Horký polárník. Rozhovor s Petrem Horkým

Petr Horký (1973) toho dělá spousty. Známý je především jako režisér cestopisných dokumentů, kterých má na kontě víc než 100 (např. cyklus Dobrodružství archeologie [od ledna 2018 v TV], Bonbónky světa, Neznámá země, Alchymie bytí a Teleapatyka, seriál Umění oplodnění, několik dílů cyklu Na cestě…). Pořádá či spolupořádá cestovatelské a filmové přehlídky a festivaly (WorldFilm, BANFF, Neznámá země) a je rovněž autorem nebo spoluautorem mnoha knih (Století Miroslava Zikmunda, CestoSpisy, Sloni žijí do sta let, Neznámá země, Cuba Libre, Filmaři Hanzelka a Zikmund...). Cestování po světě mu přineslo řadu krásných spoluprací, setkání či natáčení – s Thorem Heyerdahlem, Reinholdem Messnerem, Arthurem C. Clarkem, Erichem von Dänikenem, Edmundem Hillarym a dalšími. Na české půdě spolupracuje Petr už dvě desítky let s Miroslavem Zikmundem, s nímž ho pojí nejen tvorba, ale i mezigenerační přátelství. V roce 2014 poslali do kin dokumentární film Století Miroslava Zikmunda, na konci loňského roku jim vyšla stejnojmenná kniha.

Horký polárník. Rozhovor s Petrem Horkým

Co přináší světu cestovatel? 

Cestovatel už neexistuje, podle mě. Tedy cestovatel ve smyslu objevování světa, to už je dneska v podstatě nonsens. Jasně, jsou možná nějaké oblasti ve vnitřní Jižní Americe, které nejsou úplně dokonale zmapované, ale je jich strašně málo a myslím, že je dobře, že nejsou popsané. Na ně nesahat! S Miroslavem Zikmundem jsme při společných debatách došli k tomu, že v dnešní době cestovatel už nepopisuje bílá místa na mapě, ale v hlavě. Cestováním poznává sebe, pozná jiné a může to předávat dál… to by mělo vést k nějakému porozumění, toleranci. Víš, devadesát pět procent zuřivých článků proti mohamedánům jsou blbiny a nesmysly, které plynou z toho, že je autor nezná. A pětadevadesát procent urážlivých textů o křesťanech, které vycházejí v islámském světě, plynou z toho, že oni neznají nás. Lidi se bojí toho, co neznají, to není žádná novina. Nedávno jsem si telefonoval s kamarádkou Zuzkou, která žije v jižní Indii, tak jsem se jí ptal, jestli se nebojí, že ji někdo znásilní. Když se v Evropě řekne Indie, vybaví se spoustě lidem davové znásilňování žen. V té zemi ale žije miliarda tři sta milionů obyvatel! Když to rozpočítáme na obyvatele západního světa, tak Indie najednou vyleze mnohem bezpečnější než třeba New York. Tyhle paradoxy jsou dané jen tím, co si kdo vybere ke zveřejnění… a pak jak si to kdo promítne do vnímání světa.

Myslím, že cestovatel by se v současném světě měl snažit hlavně bourat tyhle předsudky. Učit lidi neuzavírat se a neříkat si: „Já mám názor, kdo si to myslí se mnou, je dobrý a všichni ostatní jsou idioti.“ Měli bychom si umět připustit rozdílnost. Bacha, nemusíme souhlasit, ale polemizovat. Neodsuzovat, co neznáme, čemu nerozumíme. Ale debatovat. Uvažovat. Používat hlavu. Rozum.

Přítěž naší civilizace je, že můžeme všechno.

A ty se tedy toto vše snažíš zprostředkovávat prostřednictvím svých knih a filmů?

Jde o příběhy. Vím, že nejotřepanější věta každého režiséra je: točím příběhy, ale nemůžu si pomoci, jsem na tom stejně, o tom filmařina je. Moje příběhy se odehrávají ve světě. Když chci psát nebo točit o Albánii, tak tam roky soustavně jezdím a tu zemi poznávám na základě lidí a jejich příběhů. Když jsem psal o Kubě, jezdil jsem tam pět let, učil se španělsky a vracel se několikrát na stejná místa… To samé Srí Lanka, kde kdyby se to sečetlo, tak jsem strávil dohromady snad rok, byl jsem tam čtrnáctkrát. Takové je moje cestování, které mi nakonec pomáhá i definovat si domov, sebe sama, poznávat svět a poznávat lidi. Něco z toho se snažím předat ve filmech a knihách dál.

A pořád tě to baví?

Příběhy ze světa jo, cestování už míň. A to mě bolí, co teďka říkám. Pětadvacet let cestuji, svět mne pořád nesmírně zajímá, ale teď se kompletně mění podmínky. To, co se mi nejvíc líbilo, ta otevřenost, kdy svět je otevřený mně, já jsem otevřený světu, je najednou pryč. Dnes vznikají jakési bubliny turistických programů. Už i mezi indiány i na Everestu i v opuštěných místech světa se s těmi bublinami obchoduje. Člověk tam přijede a vrazí mu na hlavu „nafukovací balón“ s programem: Co my si myslíme, že si představuješ, že tady chceš zažít. Indiáni, domorodci, kteří běžně chodí v džínách, ze sebe před turisty dělají divochy a tak. Pak kdekdo přijede a tvrdí, jak „byli jsme jedni z prvních bělochů, kteří sem dorazili“. To je věta, kterou fakt zbožňuji. Místní jsou většinou naučení to opakovat, protože turistům se to líbí.

[hide]

Byli jsme třeba u indiánů Waorani v Amazonii, což je opuštěný, zastrčený kmen, půlka z nich je dosud nekontaktovaná a zabije každého, kdo vstoupí na jejich území, ale druhá půlka se rozhodla, že ze sebe chce udělat turistické centrum. A my jsme jim zaplatili fakt horentní sumu za to, že jsme tam byli a směli natáčet. A ještě jim to bylo málo. Večer před odletem si poručili dvojnásobek, jinak že nás nenechají odletět. Úplná pitomost, jako kdybych vozil po kapsách tisíce dolarů! Tohle je jako nemoc, která se rozlézá po světě a která mi bere chuť natáčet. K tomu spousta filmařů točí pohádky o tom, že svět vypadá jako podle dobrodružných knížek – a skutečnost je přitom úplně jiná. Takže teď mám rozpracované tři hrané projekty a uvidíme, jak to dopadne. Třeba natočím něco hraného pěkně doma a do světa budu jezdit už jen na dovolenou. Anebo budu ze světa psát hlavně knížky, za vystrčené oči mi nikdo cenu nenapálí. Uvidíme.

Zaujalo mě, jak jsi mluvil o tom, že ti cestování tříbí pocit domova. Co je pro tebe domov?

Je to moje rodina, je to moje Česká republika a je to čeština. Naše zvyky a identita Čechů. Je módní nadávat na Čechy a na to, jak se tu špatně žije, ale jak jsem poznával svět, zjistil jsem, že tady se žije parádně, je jenom náš nešvar, že víc nadáváme, než měníme a makáme. Ale tady je bezpečno a krásně. Přes cestování jsem pochopil, že tady mám doma, a taky jsem začal cítit, že se mi stýská po Česku. Najednou jsem začal rozeznávat i český vzduch. Prostě mně Česko voní. Je krásně voňavé. Kdo tady je pořád, tak to ani neví, ale já tu vůni bezpečně poznám při každém návratu už na letišti.

A po čem se ti stýská? Kromě toho vzduchu…

Po českých holkách. Než jsem byl ženatý, tak po všech, teď po manželce, pochopitelně.

A po těch malých? Myslím – po tvých dcerkách?

Tak po těch malých strašně moc. To je nejtěžší na cestování. Při přechodu Grónska pro mě bylo nejnáročnější to, že jsem měl doma malou desetiměsíční dcerku. Byli jsme domluvení, že pojedu tak jako tak, protože to je věc, která se dva roky dopředu chystá. A tak pro mě vlastně nejtěžší chvíle byly ty, kdy jsem přemýšlel o nich, bál jsem se o ně a dennodenně jim volal. To mi zůstalo doteď.

A ony se o tebe bojí?

S manželkou mám dohodu, že nevyprávím o nebezpečích, dokud se nevrátím. Ona říká: „K čemu mi bude, že to budu vědět, když se budu jenom víc bát. Až se vrátíš, tak mi vyprávěj, jaké to bylo. To je dobré, to můžeš.“ A děcka jsou na to ještě malá.

Ale ještě takhle: Ve své době jsem měl tři motorky. Když jsem jel na jedné z nich ráno z Podolí v den, kdy se nám narodila první dcerka, zjistil jsem, že na svět koukám úplně jinak. Celý svět se mi změnil a od té doby je navždy jiný. Ta proměna se týká všech maminek i tatínků, určitě to znají. A jedna z těch mých proměn byla, že jsem se začal bát na motorce. Do té doby jsem byl jako nesmrtelný. Mně se nic nestane. Všechno zvládnu. A najednou jsem to teoreticky připustil. A kdo se bojí, ten si lehne. Na motorce se člověk bát nesmí. Takže jsem motorky na začátku jednoho natáčení prodal jako první finanční vklad do produkce. A udělal jsem sám se sebou dohodu, že těm našim holkám minimálně do jejich dvaceti let neumřu. Takže třeba odmítám expedice, kde by se to stát mohlo.

Jak to poznáš?

Poznám. Rozumově i intuitivně. Když mě třeba kamarádi zvali na potápění s krokodýly do delty Okavanga, což jsem roky plánoval, tak jsem to odmítl. Typická věc, kde se může něco pokazit. Zatímco žraloci jsou relativně chytrá zvířata a dá se odhadnout, jak se zachovají, tak ten krokouš to má nastavené úplně jinak a riziko je relativně vyšší. Takže jsem fakt nejel.

A říkají ti holky někdy: Tati, nejezdi?

Jo, děcka to říkají furt. Janička mi říká naopak: Jestli chceš, tak jeď. Ona dobře ví, že tím pádem zvyšuje můj vlastní kritický přístup: Fakt je nutné, abych odjel?

Poslyš, to nemuselo být jednoduché najít s tímhle povoláním ženu, se kterou lze zplodit děti a mít harmonickou rodinu a která má takovýhle přístup? 

Především jsem se ženil relativně pozdě, bylo mi pětatřicet. Takže v té době už jsem snad věděl, co chci a co nechci. Bral jsem to tak, že když se žením, tak si nepořizuji pracovní sílu, ale partnerku do života. Takže doba, kdy jsem byl osm měsíců v zahraničí, je tím pádem dávno pryč. Takové cesty už nedělám a dělat nebudu i proto, abych byl doma, abych byl přítomen a abych na manželku nehodil celou rodinu. Žádné: Ty se starej o rodinu a já si jedu někam pryč. To si pak tu rodinu nemám pořizovat. Myslím, že život, který spolu vedeme, je krásný, barvitý. Věřím, že tak to vidí i Janička. Ale má to obrovské úskalí, s nímž velké množství žen opravdu nedokáže žít, a to je nepravidelnost. Často jsme odděleni na několik týdnů, ale velmi často jsme spolu celé dny, týdny od rána do večera. Což je taky málokterá rodina.

V absolutní částce jste spolu možná víc než rodiny, kde tatínek chodí každý den jen o ulici dál?

Já si to opravdu myslím. Messner mi o tomhle tématu vyprávěl: „Já jsem s dětmi a s manželkou dohromady mnohem víc než kdejaký manažer, který přijde v deset domů rozčílený a ani se s ním nedá mluvit. Já jsem šťastný chlap, který je rád doma a veškerý čas, který může, tráví s rodinou.“ Souhlasím s ním. Aby ale takový vztah mohl fungovat, musí ta žena být moudrá, aby rozpoznala, jestli ji bude takovýhle nepravidelný život bavit. Jestli ho zvládne. A pokud řekne, že ano, tak aby to platilo. Naproti tomu pokud chlap do takového vztahu vstoupí, tak zase musí trochu ubrat. Ale bacha, ne proto, aby si řekl: Já teď nesmím. Nic takového. On by si měl říct: Já teď nechci. Rozčiluje mě takové to zobecňování, že za každým cestovatelem nebo obecně úspěšným chlapem je nešťastná, udřená manželka. Za každým bezohledným cestovatelem je nešťastná, udřená manželka, to jo. Ale ono za každým bezohledným mužem je udřená manželka a za každou bezohlednou manželkou je nešťastný chlap.

Kromě životní partnerky máš taky spoustu parťáků v práci, kterou děláš. Ať už je to Miroslav Zikmund, Miroslav Náplava nebo další cestovatelé, kameramani, lidi ze štábu. Často spolu určitě trávíte dlouhý čas. Nepřišla na tebe někdy ponorka?

Ponorku nezažívám. Nekecám. V mých týmech se zatím nestala. Fakt vůbec. Je to asi proto, že si vybírám lidi a oni si vybírají mě, jestli spolu chceme pracovat. Řekl bych, že je to jeden z největších darů mé práce. Dělám, co chci, vybírám si témata a dělám s lidmi, se kterými chci dělat. To je mnohem větší dar, než kdybych byl milionář. Mám kolem sebe x kamarádů velmi bohatých a s málokterým z nich bych chtěl profesně měnit. Ale s některýma klidně jo, to zas abych se nedělal lepší, chachacha…

Kromě toho, že jsi spisovatel, režisér, dokumentarista, moderátor, se o tobě můžeme dočíst taky to, že jsi polárník. Co to znamená?

Že rád jezdím do poláru. Je to nedílná součást mé osoby. Nutně tam potřebuji čas od času odjet. Tak jednou za dva roky to na mě přijde.

To budeš muset nám, nepolárníkům, vysvětlit proč?

Mám na to takovou historku. Kdysi dávno jel napříč nevadskou pouští autobus a v něm tři indiáni. Najednou začali bouchat oštěpy o podlahu a křičet, ať zastaví. Autobus zastavil. A oni, že musí vystoupit. Lidi z autobusu se divili: Co tady v takovém zapadákově chcete dělat? Proč vystupujete? A indiáni na to: Naše duše nám nestačí.

To je přesně ono. Miluji Evropu, miluji Českou republiku, ale tady žiji tak strašně rychle, že nejpozději za dva roky mi moje duše nestačí. Tak musím do poláru, abych počkal, až mě ta duše dojde. Tady zažívám spoustu radostí, neradostí, lásky, hádek, úspěchů i trošku slávy. Ale já se nestíhám dosmát, dorozčílit, doradovat. A když jsem v tom poláru, tak se po třech dnech všechno přepne do klidu. Bavil jsem se o tom s polárníky i polárnicemi z celého světa a máme to tak všichni. Do poláru se nejezdí kvůli mrazu, na to zapomeňte. Do poláru se jezdí kvůli mentálnímu stavu, do kterého se tam člověk dostane.

Tak to by mohla zimomřivým nahradit třeba poušť, ne? 

Poušť, dlouhé běhy, maraton. Když jsem běžel maraton, zažil jsem koncentrovaný, kraťoučký „polár“. Bavil jsem se o tom s Martinem Hollým, ředitelem bohnické léčebny, a on mi říkal: „Normální člověk tomu říká meditace. A jenom ty seš takový vůl, že kvůli tomu musíš jet na měsíc někam do zimy.“ Tak asi tak.

Jak tedy vypadá taková polární meditace? Co tam vlastně děláš?

Úplně nejklasičtější představa o polárničení je fotbalové hřiště, kde jako kretén šlapeš od branky k brance. Tečka. Ok, jsou terény, kde to tak skoro je. Když jsme šli přes Grónsko, byly dny a dny, kdy byla mlha. Všude kolem. Bílé nic. Když jsme šlapali přes mongolské jezero Khuvsghul, měli jsme takový white-out, že jsme jenom cítili, že šlapeme po sněhu, ale veškeré viditelno končilo pohledem na vázání na lyžích. Všechno kolem bylo bílé. To člověk úplně ztratí pojem, co je blízko, co daleko, co je vpravo, vlevo, byli jsme si jistí, že jsme schopni držet směr, ale ani náhodou. A to jsou stavy, kdy jsem, nejsem, existuji, neexistuji, je to veliké, je to malé... nevíš. Ale jsou i situace, kdy je nádherně, překrásně, úžasná viditelnost, modrá obloha a krásných třeba minus patnáct, což je nesmírně komfortní teplota. Jindy, třeba na grónském pobřeží, na Sibiři, šlapeš nádherné kopce, lesy… No a vybavím si i stavy, kdy bylo minus pětačtyřicet, fučelo, a mně bylo přesto nádherně. Člověk se potkal se živly a jeho chlapské já jim říká: Tak pojď, pojď, chci tě zažít! Ukaž, co tam ještě je!!! To jsou nádherné momenty. Málokterý film o polárničení a horolezectví mě baví. To je furt dokola. Zpocený chlap někam jde. Na začátku říká, jak se tam těší, pak říká, že je to mnohem horší, než myslel, a na konci křičí: Hurá, dokázal jsem to. To je nuda. Koukat mě na to nebaví, ale když tam člověk je, tak se toho děje strašně moc uvnitř i navenek a to je paráda.

Ty, pokud vím, točíš film Civilizace. To je, předpokládám, téma, na které musíš při cestování hodně narážet, ne? Jak ses k tomu dostal a o čem to bude?

Film připravujeme spolu s profesorem Miroslavem Bártou, šéfem Českého egyptologického ústavu, s nímž jsme spojili své síly, znalosti a zkušenosti. On to dvacet let vědecky zpracovává, já to dvacet let pozoruji ve světě. On dokonale zná dějiny, já vidím obrazy na různých místech světa, které tam chci natočit. Mělo by to být o kolapsu lidských civilizací obecně v dějinách lidstva a taky o tom, na kolik tento stav přichází nebo nepřichází v současné západní civilizaci. Začal jsem ten film dělat s tím, že ukážu světlo na konci tunelu, ale čím víc ho dělám, tím víc mám nihilistické myšlenky, že to bude blbý. Ale věřím, že mě to přejde. Mám teď ten známý stav studentů medicíny, kdy si myslí, že všechno chytnou, včetně nadměrné kučeravosti vlny, která jinak postihuje výhradně ovce. Tak si já teď myslím, že bude konec světa. Ale jak říkám, to přejde. Důležité je zmínit, že konec civilizace vychází vlastně z úplně jiných příčin, než je třeba znečištění oceánu a pralesů. To téma je mnohem hlubší. Když mám doma bordel, neznamená to, že umřu špínou. Je jenom na mně, jestli se rozhodnu, že ho uklidím. Až když se rozhodnu, že ho nebudu uklízet, tak mě ta špína skutečně jednoho dne zabije. Stejně tak znečištění planety je jen průvodní jev, symptom, ale není to choroba, a už vůbec ne příčina té choroby.

Co je příčina choroby?

Nějaká naše rozhodnutí, posloupnost činů a hlavně ne-činů. Upřímně řečeno, nejde říct: může za to tohle. Tak jednoduché to není. Ono je dost dobře možné, že příčina choroby je přírodní koloběh, se kterým nejde nic dělat. Když si nějaký živočišný druh vyžere potravní řetězce a naplní maximum svého existenčního potenciálu, tak jednoduše sestupuje dolů, vymírá a nastoupí jiný, který ho překoná. Neznamená to, že ten druh musí totálně vymřít, ale ustupuje. Toto se děje i civilizačně. Když tu byli stavitelé pyramid, nestalo se, že přijely hordy, které všechny podřezaly, a začalo se ze dne na den žít jinak. Když končila antika, nebylo to tak, že přijeli Hunové, všechny zabili a nastolili nový pořádek. Ale ten daný civilizační systém se postupně naplňoval, naplnil a začal upadat, přestal být životaschopný a nastoupili jiní, kteří byli v danou chvíli efektivnější. Čím dál víc se obávám, jestli se to neděje teď s Evropou a s euroamerickým světem. Že jsme neuvěřitelným způsobem naplnili svůj vlastní fantastický potenciál a teď je otázka, zda budeme schopni najít jiné vize a jiné potenciály, abychom fungovali dál. Je to na nás. Anebo přijdou jiné, silnější civilizace, které ten potenciál vidí mnohem lépe než my.

My takzvaně máme všechno.

Jsme rozhodně nejméně omezováni. Můžeš cokoliv. To je nejhorší. To je nekonečný švédský stůl a všichni říkají: Jez. V takové situaci jen málokdo umí být spokojený. Takovému člověku je naopak spíš furt blbě. Pokud tedy není schopný k tomu švédskému stolu dojít a říct si: Já chci ryby. A to ostatní mě nezajímá, i když to voní a vypadá krásně. To není jednoduché. Taky se tomu říká umění volby.

Náš dnešní život je paradoxně těžký v tom, že člověk může všechno. Nikdy v dějinách nenesl člověk přítěže vlastního rozhodnutí tak moc jako nyní. Vždycky tady byla nějaká vrchnost, nějaké technologické omezení, pohybové omezení, kterým byl fixovaný. Najednou každý může cokoliv, a tak je tady příliš nešťastných lidí, kteří si neumějí vybrat, nevědí, co se životem. Proto je tu i velké množství nešťastných singles, každý z nich měl stovku sexuálních partnerů a furt to nestačí, furt to není dobré. Už nechtějí ani sto prvního, nějak tuší, že o tom to není. Tohle je přítěž naší civilizace. Můžeme všechno.

My ale k těmhle švédským stolům přivádíme i naše děti. Každý rodič jim chce dopřát maximum a ne jim v dalších radostech a možnostech bránit. Jak to řešíte vy? Berete holkám třeba mobily a počítače, kde je dnes skutečně nahuštěn celý svět jako na těch švédských stolech? 

Jsem přesvědčený, že život, který generuje zážitky a z nich plynoucí radost ze života, je motivující život. A to, že se přežeru, není zážitek, který generuje radost ze života. To, že si budu hrát celé odpoledne s mobilem, nevygeneruje radost ze života. Takže se snažím vytvářet s dětmi zážitky, u kterých věřím, že ty naše holčičky zažívají radost ze života. Pak nemám problém, když si třeba dvě hodiny hrají s mobilem, protože vím, že pak společně jdeme něco dělat na zahradu, něco stavět nebo někam vyrazíme. Ale to je teď, když jsou ještě malé, až jim bude dvanáct patnáct, tak už to tolik neovlivním. Nicméně slyšel jsem, že mobily a internetem je nejvíc ohrožena naše generace. Protože za nás to nebylo, a tak jsme překvapeni, co to umí, a fascinovaně to konzumujeme. Znám mimochodem hodně svých vrstevníků a třicátníků, kteří jsou posedlí Facebookem a sjížděním YouTube. Oproti tomu mraky těch malých děcek k tomu přistupují s tím, že to prostě běžně existuje. Byl jsem třeba na premiéře filmu Nejsledovanější o českých youtuberech, kde jsme spolu mluvili. A bylo to úžasné setkání s chytrými, pracovitými, pokornými lidmi. Nesdílím takovou tu apokalyptickou vizi stárnoucí generace, že mladí nás přivedou do krachu. Naopak současným mladým věřím, že si se světem budou vědět rady, pokud jim ho nepředáme už zničený.

Kde se, Petře, vidíš za dvacet let?

Nevím. Zas tak moc neplánuji. Rád bych se viděl zdravý mezi zdravými blízkými. Jinak je to celkem fuk. Jsem ve věku i v životní situaci – a fakt se teď nevytahuji – kdy nemám pocit, že si musím něco dokazovat. Ocenění a pochvala je bezva, jako každý chlap si rád poslechnu pochvalu, motivuje, ale už to pro mne není nezbytnost. Moc se těším, že zkusím udělat ten hraný film. Třeba to bude strašný průser, třeba se to povede, uvidíme. Nepotřebuji ten často skloňovaný udržitelný růst. Když bych si mohl něco přát, tak aby naše, moje zdravotní, vztahové, majetkové a kariérní věci zůstaly, jak jsou. Nepotřebuji ničeho víc, stačí mi to, klidně můžu mít i míň. Mám nápady, inspiraci, mám touhu něco dělat. Pokud budu stále žít se svou rodinou a přijde ten zázrak, že budeme všichni zdraví, tak bych měl podle mě každé ráno vylézt na kopec a zakopat berana jako poděkování bohům, že můžu tohleto žít.

Koukněte na: Petrův FB www.civilizace-film.cz www.petrhorky.com

[/hide]

Celý rozhovor vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/01

Přečíst/koupit v digitální podobě

V Papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné