Ekopanenky s duší: Jak se šijí hračky, se kterými si hrají i dospělí

Coby malá holka jsem si s panenkami ani miminky nikdy moc nehrála. Nebavily mě a ani se mi moc nelíbily. Milovala jsem zvířata ve všech možných podobách. Říkám si ale, že kdyby v té době existovaly panenky tzv. waldorfského typu, možná by patřily mezi mé oblíbené hračky. Tedy alespoň teď coby dospělá jejich kráse, jedinečnosti a jakési čistotě snadno podléhám. Chcete-li více proniknout do tajemství waldorfských panenek, zvu vás na rozhovor s Terkou Jarošovou – ženou, jejíž ruce vdechují život těmto originálním malým bytostem s velkou duší.

Ekopanenky s duší: Jak se šijí hračky, se kterými si hrají i dospělí

Terko, čím to je, že tyto panenky působí úplně jinak? Vyzařují příjemnou energii a někdy mi přijde, že jsou téměř živé. V čem je podstata tvých „panenek s duší“?

V tom, že neexistují dvě stejné panenky. Šiji podobné, ale identické nedokážu, ani kdybych se na hlavu postavila. Na šicím stroji šiji pouze malé části tělíčka, pak už je vše jen 100% ruční práce. Tělo panenky tvoří bavlněný úplet vyplněný ovčí vlnou. Dětem se také u panenek líbí jednodušší obličej. Příliš realistický obličej už nenechává mnoho prostoru pro představivost. Realistické obličeje u panenek, i těch šitých, se líbí hlavně nám dospělým. Obdivujeme um a dokonalost. Děti si chtějí ale hrát, představovat si, jak se panenka cítí, zda je smutná či veselá. Často při šití myslím na ty, pro koho je panenka určena, a pak od rodičů slýchám, že je jejich dítěti panenka podobná.

 Takže tvoříš panenky na zakázku pro konkrétní zákazníky?

Ano, převážně tak. Má to sice nevýhodu horšího časového plánování (i když s dětmi jsem se naučila spíš neplánovat, protože vždy je vše jinak), občas nestíhám, ale zase mne mnohem víc motivuje skutečnost, že se na panenku někdo těší. Navíc mne baví šít pokaždé něco jiného. Nezvyklé zakázky nebo panenky upravovat podle požadavků. Šila jsem třeba pana Včelu i se žihadlem. To jsem se mohla vyřádit a dozvěděla se při tom hodně o stavbě včelího těla. Nedávno jsem šila panenku s jedním očkem hnědým a druhým šedým, aby je měla stejné jako holčička, která panenku dostane. Do panenek se totiž dají krásně promítnout zvláštnosti či handicapy lidí. To pak dětem pomáhá se s vlastními odlišnostmi vyrovnat.

Kdo si panenky nejčastěji objednává?

Nejčastěji maminky s malými dětmi, často když má přijít na svět další člen rodiny. Děti pak mnohem lépe přijímají nové miminko v rodině, samy mají to své, o které mohou pečovat stejně jako maminka. Pokud vím, tak nejvíc je baví přebalování a dudlíčky. Panenky jsem šila i pro dospělé dámy. Bělovlasé panenky i s brýlemi. Kdo říká, že panenky jsou jen pro děti, že?

Tak to mě nadchlo, možná si nechám u tebe vyrobit panenku pro naši babičku ke kulatinám. Napadá mě – nestýská se ti po nich? Já bych je asi trochu vnímala jako živá stvoření. Vdechla jsi jim život a pouštíš je do světa, neoplakáváš je někdy?

Panenka, se kterou si nikdo nehraje, je jako mrtvá. Naopak mne vždy těší, že jde do světa (i když si je před tím pořádně pomuchlám J). A nejkrásnější jsou pak zprávy od zákaznic, často doprovázené fotografiemi dětí, jak objímají mou panenku, spí s ní nebo ji s sebou nosí na výlety. To je ta nejlepší odměna pro mne. Vím, že ty dny strávené šitím panenky měly smysl. A také, nějaké panenky mám vždy doma. Jako ukázky na své panenkové kurzy, rozešité panenky pro zákazníky nebo prototypy. Teď zrovna tu mám na polici dvě velká miminka, protože jsem navrhovala nový střih a musela to ozkoušet.

Líbí se mi i to, že tvé panenky lze snadno spravit, a dokonce že se panenky mohou postupně měnit a vyvíjet, tak jak děti rostou. Tedy trend minimalismu a udržitelnosti, ne stále kupovat nové, jiné, lepší…

Panenky se dají opravovat relativně snadno. Díry se dají zašít. Maminky se nemusí stresovat, že dítě s nůžkami udělalo panence nový sestřih a teď pláče, že chce zpátky ty dlouhé vlasy. Vlasy se dají znovu udělat dlouhé. Nebo třeba jiné barvy. Vyrobila jsem miminko chlapečka, ale dítě chce spíš holčičku? Stačí chvilka párání a je to. Dokonce lze panenku upravovat s přihlédnutím k věku dítěte. Nejprve ji vyrobit s pevně vyšitými vlásky pro nejmenší a pak vlásky proměnit a udělat z panenky třeba dlouhovlasou Lociku. Navíc je zde opravdu ta myšlenka udržitelnosti a žádný negativní vliv na naši planetu. Mnoho lidí si totiž neuvědomuje, že i látky z umělých vláken, duté vlákno atd. jsou prostě pořád jen plasty. Navíc bohaté zdroje tzv. mikroplastů, které se do vody uvolňují s každým praním. A pak se diví, že je pijí.

Šiješ i tzv. terapeutické panenky? Pro koho jsou určeny ty?

Podle mne jsou všechny panenky terapeutické, léčí to malé dítě v nás. Ale ty se asi ptáš na speciální panenky, které také vyrábím. Jsou to demonstrační panenky určené k názorné výuce rehabilitačních technik, šátkování, znakování, manipulace atd. Šiji je často pro rehabilitační oddělení nebo fyzioterapeuty. Používají je například k výuce Vojtovy metody. Snažím se, aby měly příjemný výraz, aby se líbily dětem, které je tam uvidí. Panenky mají trochu jinou konstrukci kvůli lepší manipulaci a mají zvýrazněny některé anatomické prvky pro snazší orientaci. Třeba důlky u zadečku.

Je nějaká jedna panenka, na kterou nikdy nezapomeneš, která ti z nějakého důvodu utkvěla v paměti více než ty jiné?

Pamatuji si většinu z panenek, které jsem šila. Často mám s nimi spojený nějaký příběh. Například první panenku šitou za peníze, kterou si u mne nechala kamarádka vyrobit pro svou neteř. Poté co jsem jí panenku předala, mi napsala, že panenka se jmenuje Olinka, bydlí u ní na nočním stolku a že by teď už skutečně potřebovala ušít jednu pro tu neteř.

Terko, tvé původní povolání bylo v IT firmě, kde jsi pracovala v HR oddělení. To je šití panenek dost vzdálené.

Mám zdánlivě nesourodé vzdělání – oděvní průmyslovku a bakaláře v oboru informačních služeb. Ale tvoření všeho druhu je mou radostí už od dětství. Navíc jsem z rodiny mnoha generací zručných a šikovných lidí. Z tohoto pohledu je vlastně mé šití úplně logické. Jen ta cesta nebyla přímá. Spíše to byl pohyb po spirále a vše, co jsem se kdy naučila nebo dělala, dříve či později našlo uplatnění.

Zlomovým bodem bývá často pro ženu období narození dětí, návrat k tomu základnímu a tomu, co nás opravdu baví. Myslím, že jsi to tak měla taky.

Já vnímám tu dobu mateřské se třemi dětmi jako velmi krásný činorodý čas. Najednou jsem opět vnímala změnu ročních dob a takové ty malé důležité radosti. V té době se můj život také propojil s Toulcovým dvorem, kam děti chodily do školky, a všemi těmi úžasnými lidmi, které toto místo přitahuje. A ve spojitosti se školkou jsem se dostala do Ignisu a k panenkám Hany Ženíškové. Úplně mne uchvátily. To byl jasný impuls a já jsem ušila první panenku.

A první panenkou začala tvá nová cesta podnikání.

Začala jsem experimentovat. Nakonec jsem si sama pro sebe z dostupných informací na internetu udělala knížku. Popřekládala jsem si tehdy postupy asi z pěti jazyků. Na popud mé kamarádky a múzy jsem si založila blog a rozhodla se o panenkách psát, aby mohly šít i jiné maminky. Děti mi tehdy vymyslely název „Ekopanenky“ a dosud mne nic jiného nenapadlo, takže zatím zůstal. Zpočátku jsem šila panenky pro kamarádky a známé. Pak mne ale začali oslovovat i cizí lidé a na konci roku přišla objednávka na čtyři 70 cm veliké panenky pro rehabilitační oddělení k ukázkám Vojtovy metody. Byla to výzva vymyslet nový střih tak, aby zhruba odpovídal proporcím a umožňoval snadnou práci. Současně s tím vznikla nutnost udělat si živnostenský list a začít to brát trochu vážně.

Vzala jsi to tak vážně, že jsi napsala vůbec první knihu o waldorfských panenkách i s návody v češtině.

Protože u nás moc návodů na panenky waldorfského typu není, sepsala jsem na základě oblíbených článků na blogu první e-book. Velkou radostí pro mne byla zpětná vazba lidí. Tak jsem začala tvořit konkrétní střihy s podrobnými postupy a mnoha fotografiemi. E-booky se líbily, ale papír v ruce je prostě papír v ruce. Jednoho večera jsem si na internetu našla kontakt na redakci Grada a napsala jim, zda nemají chuť vydat překlad některé z krásných zahraničních knih, že na našem trhu nic není. Přišla odpověď, zda ji nechci napsat sama. A já, posílena sklenkou vína, jsem hbitě odpověděla: „Ano“. Skok do vody snožmo. Až pak jsem si říkala, co jsem si to zas vymyslela.

Chápu, jedna věc je šití a radost z toho, co tvoříš, a druhá věc je to vše kolem, když to chceš opravdu pojmout jako podnikání a vyvíjet se dál.

Vloni jsem absolvovala kurzy Artbees, programu na podporu podnikání žen. Úžasné a obohacující. Poznala jsem spoustu skvělých lidí a zjistila, že šiji panenky asi za 3 koruny na hodinu. Do té doby jsem cenotvorbu tak nějak odhadovala jako většina začínajících tvůrců. Bylo to otevření očí. Uvědomuji si, že podnikání je především cesta seberozvojová. Uvědomit si vlastní hodnotu. Být pečlivá a držet slovo. Skutečně každé ráno vstát a jít pracovat. Inspirace přijde u šicího stroje. Navíc se člověk neustále učí. Stále zkouším a vylepšuji postupy, vymýšlím nové střihy. Učím se podnikatelské dovednosti. Například také to, že někdy je opravdu lepší říci si o pomoc a zaplatit zkušenému než se týden sama pokoušet přijít na to „jak na to“.

A nedávno jsi začala pořádat i vlastní kurzy šití panenek a to, co jsi sama učila, předáváš dále.

Kurzy „panenkování“ už jsou takový bonbónek. Moc mne baví. Vždy se sejde skvělá parta. Šijeme, povídáme si a smějeme se. Moc ráda předávám své zkušenosti a pak s úžasem sleduji, jak do tvorby vkládají lidé sebe, a vznikají tak panenky, které bych nevymyslela. Navíc mi potvrzují, že někdy prostě chce na svět určitá panenka, i když jsme původně zamýšleli ušít jinou. A člověk tomu nesmí bránit. Šití panenek není rutina, je to opravdu spíš jen pomoc na svět. Takže místo holčičky občas vznikne babička nebo kluk. Je to až zázračné. Se všemi účastnicemi udržuji kontakt i po kurzu (stojí-li o to), takže vidím, jak šijí další panenky a jak se zlepšují a šíří kolem sebe radost.

Jaké máš plány do budoucna, je něco, kam by ses s panenkami chtěla vydat ještě dále?

Chtěla bych panenky z přírodních materiálů ještě více zpřístupnit všem dětem. Aby nebyly jen výsadou waldorfského školství. Ukázat, že i nedokonalá panenka vyrobená maminkou má pro dítě větší cenu než sebedražší Barbie. Vnímám, že tvůrců, kteří chtějí dětem nabídnout něco jiného než tradiční umělohmotný nášup běžných hračkářství, přibývá, a moc bych si přála, aby legislativa a finanční náročnost certifikací hraček nebyla pro tyto nadšené duše překážkou a odrazením z cesty, ale spíše motivací a inspirací.

Mám pocit, že dělám to, co má smysl. Je úžasné věnovat se tomu, v čem cítíte smysl. Současně mít čas na své děti, být pro ně doma, dokud o to ještě stojí.

Podívejte se na Ekopanenky.

  divenkavenku.JPG  FN1C2730.JPG  FN1C3162 (2).JPG  FN1C3998 (2).JPG  FN1C4115 (2).JPG  kurzskritcivkole (2).jpeg  panenkavkocarku  papnenka  Tereza Jarošová foto  večer 

Tento článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2019/05. Celý výtisk můžete digitálně / elektronicky v našem e-shopu. Tam také seženete všechny naše předchozí čísla.

Nové číslo PDČ seženete v trafikách GECO Tabák, Inmedia, TRAFIKA a ve vybraných prodejnách Albert (podívejte se mapu prodejních míst). Nejraději vám nové číslo pošleme do schránky přes předplatné

Když jsem byla malá, chtěla jsem zachránit před vyhynutím ohrožené nosorožce v Africe. To se mi nepodařilo, tak teď zachraňuji přírodu a lidské zdraví pomocí biopotravin. Ve firmě PROBIO jsem měla na starosti propagaci, komunikaci s médii, psaní článků a recepty. Občas mě můžete slyšet v rádiu vyprávět o zdravých potravinách nebo vidět vařit v televizi.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné