Děti potřebují dobrodružství a roztáhnout křídla

Je smutné, že utváření vztahu k přírodě věnujeme čím dál více pozornosti. Je to indikátor, že něco není v pořádku, že jsme něco ztratili a znovu to hledáme. V harmonii s přírodou bychom vůbec neměli potřebu náš vztah k ní řešit. Dovolte, abych vás vzal na krátkou návštěvu do svého „obýváku“, to je někam napůl cesty mezi neosobní předsíní a intimní ložnicí

Děti potřebují dobrodružství a roztáhnout křídla

V roce 1998 jsem začal objevovat taje zážitkové pedagogiky a přírodní výchovy a navštívil několik konferencí a seminářů v různých koutech Evropy, o kterých bych vám dnes chtěl vyprávět.

Mezi zdmi

Poznal jsem, že je mnoho způsobů, jak přistupovat k výuce i k životu. Jsou směry, které přírodu pozorují a vědecky ji studují. Jsou směry, které přírodu využívají jako kulisu ke svým aktivitám (z extrémních příkladů např. kros na čtyřkolce).

Ve Švédsku jsem se pustil do studování Friluftslivu (fri = volný, luft = vzduch, liv = život). „Naturliv“ je přírodní život, jaký vedli naši předkové. Byli zcela odkázáni na přírodu, když si potřebovali vypěstovat své jídlo, zajistit teplo, vodu, zajistit si věci potřebné pro život. Dnešní lidé dokážou přežít ve městech, kde si všechno koupí, vydělat si na obživu, aniž by s přírodou přišli do styku. Je to „Urväggen sammhälle“, společnost žijící mezi zdmi. Stěny jako by se staly další vrstvou naší kůže. Naturliv již není možný, zbývá Friluftsliv. Frilufstliv je „fri“, tedy volný, dobrovolný. Každý z nás si může vybrat, jak moc se s přírodou sbratří, jak blízko či daleko ji ve svém životě chce.

Jdeme domů

Friluftsliv je cesta domů. Domů do přírody, ne ven. Představte si, že místo toho, abychom říkali: „Jdu ven“, budeme říkat: „Jdu domů.“ Jak si to jednoduše představit? Když používáme oslovení „matka Země“, představte si svou maminku nebo babičku. Málo lidí by si vzalo na babiččinu zahrádku čtyřkolku. Málo lidí by si nasadilo ochranné brýle, vzalo gumové rukavice, začalo přeměřovat a převažovat svou maminku, zkoušet, jak reaguje na kyselinu sírovou apod. Spíš by to bylo něco jako: „Ahoj, jak se máš, jsem rád, že tě vidím, díky za koláč, potřebuješ s něčím pomoct, můžeme spolu na chvíli posedět, jsem rád, že jsem s tebou, miluji a jsem milován…“ Nejedná se o prožitek ve prospěch učení, vědy, slasti. Jedná se o bytí v přírodě jako doma. To by mohl být cenný typ prožitku pro utváření zdravého vztahu k přírodě.

Jiný kraj, jiný mrav

Prodloužil jsem si studium o další semestr a pomáhal chystat mezinárodní projekt pro učitele z celé Evropy. Tam jsem potkal učitelku EVVO z Anglie. Mluvili jsme o tom, jaké programy se kde dělají. Zmínila „challenging activities“ – programy zahrnující výzvu. Když jsme se ptali na příklad, řekla „chůze z kopce“. Po nechápavých pohledech nám vysvětlila, že děti v Anglii jsou zvyklé na rovné chodníky a trávníky a při chůzi z kopce škobrtají a padají. Ředitel anglické školy vyprávěl, že při tvorbě venkovního hřiště bezpečnostní normy zakazují mít v povrchu větší díru, než je velikost pětikoruny. Děti se nemají jak naučit zvládat běžný terén, protože se s žádným takovým nepotkávají.

Další den vidíme učitele ve švédské základní škole. Velkou národní tradicí je vyřezávání ze dřeva. Hodina ve druhé třídě ZŠ vypadala takto: Učitel si sedl na lavičku, každému rozdal dřívko a nůž a děti začaly vyřezávat. Paní učitelka z Anglie řekla: „Za tohle by mě zavřeli.“ My ostatní jsme byli napjatí zvědavostí. „Co když se někdo řízne?“ „Tak to zalepíme“, poklepává učitel na lékárničku položenou vedle sebe, „a pokračujeme dále. Oni se říznou třeba jednou nebo dvakrát, ale pak už si umí dát pozor.

Dovolit dětem roztáhnout křídla

Náš strach často znemožňuje dětem učení a rozvoj. Děti potřebují dobrodružství, (přiměřené) riziko. Často se jako rodiče bojíme, že dítě bude plakat. Pláč je jen pláč, přirozená reakce na nelibý pocit jako třeba odřené koleno. Buď se budeme zaměřovat na to, aby si dítě neodřelo koleno, nebo na to, jak mu jednou, dvakrát pomoct, aby takový zážitek zpracovalo a rozvíjelo se dál. Děti potřebují poznávat hranice a hrany svých dovedností, aby se dostaly za ně.

Po celém světě existuje síť center Outward Bound, které pořádají expediční osobnostně rozvojové kurzy pro mládež. V Austrálii je jedna z „nejtvrdších škol“. Mladý skaut se v 11 letech zúčastnil expedice na 12 dní. Jednou dostali za úkol naloupat brambory na oběd. I vytáhl svůj švýcarák a začal brambory loupat. Okamžitě k němu přiběhl vedoucí, ať to schová, že to je nebezpečné a mohl by se poranit. Z hlediska bezpečnosti je absolutně nutné používat nafasované plastové příborové nože.

Rozdíl? Ve Švédsku dostaly děti důvěru už v 7 letech. Důvěra je často velkou brzdou. Když se k dětem chováme jako k méně schopným, naučí se chovat jako méně schopné. Určitě stojí za to filtrovat, které strachy se týkají dítěte a které jsou naše vlastní. Našimi strachy a emocemi bychom dítě zatěžovat neměli.

Dovolme dětem pořádně se umazat

Pořádně se umazat

Zpátky do Švédska. Navštívil jsem školku, kde děti každý den chodí ven. Ať je horko, zima, déšť či bláto. U nás se rodiče často vzpírají: „Nedělej to, budeš špinavý.“, „Ne, aby ses umazal.“ Je důležitější oblečení nebo dítě uvnitř toho oblečení? Ve švédské školce měly děti holínky a overálky, které se mohly špinit, trhat. Všechny si je oblékly a mohly si naplno užívat.

Studie „Special people, special places“ se zabývá tím, jak komunikují jednotlivé prvky prostředí k dětem. Bláto je jedním z nejoblíbenějších prvků a vybízí: „Hraj si se mnou, modeluj, ciť mě na rukách, dotýkej se mě“. Naproti tomu dospělí často říkají něco jiného než příroda: „Nesahej na to, budeš špinavý.“ Vytvářejí tím pro děti nepochopitelný rozpor. A přitom bláto se dá docela dobře umýt…

V rukou našich dětí

Před časem jsem slyšel dětského chirurga, který říkal, že dnešní děti mají objektivně více zranění. Málo chodí ven, málo šplhají, lozí, tahají věci… a díky tomu jsou jednak méně šikovné, jednak mají řidší kosti, takže i při stejných pádech se častěji zraní. Vracím se na začátek. Utváření vztahu k přírodě není jen o vypadnutí z města na čerstvý vzduch.

Je to i o celkovém zdraví a rozvoji sebedůvěry, ale také o utváření vztahu k našemu většímu „domovu“. Až budou naše děti starosty, řediteli firem, učiteli, designéry… jejich rozhodnutí budou ovlivněna také tím, jestli se u své „velké maminky“ cítí doma a v bezpečí, nebo je to pro ně cizí, nebezpečné a rizikové prostředí.

Utváření vztahu k přírodě tedy ovlivňuje prostředí, do kterého děti dáme, my a náš přístup k prostředí, náš přístup k rizikům, strachům a zážitkům vůbec. A pak teprve činnosti, které s dětmi děláme.

Běh na dlouhou trať

Během dalších let jsem zažil další formující zážitky. Roční život v lese u obrovského jezera v USA při vedení environmentálních programů pro děti, půlroční život ve stanu při vedení expedičních programů v Jižní Africe, kde jsem zažil opravdové napojení na změny ročních období a rytmus dne. A dále komunitní pokusy, život na samotě Svobodného domku, sledování svých dětí, poslouchání příběhů a dilemat druhých.

Postupně z toho vznikl projekt Svobodný domek a kurz Urychlovač snů, ale také semináře zážitkové pedagogiky nebo workshopy utváření vztahu k přírodě u nejmenších dětí.