Dovolená - nejen mobil plný pěkných fotek

Šestým rokem provádím ženy (a odvážné muže) na poutích po místech, která vnímám jako „posvátná“. Nabitá historií. V Anglii, Francii, teď nově v Asii a dokonce i v magických Himalájích (Bhútánské království). Nesnáším organizovanou turistiku, a právě proto ráda nabízím zájezdy, které mají v sobě hodně „vzduchu“ – prostoru pro sebereflexi, meditaci, odpočinek a zkoumání sebe sama. Má osobní zkušenost je taková, že dovolená může být mnohem víc než jen mobil plný pěkných fotek… Může změnit život. A to je zkušenost, kterou se snažím zprostředkovat…

Dovolená - nejen mobil plný pěkných fotek

Můj osobní příběh

Strávila jsem 80 dnů v Asii. Asie je pohádkově krásný kraj. Ale zároveň je tu víc než kdekoli jinde cítit křehkost života. Umírající kočka na cestě přejetá motorkou. Mrtvý pes v řece. Zmrzačené děti bez končetin, chemické popáleniny… Úcta k životu tu bolestně chybí. Téměř fyzicky je tu cítit pomíjivost bytí. Asi je možné to nevidět. Ale já chci! Chci vidět pozůstatky obětí Khmer Rouge. Chci slyšet příběhy znásilněných žen na obou stranách hranice mezi Barmou a Thajskem. Chci se dívat do očí dětem, které žebrají. Bez rukou. Chci cítit tu bolest, ale zároveň také blaženost krásy, vůni květů, laskavé polibky moře a jedinečnost každého okamžiku. Když je smrt na dosah ruky – je krása všeho kolem oslňující jako nikdy dřív. Život je krásný, život je krátký.

Příběh o motorce

Jezdíme tady na malé motorce – je to nepraktičtější způsob dopravy. Ale zároveň i ten nejméně bezpečný. Denně vidím důsledky nehod – občas musím synovi zakrýt oči. Řídí manžel. Vím, že má velice omezené zkušenosti s motorkou (já nemám žádné). Cesty jsou ve strašném stavu, pravidla na silnicích žádná, máme mezi sebou malé dítě… a v prvních dnech zažíváme drobnou havárii. Začínám být nervózní – křečovitě se držím a sleduji každý kokosový list na silnici. Začnu si uvědomovat, že jsem den ode dne unavenější… po večerech se mi nechce se milovat.

Až mi to dojde – v řízení motorky se manželovi nechci svěřit. Absurdní, když se jeho řízení snažím kontrolovat za jízdy ze zadního sedadla. Logicky přichází nabídka: „Tak si půjčíme další motorku a budeš řídit sama!“ Ano… buď jsem ten lepší chlap a řídím lépe, a tak budu řídit sama. Nebo uznám, že řídí on, a pak jeho řízení důvěřuji. Tím, že se za něj posadím, mu stejně svěřuji život… Další ráno si sedám za muže a pocit nebezpečí házím za hlavu. Řízení je jeho práce. Všímám si nádherných kopců, smaragdového moře, užívám si vítr ve vlasech… A k obědu mezi námi začíná plynout silné sexuální napětí. Já se odevzdávám, on řídí. Funguje to. A po několika týdnech zbývá jen být pyšná, jak ty příšerné silnice úžasně zvládá. Píšu si tedy: Pokud zvolíš řidiče – důvěřuj jeho jízdě, nebo sesedni a zvol si jiného. Anebo řiď sama!

Kdo požádá, ten dostane!

Když jsem do Asie odjížděla, nechala jsem za sebou práci, facebook a odjela jen s mužem a dítětem. Chtěla jsem se podívat sama na sebe a zjistit, kdo doopravdy jsem. A věděla jsem, že hledám změnu. Nepočítala jsem s tím, že bude tak razantní. Odjížděla jsem jako dula, lektorka předporodní přípravy a ženských kruhů, nadšená majitelka obchůdku s dárky z Avalonu, žijící ve svém kouzelném domečku na zeleném okraji Prahy. Vrátila jsem se a měla chuť vše vyhodit z okna. V půlce cesty nočním vlakem ze severu na jih Thajska jsem si musela přiznat, že nejsem hrdá na to, co jsem. Ani na to, co mohu být, když budu pokračovat po stejné dráze. Jdu tedy dál – hledat sebe. Najít tu, kterou chci být, abych na sebe mohla bych hrdá. A zároveň neustále cítit rozkoš v těle. Věřím, že cestování má obrovský potenciál pro sebeobjevování. Nová místa poskytují prostor ke změně postojů a objevení krásy života. Každá vnější cesta „do světa“ může být i cestou „dovnitř“, kde najdeme nové poklady. Některá místa jsou zajímavější než jiná, ale základem pro uvědomění si je trocha vnitřního klidu a vnější krásy, která stimuluje smysly. Tak, abychom se mohli dostat zpět ze světa virtuálních myšlenek do přítomnosti, do vlastního těla, do prožitku. Potom dle mé zkušenosti přichází ty nejzajímavější „Aha!” momenty.

Já po návratu vyhodila spoustu věcí. Oblečení. Semináře, které mě už nebavily. Plány k projektům, ve kterých jsem necítila žádnou vášeň. Staré závazky, kterým už uplynulo datum spotřeby. Tak dobře vypadající plány do budoucna… A facebook. Za to jsem obzvlášť vděčná. Vyhazuji vše, co už nejsem já. I to, co nechci být. A hlavně to, v čem je mi tak pohodlně, protože to dobře umím, má to smysl a přináší to změnu do světa… To potřebuji vyhodit jako první. A teď pečlivě přebírám semínka všech svých tužeb a záměrů, abych našla ty pravé a vyhodila (nebo pečlivě předala dál?) ten zbytek. Co zbude? Snad jen pravda. Jádro toho, co opravdu jsem. Co ze mne bude? Uvidíme, zatím ještě třídím poklady a odpady svého života. Co vím jistě, je, že budu pokračovat v práci se ženami a ženským tělem. A pokud neuspěji nebo pokud to nebude ono? No, tak se vrátím plná nových zkušeností, širších perspektiv, s vylepšeným životopisem a hlavně s tím, že jsem měla odvahu to zkusit. Věřím, že některá místa na světě mají zvláštní sílu – rezonanci, která otevírá nové dveře. Občas může dovolená vést nejen k novým myšlenkám, ale k životním změnám, novému přístupu k životu… Přeji šťastnou cestu (hlavně k sobě)!

5 míst, kam se určitě vrátím (třeba i bydlet)

Chiang Mai / Pai, Thajsko – naprosto nádherná oblast v horách na severu Thajska s obrovskou koncentrací neziskovek, fair trade společností a uprchlických táborů. Úchvatné výhledy, spousta horkých pramenů, úžasná rozmanitost místní kultury, fantastická káva a nespočet reggae hippies.

Bagan, Barma – čtyři tisíce chrámů na jednom místě?! Když se teď dívám na fotografie, říkám si, zda to byl sen či skutečnost: Vypadá to jako něco mezi pohádkou a dokonalou počítačovou grafikou. Zatím se tu běžně jezdí v kočárech tažených koňmi. Určitě se to tu začne měnit… Doporučuji jet co nejdříve!

Jezero Inle, Barma – krajina a kultura jsou tu naprosto unikátní. Nádhera přírody a neskutečná krása lidské duše v oblasti, která už je opravdu blízko konfliktních zón. V horách, jejichž příchuť (ať už v podobě všudypřítomné armády – pokud tedy odbočíte z turistické stezky, nebo v rozmarnosti krojů velkého počtu uprchlíků) je intenzivně cítit.

Ayahuttaya, Thajsko – nádherné ruiny neskutečných chrámů – málo turistů a na mnoha místech absolutní svoboda… zkoumat, lézt i fotit.

Singapur – neuvěřitelná bublina těžko pochopitelného bohatství uprostřed Asie. Pocitově – koloniální město, ale kolonie nikomu nepatří. Komfort a ceny jako v Londýně – až na to, že jste mezi Indonésií a Malajsií (kam na víkend?), a je tu úžasné klima.

(Kam se opravdu nevrátím dobrovolně, je Angkor Wat v Kambodži)

Vtipné okamžiky z našich cest po Asii

  • Když nás honili čtyři mniši po Mandalayském paláci, aby se s námi mohli znovu vyfotit! Poprvé si nás prý vyfotili jen třemi telefony a čtvrtý mnich byl smutný, že fotku nemá…
  • Chvíle, kdy jsem pochopila, že „koupání se slony“ neznamená lehkou sprchu ze sloního chobotu, ale plavání ve špinavé řece společně se zvířetem.
  • Když jsem zjistila, že plenky v Barmě jsou „one-size-fits-all“ (jedna univerzální velikost), tudíž samozřejmě „don’t-fit“, neboli – jak narvat dvouleté dítě do plenky pro kojence?
  • Zjištění, že místní měnu v Kambodži používáme jenom my.