Finance: Nezapomeňte na novoroční sadbu!

Zabezpečit úrodu na příští rok, na to je potřeba myslet od ledna. Zahradníkův rok totiž nekončí a nezačíná, akorát se zrychluje nebo zpomaluje, mění se místa a druhy činností. Zima je ve znamení odpočinku a sbírání sil, ale nikoliv zahálky. Přes zimu se zemědělec tradičně zabývá opravou strojů a nářadí, ale pak tu také máme péči o stromy, stromky a keře. Co nás tedy čeká v lednu? Především nezapomenout na novoroční sázení peněz, abychom se ve svém rozmanitém počínání v roce nadcházejícím neocitali ve finančních nesnázích, které by nám bránily v realizaci našich skvělých projektů.

Finance: Nezapomeňte na novoroční sadbu!

Jsou různé novoroční zvyky zajišťující hojnost. Třeba se jí čočka. Nebo si lidé dávají do peněženky šupinu z kapra, aby se jim tam držely peníze. Taková sympatetická magie to je, činit podobným podobné. Jako že ta šupina připomíná minci, tak tam ostatní mince udrží také. Mohu zodpovědně říct, že u mě to nefungovalo. Z kapra šupinu jsem byla schopná z peněženky nevytratit až do dalšího roku, bohužel tam často zůstala jediná. Čočka podle mě nezabírá vůbec. Přijde mi, že si člověk nemůže finanční situaci zajistit, aniž by něco obětoval. A po pravdě řečeno: uvařit čočku nakyselo, to žádná velká práce ani investice není. Stejně se něco musí obědvat, tak proč ne zrovna tuto drobnou luštěninu, když je levná a po vánočním hodování je dobré dopřát tělu nějaké odlehčení, třeba ve formě čočkové polévky. Podle mě jsou šupina i novoroční čočka taková šidítka, protože nás to vlastně nic nestojí, tak proč to neudělat. Je to aspoň sranda a rituál a tradice, což nás lidi tak nějak přirozeně baví. Jenže když nás to nic nestojí, jak to má mít potom nějaké výsledky?

Novoroční sázení peněz je jediné, co u nás doma prokazatelně výsledky přináší. Jak to vím? Odzkoušeno metodou „pokus úspěch“. Hluboko do kapsy jsem už měla, dobře se na to pamatuji. Když děti byly malé a přicházela na ně ta hladová období, kdy do nich jídlo hrnete po kýblech, dalo mi pořádně zabrat mezi vyvářením ještě vydělávat na to, aby bylo z čeho vařit. Přišlo mi, že v podstatě každá bankovka, kterou jsem někde vytahovala při placení, byla moje poslední. Nestěžuji si. Tahle hubená léta mě naučila rozpoznat, kolik toho doopravdy potřebuji, abych měla dost. Některým lidem tahle zkušenost v životě utekla, a to se pak spokojenost hledá obtížněji.

No a teď abych vysvětlila ten „pokus úspěch“. Žili jsme tenkrát ve Španělsku, v jedné vesničce, která se i těžko hledá na mapě. Je tam krásně, středomořské pohoří, mandle, fíky, kaktusy na mezích, v zimě pomeranče a olivy, kousek k moři… Má to hodně do sebe, ale práce je tam pomálu. Ale kombinací různých příjmů to nějak šlo. Aby se děti najedly, provozovali jsme pizzerii. Restaurace si stěží vydělala na provoz, takže jakýkoliv přivýdělek přišel vhod. Manžel byl schopný vzít různé práce od truhláře po traktoristu a byla to legrace. A ty západy slunce v mandlových a olivových hájích! Pak přišel rok 2008 a s ním i ta zvláštní ekonomická krize. Začalo nám téct do bot. Už bylo jasné, že se budeme na chvíli stahovat do Čech, kde se uživíme snáz. Ach jo, konec prosluněným zimám. Pomalu se loučíme. Ale znáte to, když se loď potápí, muzika musí hrát hlasitěji. Tak bereme zase ty poslední bankovky a jedeme aspoň nějak decentně oslavit Vánoce a Nový rok. Na to je nejlepší zajet do San Pedra. To je taková zapomenutá pláž na Cabo de Gata, kam nevede elektrické vedení, a tak tam zůstala taková hippie komunita v opuštěných rozpadlých kamenných domcích, v jurtách a tak podobně. Někteří si nová obydlí postavili z materiálů, které byly po ruce nebo které bylo možné dopravit na zádech přes kopec. My tam jezdili se stanem. Stahují se tam běžní i roztodivní lidé z různých koutů Evropy, protože je to ukrutně zajímavé místo. Davy tam jezdí hlavně v létě, ale v zimě tam zůstává jen pár skalních obyvatel, takže se tam můžeme válet na pláži a cvičit stoj na hlavě v písku nebo se koupat nahatí ve studeném moři. Nevede tam silnice, takže když se tam chcete podívat, musíte pochodovat čtyři kilometry přes skalnaté pobřeží. A není to pro slabé povahy, dolů je to občas pěkný sráz. Prostě nesmíte spadnout.

Takže si to tam na silvestra mašírujeme po téhle krkolomné stezce a tam jsem v prachu cesty našla dvě eura. A děti hned křičí: „Maminko, dáme si v baru Cola-Cao!“ A já na to: „Ne ne, děti. Tyhle peníze se musí investovat.“ A druhý den, na Nový rok, jsme vystoupali údolíčkem od moře kousek do vnitrozemí a tam jsme pod stromem rohovníku obecného (to je takový strom, ze kterého visí dlouhé tmavé lusky zvané karob nebo také svatojánský chléb) vyhloubili jamku a zasadili naší první minci. Zpočátku se nedělo nic zvláštního. Cesta do Čech v rozpadajícím se autě proběhla sice dramaticky, ale zvládli jsme to bez větších šrámů. Za pár měsíců jsme se zabydleli v domě nad Berounkou s výhledem na Brdy a o práci nebyla nouze. Auto jsme nechali opravit (a sloužilo spolehlivě další dva roky). Následující Nový rok jsme sázeli v Mokropsech. A další roky na dalších místech. Už jsme nikdy neměli tak hluboko do kapsy, abych si s tím musela dělat hlavu.

Jsou takoví, kteří mi nevěří. Když kráčím s lopatou do lesa sázet padesátky, klepají si na čelo a potutelně se usmívají. Ale já vím svoje. Moc si vážím toho, jak jsme bohatí. Že když se rozbije auto, můžeme ho dát spravit. Že nechybí na složenky. Občas se mi stane, že když vytahuji stovku z peněženky, je skutečně poslední. Ale nemám strach, protože se brzy někde vyloupne jiná, a než tomu tak bude, vlastně ani nemusím nic kupovat, protože mám všechno, co potřebuji. Protože i s tím potřebováním se to vyjasnilo. Jsme tak bohatí, že si můžeme dovolit sáhnout do peněženky, vytáhnout pár peněz a sázet. Sázet je do země, kde je nechám odpočívat a klíčit. Určitě jsou tam víc v bezpečí, než kdybych je šla sázet do Fortuny.

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné