Ekologický dům ze slámy si můžete postavit i vy.

Honza Pospíšil umí. Umí stavět domy ze slámy a hlíny. Umí to naučit i druhé. A umí to naučit dokonce někoho, kdo v životě nedržel v ruce hřebík, natož kladivo. Díky tomu umí lidem postavit vysněný domov jejich vlastníma rukama neboli svépomocí. Jak to, že to všechno umí? Od mala sedával u dědy na ponku, třináct let sám rekonstruoval velký konvenční dům, který pak prodal, a místo něj za čtyři měsíce postavil pro svou rodinu útulný slamáček. Mezitím absolvoval mezinárodní hlínařské zkoušky LWC a kurzy přírodního stavitelství s Ing. arch. Alešem Brotánkem, Tomem Rijvenem, Jakubem Wihanem či Barbarou Jones Bee Rowan.

Ekologický dům ze slámy si můžete postavit i vy.

Honza vám postaví dům vašima rukama

Dostihnout Honzu k rozhovoru (Jan mu opravdu nikdo neřekne) se mi podařilo až v jihomoravské Hostimi po několika měsících marného čekání, kdy bude mít během stavební sezóny chvíli volna. Povídali jsme si nakonec místo jeho večeře na kurzu stavění z hlíny. Přesto, že nám kručelo v břiše a povídání přerušovalo skupinové focení s právě odbedněnou dusanou stěnou, probrali jsme za pár hodin nejen Honzovu práci, asistování při stavění svépomocí, ale nakousli jsme i soběstačnost, waldorfskou školu, božskou energii… A spoustu dalšího, co už se nevešlo, a vám nezbude, než se o tom s Honzou pobavit třeba na některém jeho kurzu. Nebo si s jeho pomocí postavit dům. Při stavění ze slámy se prý totiž alternativní témata probírají nejlépe.

Honza křtěný Jan Pospíšil (narozen 1973)
  • manžel a otec
  • stavitel ze slámy, hlíny a dřeva
  • „učitel“ hliněných omítek a přírodního stavitelství
  • vlastnoruční zhotovitel slaměného domu pro svou rodinu
  • odborný guru u svépomocné stavby několika vysněných přírodních domovů
  • nositel australského koženého klobouku
  • včelař

Koukněte na www.domyzeslamyahliny.cz www.svepomocnastaveni.cz www.slamenebaliky.cz

Prošel sis klasickým stavebnictvím od dělníka přes stavbyvedoucího až po subdodavatele. Před sedmi lety ses dostal ke slámě a hlíně, ze kterých teď pomáháš lidem stavět domy svépomocí. Vlastnoručně postavené slamáky považuješ dokonce za ekologičtější než pasivní domy. Proč?

Pokud chce vzít člověk tu ekologii vážně, tak to není o pasivitě domu, ale spíš o přístupu lidí. Pasivní domy neučí lidi aktivní ekologii. Já tomu říkám pasivní ekologie. Lidé, co si takový dům postaví, jsou donuceni něco dělat, ale nechtějí to sami, není to vědomě.

Pasivní domy jsou o tom, aby lidem zůstal komfort, co chtějí, ale šlo to energeticky dolů. Celé je to vykoupené tím, že ty domy jsou nacpané technologiemi, které se musely vyrobit a mají poměrně velkou ekologickou stopu – například rekuperace. A když vypnou elektřinu, ten dům je, nechci říct, neobyvatelný, ale nastanou problémy. Návratnost také není úplně dobrá.

Zato lidé, kteří si staví alternativní domy, k tomu přistupují tak, že ten dům by sice byl reálně energeticky náročnější, ale oni jsou ochotni snížit svůj uživatelský komfort, a tím sníží tu spotřebu. A když si někdo zajde s vozíkem do lesa pro polínko a strčí si ho doma do kamen, tak celou tu cestu navíc zná, není odtržený od počátku, zná tu technologii.

Jsem rád, když se někdo nevydá tou cestou komerce, ale vydusá si svou cestu.

To je i tvoje cesta. Postavil si za čtyři měsíce a minimální náklady dřevěnou „boudu“, obložil ji slámou a s rodinou v ní nosíte polínka do kamen už pět let. Kolik ale je takových lidí, co chtějí vědomě žít ekologicky?

Čím dál víc. Tak čtyři pět procent. Hodně jsou to lidé od počítačů. Co si uvědomili, že strávit u nich osm deset hodin je nenaplňuje, že si tím ničí zdraví, duševně zjišťují prázdnotu. Opouští to ze dne na den a jdou dělat něco alternativního. Jdou stavět.

Ty je učíš prakticky jak a říkáš tomu asistovaná stavba…

Je to svépomocná stavba, při které je účasten člověk, co rozumí celému průřezu stavby z pohledu praxe a řemesla, ne z pohledu výpočtů a legislativy. Člověk, co je schopen to zrealizovat, má fortel, zkušenosti a umí lidi naučit potřebná řemesla. (Tj. Honza, pozn. autorky.)

Procházíš s rodinou celou stavbou nejen po stránce řemeslné, odborné, legislativní, dokonce i po stránce psychologické.

Stavba není náročná, protože člověk nezná řemeslo, neumí stavět. Stavba je daleko víc náročná po psychické stránce. Jsou případy, kdy partneři začnou stavět, a to je poslední, co v životě udělají spolu. Ta stavba může být tak komplikovaná, že dostaví, barák prodají a rozejdou se. Proto se snažím při stavbě lidi připravit na situace, které je mohou zaskočit, a neví, jak to řešit. Na to, že stavba není nic jednoduchého, že budou muset hledat kompromisy, ale že to zas není tak složité. Neřešit, až co nastane.

Pomáhal jsi stavět dům ze dřeva a ovčí vlny i „neochočené“ rodince z druhého čísla PDČ 2013. Na co jsi připravoval je konkrétně?

Aby Zdenka věděla, že rodina čtyři měsíce neuvidí tátu, ale za čtyři měsíce budou mít barák hotový. Petr zas potřeboval vědět, jak to v tom stavebnictví je, že každý se snaží prodat svůj produkt, aby byl připravený na obchodníky.

Když za tebou přijde pár s představou svého domu, co jim řekneš jako první?

Řeknu – to je blbost. Vy na to nemáte. Jestli to chcete postavit v klidu, musí to být menší, nebo část udělá komerční firma. Vy můžete být třeba přidavači a odečteme vaši mzdu z ceny. Umím posoudit, jestli ti dva jsou schopni dům dokončit. Já jsem ten článek, který dělá korekci. Nedělám jim projekt. Zhodnotím, jestli to, co chtějí, je reálné, aby se nevyčerpali, než to postaví. Zvlášť, když se vezou na vlně nějakého alternativního kurzu – jsou nadšeni, že sláma je levná, hlína je levná, všechno si člověk může udělat sám. Začnou stavět, půl roku a nic, rok a nic, dva roky a furt nebydlí a furt staví.

Jak dlouho by měla tedy stavba svépomocí ideálně trvat?

Když člověk staví čtyři měsíce, staví s nadšením. Ta energie je nabitá. V tom momentu máš maximální uspokojení. Šest měsíců to ještě přetrvává, ale je to vlažnější. Jak to natáhneš na rok, tak to začíná být utrpení. Pokud to trvá déle než rok, tak už to člověk chce mít za sebou, jsou věci, co už dává komerčním firmám, protože už na to nemá. Nakonec ten barák v potu tváře dokončí, a uspokojení už z toho není.

Sám máš za sebou jednu dlouholetou vyčerpávající zkušenost…

My jsme rekonstruovali třináct let dům, konvenční, velkého rozsahu, brali jsme si hypotéku se čtrnácti procentním úrokem. Z toho první rok jsem stavěl intenzivně tak, že jsem neměl dovolenou, žádný víkend, žádné odpolední volno. Po práci jsem se najedl a do deseti do večera jsem dělal na baráku. Po tom roce jsem to zahodil.

Nejlepší den mého života byl, když jsme přišli do banky a dali jsme peníze v hotovosti na stůl. Sbohem a už nikdy.

Proč dnes chtějí lidé stavět sami?

Ten pravý důvod je, že chtějí ušetřit. Ta druhá věc je, že chtějí mít vazbu. Je to i obrovská škola pro děti. Vědí, jak se dům, kde bydlí, stavěl. Starší děti reálně pomohou. Nosí tašky, přitloukají hřebíky. Člověk ví, kde je které prkénko přibité. Když mi tady teče, tak proč. Že jsem to tam blbě udělal. Má k tomu domu úplně jiný vztah, než když by mu ho postavila firma. Člověka to učí trpělivosti. Zručnosti. Hrdost, že si to sám postavil. Soběstačnost.

Proč tě baví lidem asistovat při stavbě?

Rád lidi učím. A v tom domě je obrovská energie, že si to lidé udělají sami. Cením si i té míry určitého amatérismu, že i když to není dokonalé, tak to má daleko větší hodnotu, než kdyby si to nechali udělat profesionální firmou dokonale. To si myslím, že by mělo ty lidi k tomu táhnout. Celistvý pohled.

Kolik se dá vlastní prací na stavbě domu ušetřit?

Zhruba polovina ceny domu je práce, polovina je materiál. Náš dům stál 600 tisíc korun za materiál. Svou práci jsem ocenil na 250 tisíc korun.

Ne každý může přestat chodit do práce a začít stavět…

Ale je to výhodnější. Vzít si čtyři měsíce neplaceného volna, od sedmi do čtyř být na stavbě, a ten dům jsem schopný s nějakým pomocníkem, kterého zaplatím, postavit.

Dokáže to každý, postavit si vlastní dům?

Zatím jsem nikomu neřekl, že na to nemá. Peťa Kubala (Táta neochočené rodinky z PDČ 2 2013, pozn. autorky) byl úplný laik, ten neuměl řezat ani kotoučovou pilou. Pak jsme spolu za čtrnáct dní ve dvou postavili celou dřevěnou konstrukci jejich domu.

Asistuješ i u menších projektů než celých domů?

Někdo chce naučit, jak dávat slaměné balíky. Já ho to naučím za den. Místo toho, aby mi zaplatil sto tisíc, zaplatí mi čtyři a zbytek si udělá sám. Když má problém, tak mi zavolá.

Pomáháš ovšem stavět zásadně jen z přírodních materiálů, prioritně ze slámy a hlíny. Je v tom nějaký jiný důvod, než že se tyto materiály dají bez větších zkušeností a znalostí zpracovat svépomocí?

Osobní a globální ekologie. Osobní je mít kolem sebe přírodní materiály, levné, které se nemusí nikam dopravovat a neuvolňují žádné látky do vnitřního prostoru, ještě jej dokážou vylepšit. Globální je, že se staví dům s ohledem na budoucí likvidaci. Není na něj potřeba vyrábět speciální materiály. Je snaha stavět z lokálních materiálů. V okamžiku, kdy dům dožije, tak se buldozerem rozhrne, děti, co je využitelné, použijí, zbytek zetlí.

O stavění ze slámy navíc říkáš, že je hlavně o setkávání lidí…

O setkávání a výměně zkušeností, filosofií, různých náhledů. Často se stává, že lidé při něm mění názor na věci. To na komerční stavbě neexistuje. Dva lidé dusají hliněnou stěnu a diskutují o tom, jaký přínos má waldorfská škola pro děti.

Když jsme u toho, podle tebe a tvé ženy asi velký, když se teď stěhujete kvůli waldorfské škole z Olomouce do Semil, dokonce prodáváte váš dům…

Zjistili jsme, že waldorfská pedagogika jde hodně hluboko, do nitra, děti neztratí vazbu, celistvost života. Učí se poznat věci reálně. Dítě na klasické škole hledá problémy – to nejde, to by se nemělo. Dítě na waldorfské škole hledá možnosti. Snaží se situaci řešit. Má selský úsudek, přirozeně vnímá principy. Že jablko spadne, když do něj strčí. Učí se podstatu, je schopné odvozovat a nemusí si nic pamatovat, ze všech oblastí.

Proto všechno v Olomouci prodáváme, všechny známé tam necháváme, odcházíme do oblasti, kde nikoho neznáme, nemáme tam pozemek, nevíme vůbec nic.

Takže tě brzo čeká stavba dalšího domu. Vaše rodinná vize je navíc žít v nějaké komunitě, rodové osadě…

Hledáme pozemek, když bude možnost koupit víc, tak to chceme nabídnout jiným rodinám. Chceme rodový statek, jeden a půl hektaru, kde budeme mít dům a budeme tam žít. Budeme produkovat nějaké potraviny pro sebe, já se budu zabývat stavbami, v takové míře, aby mě to nezničilo.

Plánujete někdy v budoucnu soběstačnost?

Soběstačnost je pro můj život utopie. Nemyslím si, že moje generace je schopna vůbec nějaké soběstačnosti dosáhnout. Sahá do hodně moc oblastí. Člověk chce žít na hranici společnosti, kdy má co největší svobodu, ale pořád má ten závazek, protože pořád musí někam vozit děti, má nějaké auto, peníze na vlak.

Je to i o tom snížení svého uživatelského komfortu. Pokud je rodina, co chce mít pračku, ledničku, dvě auta, počítače, televizi, tak soběstačnost není možná. Mobil si člověk sám doma neopraví. My se snažíme to využívat minimálně a postupem času to nahrazovat alternativními zdroji. Když budou nějaké finance navíc, tak je investujeme do solárního systému.

Mluvil jsi o pěstování potravin, ani v této oblasti to nevidíš se soběstačností reálně?

Člověk si musí vypěstovat svoje vlastní osivo a naučit se uchovávat potraviny v zimě. Pokud se toto nenaučí, tak soběstačnost neexistuje. Vidím v tom naději. Člověk tohle uměl, byla to běžná věc. Ale přestal to potřebovat. Vznikla díra ve vědění, tak velká, že informace se ztratily, lidé, co je měli, umřeli a nikomu je nepředali. Bude to dlouhou dobu trvat, generace, než se vrátíme zpátky, že to vědění už budeme mít. My se naučíme něco, naše děti něco, v průběhu padesáti let se dostaneme zpátky.

O alespoň nějakou formu soběstačnosti, třeba postavit si dům sám, se dnes snaží čím dál víc lidí. Proč?

Člověk cítí určitou míru nesvobody a v soběstačnosti vidí tu svobodu. Ve chvíli, kdy je člověk soběstačný, tak konzumní společnost na něj přestane mít vliv. V rámci morálních zákonů si může dělat, co chce. Společnost už na něj nedosáhne. Už na něj nemůže. Může na nás tlačit jedině přes finance. A když je nepotřebujeme, nemá jak.

Na druhou stranu, není pak taková soběstačnost vykoupena dřinou od rána do večera na poli? Kdy si užijeme tu svobodu?

To se nám snaží vtlouct do hlavy konzumní společnost. Já si to vůbec nemyslím. Ten život, když se očeše od blbostí, tak je poměrně jednoduchý. Když člověk přestane jíst maso, které je desetkrát energeticky náročnější na výrobu, tak můžu pracovat desetkrát míň. Když nemám krávu, nepotřebuju sušit seno. Ta zelenina mi na tom záhonku vyroste, i když si vezmu čtrnáct dní volno. Jen ji musím v určitou dobu zasadit a v určitou dobu sklidit. Riziko je to, že přijde něco, co mi tu úrodu zničí. Pak už nastupuje práce s božskou energií, která zajistí, že rodina bude mít dostatek.

Jak se pracuje s božskou energií?

Vnímám to jako základní fyzikální zákon o zachování energie, zákon karmy, zákon příčiny a následku. Co člověk dává, to dostává. Člověk vždycky dostane tolik, kolik skutečně potřebuje. Když se zvednou tvoje potřeby, tak se zvedne i tvůj příjem. Důležitá je čistota úmyslů. Bůh zajistí, aby upřímná potřeba, bez ohledu na to, jak je velká, byla uspokojena.

Je tedy důležité pěstovat si vědomé potřeby, bez nich peníze nepřijdou?

Není to o penězích, ale reálných věcech, příležitostech. Když člověk začne být v hlavě chudým, tak opravdu začne žít z mála, bude obracet každou korunu. A naopak.

U komerčních lidí to funguje opačně. Čím má člověk více peněz, tím větší má potřeby. Druhý den po výplatě už stejně nic nemá. Lidé jsou schopni spotřebovat jakékoliv množství peněz a nic z toho nebudou mít. A to je možná způsobeno tou pokulhávající čistotou úmyslů.

Klasičtí konzumenti nejspíš nepatří mezi tvé zákazníky ani přátele?

Neříkám, že konzumní lidé jsou špatní, ale já jsem si zvolil jinou cestu.

Co když je ta alternativní cesta jen důmyslněji maskovaný systém, jak lidi zase ovládat? Nejezte cukr, kupujte stévii, nekupujte tvárnice, zaplaťte si kurz stavění ze slámy…

Uvidíme. Člověk neví, jestli to, co dělá, je správně. Cítí to. Jestli to je jiný systém, tak si myslím, že lidé jsou v tomto systému šťastnější a je alespoň kultivovanější. Jde přirozenou cestou, nikde není žádný tlak, aby se lidé stali alternativními. Sami dospějí do určitého bodu, kdy udělají to rozhodnutí. Do teď jsem jedl maso, od teď už nechci, aby se zvířata zabíjela. Začínají přirozeně proudit ze všech směrů do jednoho bodu. Až překvapivě. Přes alternativní školu, alternativní stravu, medicínu, bydlení… Všechno se protíná.

A kdyby to byla zase nějaká bouda na lidi, tak to nebude tak složité. Lidé tam potečou ve větším množství. Ta alternativa je hodně náročná – rodiče – černá ovce rodiny, lidé kolem – jíš bio, vždyť to je o ničem… Člověk si za tím musí stát a obhájit to, už to ho nutí studovat různé názory. Čím je cesta složitější, tím víc porosteš.

Co když si to na té cestě jednoduše rozmyslím, nebo se ukáže, že na to nemám?

Vždycky se z alternativy můžeš vrátit zpátky. Zas začneš chodit do práce, jezdit autem. To umíme. To si ten život tak odžijeme, za někým něco zůstane, za někým ne.

Miluje seskok padákem. A možná proto podobně přistála i v naší redakci. Zčista jasna, znenadání a správně. A od té doby zůstala. Je spontánní, kreativní, veselá, takové věčné dítě, které snad ani nemá žádné starosti. Možná je to tím, že Markéta věří, že to, co si člověk opravdu přeje, se mu splní. Tak jaké potom starosti? Píše články (nejen pro Pravý domácí) o všem, co jí zajímá a v čem vidí smysl.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné