Hlína jako materiál plný energie. Omítka přímo od hlínaře

„Hliněné omítky jsou módní trend,“ vysvětlil mi Aleš Dorazil, proč nanáší na zeď vrstvu jílu a písku, i když je neděle. Potkali jsme se kousek nad Brnem, kde právě dokončoval zakázku započatou jiným zkušeným hlínařem, Honzou Pospíšilem. Honza si musel pospíšit na naléhavější stavbu, a tak to tu za něj Aleš dorazil. Mezi dokonale provedenými omítkami, které hladil vlastníma rukama, mi došlo, že „dorazit něco“ v Alešově podání znamená vytvořit precizní dílo dotažené do posledního zrnka písku. A to je vlastně pro hlínu typické. Každý tvůrce jí vdechne svůj vlastní charakter.

Hlína jako materiál plný energie. Omítka přímo od hlínaře

Materiál plný energie

Jeden z našich zkušených hlínařů Aleš Dorazil, původně strojař, pak prodavač fotoaparátů, má ruce zamazané od jílu téměř každý den už osmým rokem. „Hlína mě chytla tak nějak pocitově. Bylo to pro mě hodně silné setkání,“ popisuje okamžik, kdy si uvědomil, že když s hlínou pracuje, je z ní sice po celodenní šichtě unavený, přesto je s ní vnitřně spokojený. „I když ti práce bere fyzickou energii, hlína ti dává, něčím tě obohacuje.“ Podobně, jako když pracoval týden se slámou, byl prý po týdnu plný slunce.

„Průmyslové materiály ti energii berou,“ cítí, že mnoho dnešních domů člověka spíše vysává. „Zapomněli jsme na poznatky, co měly staré generace, zhlédli jsme se v nových materiálech,“ uvažuje. Domov by podle něj však měl především být útočištěm, kde by si měl člověk odpočinout, nabrat energii, vyjít ven a tvořit. „Jakmile ten domov dotuješ, tak je to špatné. Dnes už se i píše o syndromu nemocných budov.“

Jíl, písek a řezanka

Udělat si doma hliněnou omítku je podle něj jednoduché. „Na začátku. Čím více se člověk dostává pod povrch, tak vidí, kdy už to jednoduché není,“ popisuje své postupné pronikání stále hlouběji do tajů hlíny. Hodně rustikální hrubé omítky, kdy tvůrce nedbá na vysokou kvalitu a složitý design, vyhovuje mu ležérnost v projevu a neřeší, že tu a tam něco upadne, takové si podle něj zvládne vytvořit téměř každý. I z obyčejného hnědého jílu nakopaného přímo na vlastní zahradě, navíc zdarma. „V okamžiku, kdy chci špičkový design, chci povrch vymazlit, aby byl podobný tomu, na co jsme zvyklí z moderních materiálů, tam najednou není pro jednoduchost a snadnost místo,“ tvrdí. Na řadu přichází profesionály ručně pytlované omítky všech odstínů a cena šplhá díky jejich ručnímu zpracování a pracnosti samotného zhotovení na více než dvojnásobek běžných povrchů. „Když navíc omítka musí splňovat i další požadavky, nesmí praskat, nesmí se sypat, musí být otěru odolná, pak už je potřeba o hlíně vědět něco víc.“

O hodně více než jen to, že hliněná omítka se skládá z čistého jílu smíchaného s pískem o různých zrnitostech, aby zrníčka písku do sebe zasedla a vytvořila pevné spojení. Dále může obsahovat často přidávané organické příměsi, obilnou či drobnou konopnou slámu, která také pomáhá tomu, aby byla omítka pevnější, provázanější. „Tmavě hnědý jíl, který se vyskytuje téměř všude, je pevný sám o sobě a hrubá omítka z něj bývá otěru odolná,“ vysvětluje Aleš. Nicméně, ne všichni chtějí všude doma tmavě hnědou barvu. „Světlejší tóny finálních omítek se často dělají z méně pevných jílů, a pak se omítka může při doteku sypat,“ dodává, proč je potřeba pracovat se světlou, méně pevnou omítkou v zónách, kde se nebude odírat. „Zatěžované zóny vytvořit z hrubé omítky, udělané jako finální, v tenké vrstvě, vykartáčovat ji, ať se pak nesprašuje, nebo udělat nějaký sokl z kamene, ze dřeva,“ popisuje variabilitu řešení Aleš.

Hlína zlepší klima

Jedna z významných výhod hlíny je, že pracuje s vlhkostí v interiéru. „Dokáže ji při vaření do sebe nasát a pak ji umí do prostoru zase předat,“ popisuje Aleš, proč se dávají hliněné omítky i do kuchyní a koupelen. Aby vrstva hlíny fungovala, jak má, musí být alespoň dva centimetry silná a finální vrstva musí být opět hliněná. „Proud vody dopadající přímo na hliněnou omítku není však ideální, to by se hlína vymyla. Dá se ochránit lněným olejem, ale bude hůř dýchat a nebude mít ty vlastnosti jako bez nátěru. Nebo kachličky, postaru,“ přemýšlí hlínař, který však toto řešení na vlastnoručně vytvořené omítce ještě neměl příležitost vyzkoušet.

Kromě vody je hlína i dobrým nosičem tepla. Stěnové topení, kdy vrstvou hlíny vedou trubky s cirkulující teplou vodou, nebo naopak v létě se studenou, je častým vylepšením tepelné regulace domů. „Hlína vyzařuje teplo sálavým způsobem, který je pro nás příjemný. Když té hlíny máme nějakou masu, tak teplo i akumuluje,“ říká Aleš. Hlína navíc dokáže i čistit vzduch tak, že do sebe váže škodliviny.

Na lijavec kravinec

Praktickou výhodou je, že hliněná omítka může přijít na jakýkoli podklad. „Nemusí to být jen vepřovice, ale mohou to být i moderní materiály, pálené cihly, dřevo, sádrokarton.“ Jako můstek, na kterém se hlína udrží, se u dřeva používá rákos, u sádrokartonu nátěr, který zabrání i tomu, aby do stěn šla vlhkost. Ovšem navenek hliněné omítky Aleš málokomu doporučuje, protože o ně se člověk musí trochu starat. „Dnes chce většina lidí bezúdržbové věci, takže radím zvenku vápennou omítku. Ortodoxním alternativcům pak dát navenek hlínu s přídavkem kravinců, která je mastnější a snadněji odolá vnějšímu prostředí.“

Alternativou čerstvých kravinců, které jsou ne vždy dostupné, je lák z obilí. „Zaliješ obilí teplou vodou a necháš ho tři dny, vytvoří se kvas, který strašně smrdí, to znamená, že se ti to povedlo. Pořádně smrdí i ta omítka, když se míchá, a ten, kdo ji míchá. Suchá omítka pak už nesmrdí,“ směje se Aleš. Zato se tím zvýší její pevnost, tvrdost a zhorší se nasákavost.  Pro správnou reakci by měl být v omítce stejný díl kravinců jako organické příměsi, nebo jeden šufan láku na jednu míchačku.

Tvárná hmota

Pracnost hliněné omítky se hlínaři vrací v téměř naprosté tvůrčí svobodě. „Dělal jsem už i hliněnou plastiku indického božstva,“ vzpomíná Aleš na jeden z nejsložitějších obrazů, co tvořil ve spolupráci s architektkou. Často se dělají i různé niky, plastická světla zabudovaná do hlíny, otisky přírodních materiálů, vkládají se kamínky a s hlínou se dá i plasticky pracovat jako s hmotou v interiéru, část stěny může být předsazená, může se vytvořit brána. „Zákazníci málokdy chtějí, aby bylo všechno rovné a přísné. Naopak chtějí, aby hlína byla přirozená, nerovná,“ dodává řemeslník. Rovné stěny jsou však prý paradoxně jednodušší. „Uděláš si omítníky a máš i přehled o spotřebě materiálu. Uprostřed křivé stěny se ti může stát, že zjistíš, že toho materiálu máš málo. Je to kumšt udělat křivost, která je navíc ještě líbivá a pěkná.“ Hlína je příjemná i v barvách. „Všechny vypadají pastelově přirozeně, že v podstatě není možné je přeplácat, i když jich použije člověk více odstínů,“ dodává řemeslník a zamručí ještě něco o kovářově kobyle, protože sám má svůj pronajatý pokojík v zahradním domku ještě celý v základní hnědé. „Já potřebuji mít všechno pečlivě domyšlené a více si s tím oproti jiným hraji.“

Všem, kteří koukají v životě na jiné věci než na drobné prasklinky a rozhodnou se udělat si hliněné omítky doma sami, radí Aleš zúčastnit se více workshopů od různých lidí. Dá se poptat i zkušený řemeslník formou dozoru a nechat se zaučit přímo na stavbě. „Už jsem měl zákazníky, kteří mě nechali dělat místnosti, co chtěli mít hezké, a technické místnosti si udělali sami.“ Pak je stavba tolik nestála.

Jak si namíchat vlastní hliněnou omítku?

  • Aleš radí: „Namočte jíl do velkého sudu, velkým stavebním míchadlem, co vypadá jako přerostlý kuchyňský šlehač, tu hlínu rozbijte a nechte to tři dny odstát. Malé kousky hlíny do sebe daleko lépe nasají vodu než velké. Pak se vytvoří pasta hustá jako jogurt a s tou se dá pracovat.
  • Nadávkujte si šest různých zkušebních směsí, které pak natáhněte na zeď – každou na plochu zhruba 1 m x 1 m. 1 šufan jílu : 1 šufan písku, 1 šufan jílu : 2 šufany písku, 1 šufan jílu : 3 šufany písku a ještě tři stejné vzorky s jedním dílem řezanky (jemně nasekané slámy).
  • Vyhraje ten vzorek, který neodpadne a nepopraská.“

Hlínu matlají i děti

Kateřina Čiháková,

spoluzakladatelka Lesního klubu Pramínek, zřízeného ZO ČSOP Ekocentrem Říčany

Při svépomocné stavbě Domečku pro vaši lesní mateřskou školku ze dřeva slámy a hlíny jsi měla na starosti hliněné omítky, vnitřní i vnější. Omítání prováděli sami rodiče i s dětmi formou brigád. Jak to probíhalo?

Padlo na ně víc než deset celodenních brigád, protože uvnitř i venku jsou tři vrstvy. Zpravidla se sešlo pět lidí, dva lidé šlapali směs jílu, písku a slaměné řezanky (nepoužívali jsme míchačku). Zásadní bylo den předem namočit jíl v kalfasech (nádobách) a mít připravený přesátý písek, nebo aspoň opravdu suchý písek, který by bylo možné prosívat. Není nic horšího, než se snažit narychlo prosít mokrý písek – zničili jsme u toho jedno síto.

Děti to zpočátku dost bavilo, šlapaly a omazávaly se hlínou – hrály si na krokodýly a buvoly nebo zápasy v bahně. Naše školkové děti teď často šťourají a prohlubují existující škvíry.

Se stavbou slaměných stěn a s omítáním hlínou vám odborně radil Lukáš Gavlovský…

Lukáš nám přivezl slaměnou řezanku, také nám poradil, že když dojde, máme jen přejet sekačkou slámu z balíků, co zbyly ze stavby Domečku. Protože jsme používali místní jílovitou hlínu z vybagrování základů, pomohl nám vyzkoušet poměr jílu, písku a řezanky, aby omítka moc nepraskala. Poradil nám s první a druhou vrstvou, ukázal nám konzistenci a tloušťku, to je těžko přenositelné, člověk to musí vidět a ohmatat. Když nám doporučoval, že máme vnitřek uhlazovat oblázkem, koukali jsme na něj jako na blázna. Ale ten náš okrouhlý prostor stejně nešel vyhladit běžnými pravoúhlými kovovými hladítky. Takže nakonec pět lidí „kamínkovalo“ celý vnitřek domku a fungovalo to bezvadně.

Jaké vidíš hlavní výhody v práci s hlínou?

Mohou s ní dělat úplně všichni. I děti. Zapojili jsme nejen naše školkové děti, ale i školáky v rámci vzdělávacího projektu Muzea Říčan. A nemuseli jsme se bát, že jim to kápne do oka, rozežere ruce.

Po dvou letech přebývání už můžeš zhodnotit, jak se vám hliněné omítky v Domečku povedly…

Uvnitř je minimum prasklin. Jsou jen nad dveřmi, kde jsme končili a tak důkladně neuhlazovali. Místo přechodové lišty máme v místě styku s podlahou provaz napuštěný konopným olejem, takže si neničíme omítku při vytírání. Zvenku jsou teď po roce drobné praskliny na dvou místech, ale je snadné je prostě zamáznout, pokud má člověk po ruce zbytek směsi na štuky. Doporučuji tedy se jílu a písku nezbavovat hned po stavbě.

Koukněte na: www.prirodnidum.cz Alešův web, na který se mu vůbec nedostává času. www.hlina.info Sdružení hliněného stavitelství mimo jiné pořádá kurzy práce s hlínou. www.picas.cz Ručně vyrobené směsi na hliněné omítky. www.lesniklubpraminek.cz Lesní školka, co si postavila svůj slaměno-hliněný Domeček.

Miluje seskok padákem. A možná proto podobně přistála i v naší redakci. Zčista jasna, znenadání a správně. A od té doby zůstala. Je spontánní, kreativní, veselá, takové věčné dítě, které snad ani nemá žádné starosti. Možná je to tím, že Markéta věří, že to, co si člověk opravdu přeje, se mu splní. Tak jaké potom starosti? Píše články (nejen pro Pravý domácí) o všem, co jí zajímá a v čem vidí smysl.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné