Expedice do neznáma - výzva pro každého teenagera

V průběhu druhé světové války si pedagog Kurt Hahn všiml, že mezi anglickými námořníky přežívali v krizových situacích daleko lépe starší než mladí, fyzicky lépe vybavení. Uvědomil si tím sílu zkušenosti a společně s Laurencem Holtem založil Outward Bound School, aby začali organizovat 28denní výcviky, které mužům pomáhaly získat významnou životní zkušenost. Jejich koncept se ujal i po válce, a tak po celém světě postupně vznikla řada organizací využívajících podobné principy.

Expedice do neznáma - výzva pro každého teenagera

Rozvojový program v Jižní Africe

Měl jsem to štěstí, že jsem se před lety dostal do Outward Bound v Jižní Africe a vedl programy pro místní mládež – chudé děti z townshipů, městské gangstery, mládež s bídnými vyhlídkami do budoucnosti. V rámci státem podporovaného programu k nám přijížděli na tři týdny, aby… Představte si, že můžete vypadnout na tři týdny do hor národního parku sto kilometrů od Kapského Města. Nádhera, že? Pro účastníky ve věku 17–25 let to byla noční můra. Nikdy předtím neopustili známé prostředí města, obávali se jaguárů, paviánů, zmijí a podobně a ani plahočení se s batohem na zádech neznělo nijak lákavě.

Zodpovědnost za sebe i skupinu

Na začátku kurzu se účastníci učí, jak zacházet s vařičem, mapou a jak si postavit stan. Po prvním seznámení a přivykání přebírá skupina postupně veškerou zodpovědnost za navigaci, skupinové dohody a rozhodnutí, plánování času, vaření i přípravu tábora. To vše v mixu místních kultur, kdy třeba jedni ke snídani jedí kaši a druzí chleba, jedni hodně křičí a druzí jsou umírněnější, a také v mixu životních zkušeností od „obyčejných“ kluků až po zkušené gangstery, kteří umí krást i zabíjet.

Tři akční týdny

Společně s kolegyní jsme měli na starosti skupinu čtrnácti hochů. Za jednadvacet dní jsme ušli téměř dvě stě kilometrů, strávili den lezením a slaňováním, dva dny na kánoích, den službou pomoci ve škole, dva dny aktivitou zvanou „sólo“, při které zůstane člověk osamocen, s trochou jídla, spacákem a karimatkou, bez kontaktu s ostatními a přemítá o životě.

Naším úkolem bylo provázet skupinu, pomáhat klukům reflektovat zkušenosti, objevovat své vnitřní síly, tříbit sociální dovednosti, komunikaci a spolupráci, umění vést. Účastníci se střídali v rolích vedoucího dne, navigátorů a kuchařů. Sami se rozhodovali, kudy jít, a když jsme si šest kilometrů zašli, museli jsme se šest kilometrů vrátit zpět a namísto dvaceti osmi ujít ten den rovnou čtyřicet. Chce se vám nadávat navigátorům, jenže zítra tu zodpovědnost budete mít třeba právě vy…

[hide]

Několik dalších zážitků pro ilustraci

Po osmi minutách prvního dne se nejmladší účastník sesunul k zemi, že nemůže, jeho tělo si ale další dny postupně zvykalo a patnáctý den už kráčel vesele v čele. Fasovali jsme jídlo vždy na sedm dní. Když po pěti a půl dnech došlo, byli jsme zbylý jeden a půl den o hladu. Po čtyřiceti osmi hodinách samoty byli všichni velcí kamarádi. Došly zápalky a skupinu nenapadlo nic lepšího než je ukrást mně. Řešíme krádež jídla, které měli rozdělené mezi sebou. Gangsteři vyhrožují „negangsterům“. „Černí“ nezvládají, jak „barevní“ křičí. „Barevní“ se vztekají, že „černí“ jsou moc tišší a málo mluví. Velkým borcům se klepou kolena, když překračují římsu a spouštějí se do slaňování. Všichni se střídavě radují, vztekají, zpívají, hádají, udobřují, překonávají strach. A na konci to hodnotí takto:

„Jsem hodně vznětlivý. Vždycky jsem se hned naštval a s každým jsem se pral. Tady jsem se naučil, že se dá s lidmi domluvit.“

„Pro mě bylo přirozené střílet lidi. Tady jsem se naučil, že je lepší jim pomáhat. Až se vrátím, vystoupím z gangu a budu šířit, co jsem se tady naučil.“

Někteří podobné zkušenosti přirovnávají k přechodovému rituálu.

Mezinárodní slovenská škola

Další podobná zkušenost v menším. O několik let později jsem vedl skupinu čtrnáctiletých žáků mezinárodní slovenské školy. Na pětidenní akci se potkal mix kultur dětí z bohatých a spořádaných rodin. Naplánovali jsme dva dny her zaměřených na komunikaci a spolupráci, přípravu na práci s mapou, postavení přístřešku a vaření a dva dny pro expedice a zakončení. V komunikačních hrách se ale skupina často pohádala. Když se měli dohodnout, tak to v čase ani moc nestihli. Přestože se chovali příjemně a kultivovaně, jejich spolupráce při řešení úkolů vázla. Proto jsme váhali, jestli jim můžeme expedici svěřit.

Reálná výzva

Nakonec jsme se rozhodli to zkusit a večer jsme jim představili plán expedice. Úkolem bylo rozdělit si role, sbalit soukromé i společné věci, další den dojít na určené místo, postavit přístřešek, uvařit si jídlo a přespat. Ráno pak sbalit tábor a vrátit se danou cestou zpět.

Přišlo překvapení. Okamžitě si zvolili vedoucího i navigátora, domluvili se na jídle, rozdělili si věci. Během dvou hodin měli sbalené osobní i skupinové věci a naplánovaný čas odchodu. Ráno včas vyrazili, organizovali si přestávky. K odpoledni se ke mně přišel „šéf“ ujistit: „Jdeme dobře?“ „To musíte vědět vy.“ „Ale kdybychom se ztratili, tak byste nám řekli, ne?“ „Ne.“ „Ale víte, kde teď jsme, že?“ „Ne, já se o to nestarám. Ale v případě nouze nás umím zítra dopoledne najít a přivést zpět...“ V tu chvíli si uvědomil tíhu zodpovědnosti za rozhodnutí, která se skupinou udělá.

Získaná sebedůvěra

Navigátor byl naštěstí bezchybný. Kluci natáhli velkou celtu jako přístřešek. Bohužel zapomněli sbalit zápalky. Jedné Číňance, která byla poprvé v životě takto v lese, se povedlo rozdělat oheň křesadlem. Holky uvařily poprvé v životě polévku, a ještě k tomu všem chutnala. Všichni se vyspali na karimatce ve spacáku pouze pod přístřeškem.

Další detaily přeskočím. Po návratu byli rádi, že to zvládli a mají to za sebou. I dva dny stačily na to, aby si zažili strach, potřebu se dohodnout, rozhodnout a přijmout zodpovědnost za případný důsledek. Získali zkušenost „zvládli jsme to“ – ujít, navigovat, uvařit, postavit přístřešek… a „zvládli jsme to spolu“! S kolegy jsme kroutili hlavou nad tím, jak to, že ve hrách se tolik hádali a nebyli schopni spolupráce. Moje AHA přišlo, když „šéf“ skupiny, šťastný a zároveň vyčerpaný zodpovědností, prohlásil: „Pro mě to bylo poprvé v životě, kdy jsem dostal od dospělých důvěru.“

Dovolme jim to

Přitom mi docvaklo několik souvislostí ohledně toho, jak se chovají „puberťáci“. Jak dokážou být znudění, otrávení, chovají se jako „malí“, i když už jsou docela velcí, mají dovednosti, rozum, úsudek. Dokud k nim dospělí přistupují jako k malým, chovají se tak. Dokud o nic nejde (jako ve hrách), dělají blbosti, hašteří se. Ale když jde do tuhého, dokážou zabrat a projevit dovednosti a charakter, který v sobě nosí.

Hraniční zážitky z překonání sebe samých

Dovedu si představit, že pro skauty, trampy a táborníky jsou tyto příběhy směšné, neboť takové věci vaše děti zvládají levou zadní. Můžete si vymyslet svůj druh výzvy. Moje zkušenost je taková, že důležité pro teenagery je, když dostanou zodpovědnost a důvěru spojenou s náročným a reálným úkolem. Tak mohou zažít sebepřekonání, ale také pocit seberealizace, užitečnosti a pro mnohé to může být až hraniční zážitek v podobě rituálu přechodu, když zjistí, že umí převzít zodpovědnost, rozhodnout se, zvládnout překážku, kterou jim život postaví do cesty. Pak třeba nemusí „zlobit“ a revoltovat. Je spousta situací všedního života, ve kterých to mohou děti zažít. „Expedice“ umí takový zážitek zprostředkovat, nastartovat první uvědomění svých vlastních schopností.

koukněte na: www.tralalamandala.cz

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/01

Přečíst/koupit v digitální podobě

V Papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​