalu a vznešeně. Tam mi došlo, že les není můj obývák. I když…

[time-restrict on="2019-07-07"]

Španělské hlívy a lichokopytníci

Podobná setkání s velkými zvířaty na houbách se mi dějí dál. Asi proto, že chodím ráda sama a moje myšlenky nestihnou zvířata vyplašit. V Andalusii jsem se naučila sbírat houby mimo les – na planinách. Oblíbenou pochoutkou jsou tam v horách setas de cardo či cardocuco se jim také říká. Je to lidový název houby; říká se jí podle bodláku, s jehož kořeny roste. V překladu bychom řekli bodlák kukaččí. Jedná se o hlívu máčkovou – Pleutorus eryngii. Je to nesmírně rozkošná houba, kterou byste sebrali, i kdybyste nevěděli, jestli je jedlá. Seta de cardo roste na jaře nebo na podzim, podle toho, kdy prší. Takže někdy vůbec. Jestli jste někdo měl možnost se s touhle zemí seznámit, tak víte, jak blbě to tam se srážkami vypadá. Jakmile tedy přijde příhodné počasí, začne i andaluský horal brzo vstávat, protože pak je to bitva s časem. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jeden týden v roce rostou houby! Opět ten ranní mlžný opar. A v něm jsem potkávala na planinách volně pasoucí se koně. Nepřekvapovali už mě jako můj první jelen, ale na mystice prožitků to neubírá. Trošku šok mi přineslo setkání s lichokopytníky při sbírání hnojníků v Asturii. Tentokrát jsem nešla sama, žádná zádumčivá lesní toulka. Povídáme, smějeme se. Po zelené louce přecházíme takové sytě zelené kopečky, trochu jako golfové hřiště. Hnojníky jsou všude, vybíráme si jen ty nejhezčí. Takhle se přehoupneme přes další kopeček a přede mnou stojí ohromné zvíře, které si nedokážu okamžitě zařadit. Je to kůň? Nebo kráva? Nebo kráva s koňskou hlavou? Nebyl tam jediný tenhle obr, ale celé stádo. S mizivým zájmem k nám kobyly na okamžik obrátily zraky a pak se dál věnovaly pastvě. My jsme uctivě zacouvali. Pak teprve mi to došlo. Místními specialitami jsou cider, plesnivý sýr Cabrales a koňské maso! Určitě se najde mnoho lidí, kterým představa koňského masa přijde odporná. Nicméně tahle zvířata jsou podle mě tím nejšťastnějším masným plemenem na světě.

Vstupenky do společnosti

Když jsme si v jedné andaluské vesnici otevřeli restauraci, dali nám to místní náležitě „sežrat“. Neumíme vařit jídlo, neumíme vařit kafe, nevíme, kdo si dává jakého panáka, netušíme, čí je kdo zeť nebo sestřenice. Všechno špatně. Místní dědové k nám chodili asi nejvíc proto, aby nás pozlobili. Ale pak přišla řeč na houby. Dědové vzpomínali, kolik toho kde nasbírali, a sypali své nejlepší recepty z rukávů. Jenže, nohy už neslouží. Jó, zamlada… Se sestrou vášnivé houbařky, pochopily jsme rychle, co a kde hledat. Jednou to byly polničky topolové, jindy hlívy máčkové, jindy ryzce. Tyhle jsou pro tebe, Migueli. „Vážně?“ Děda neskrývá nadšení a rozlamuje čerstvé polničky: „To se nesmí krájet nožem! Jenom rukama lámat.“ Dostali jsme je, mlsouny. Jednou podarovat Miguela, podruhé Josého, potřetí Manola. Ledy roztály. Už jsme nebyly k smíchu, protože jsme nosily houby. Tak jsme se nakonec dozvěděly, kdo je čí bratranec nebo švagrová a jak vařit tak, aby místním chutnalo. Rázem z nás byly chráněnkyně houbových dědů, kterým přestaly sloužit kolena.

Darogy nět!

Pro své setkání s muchomůrkou císařkou jsem si došla daleko a sáhla doslova na dno. Teda, já ji ani nehledala. Stalo se to náhodou při putování po gruzínské Adžárii. To je moc krásná a úrodná oblast u Černého moře sousedící s Tureckem, kde žijí nesmírně pohostinní lidé. Tak pohostinní, že se nám jen stěží dařilo projít vesnicí, aniž bychom někde nedostali najíst. A napít! Turista je vzácností a tou nejlepší příležitostí vytáhnout láhev domácí pálenky. Po jedné takové noci štamprlat hruškovice, kterou můj manžel téměř nepřežil, jsme se zařekli, že dneska spíme ve stanu za vesnicí. Nepodařilo se. Vyhmátli nás a po hodině naléhání jsme putovali do další gruzínské kuchyně. Tentokrát naštěstí byla v domě jen jedna láhev a sousedů hodně. Ráno jsme tedy mohli nasadit batohy a hbitě vyrazit přejít horský hřbet. Tedy, tak jsem si to naplánovala podle mapy. Naši hostitelé ani sousedi si nemysleli, že by tam nějaká cesta vedla. Kroutili hlavou a říkali: darogy nět. I když jedna žena připustila, že tam jednou za mlada šla. Nicméně nám nechtěli zkazit dobrodružství a vyvedli nás směrem do kopců. Nejdřív hostitelka, která nás u školy předala sousedovi. S ním jsme šli asi kilometr. Tam v hájku chvíli pískal, než se objevil další domorodec, který slezl z jakéhosi stromu. Vedl nás strmou cestou přímo nahoru. Supěli jsme za ním s plnou polní na zádech. On s náskokem před námi neúnavně kouřil a sbíral po cestě muchomůrky císařky a ukazoval, že se dají jíst i za syrova. „Kušaj, kušaj,“ pobízel nás k jídlu. Sotva jsme popadali dech. Tak nám je aspoň cpal do rukou, takže se nám šlo ještě hůř.

Fakt tam nebyla

Zanechal nás vlastnímu osudu po dalších dvou kilometrech. Ještě vysvětlil, kde se asi tak máme stáčet doleva a vrátil se do svého sadu. Šli jsme podle jeho instrukcí a přišlo nám, že přece jenom po nějaké cestě jdeme. Ostatně, nacházeli jsme v listí balíčky potravinové pomoci, patrně kdysi shazované z letadel tureckým běžencům. Takže tu někdo musel někdy jít. Síly však v těžkém parnu ubývaly a terén se stával neprostupnějším. Shodili jsme batohy a celé to nějak přerovnali, abychom nenesli houby v rukách. Manžel se vydává na průzkum a vrací se se zprávou, že cesta se ztratila dočista. Rozhodli jsme se pro jedno křoví, které aspoň náznakem slibovalo světlo na konci tunelu. Trefa. Probojovali jsme se k něčemu, co cestu připomínalo, a zdárně se dostali na vrchol. Tam jsme vytáhli vařič a uvařili houby s těstovinami. Asi chápete, že v tu chvíli to byla největší delikatesa, i kdyby to císařka nebyla. Doteď vidím svého drahého, jak odmítá opustit nedojedený kotlík, přestože nad námi se stahují tmavá mračna. Kapat začalo, když jsme dostali batohy na záda. Na druhé straně kopce už cesta vedla, ovšem kam, to jsme mohli jen tušit. Z kapání byl po půl hodině déšť a sílil. Další hodina přinesla průtrž. Po cestě jsme téměř běželi, po lýtka ve vodě. Obloha svítila blesky. Říkám: „Stop, tohle nikam nevede, postavíme stan a zkusíme to přežít.“ Klepeme se v promáčených spacácích, celta stanu se nám v občasných poryvech větru lepí na obličej. Větve kolem se lámou a s rachotem padají k zemi. Modlím se a myslím na děti. Jestli na nás tady něco spadne, už nás nikdy nikdo nenajde. Dočkali jsme se rána, abychom zjistili, že jsme zdrhali špatným směrem a musíme se vrátit. Asi už tušíte, jak to dopadlo. Cestu jsme nakonec našli a večer se nám podařilo najít civilizaci na druhé straně kopce. Ale muchomůrku císařku už jsem od té doby nenašla a nejedla.

Houbový tip

Až se budete na dovolené nudit, najděte si vhodný lesík či palouk a jděte na houby. Nasbírejte všechno, co znáte i neznáte, a pak se ptejte domorodců, co z toho se dá jíst. Zeptejte se na recepty. Navážete lokální kontakt, procvičíte si své jazykové schopnosti. Ti, kteří jazykem nevládnou, zdokonalí se v pantomimě. Své poznatky si ověřte nejdříve u několika nezávislých místních obyvatel a pak se ještě můžete zeptat odborníků. (Doporučuju facebookovou skupinu MYKOLOGICKÁ PORADNA – Mycological counseling.)

Při setkání s lichokopytníky neplašte, to oni mají k plašení daleko větší důvod. Při osamělých toulkách lesem dávejte o sobě zvěři vědět, já občas zatleskám nebo zapískám. Jednak si myslím, že je to tak trochu slušnost, a taky mi není dvakrát příjemné, když se divočák objeví zčistajasna dva metry přede mnou. Užívejte příjemné, houbové dny.

[/time-restrict]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné